Se skladatelem, muzikologem a vysokoškolským pedagogem Milošem Štědroněm jsme si v pohodlí jeho pracovny popovídali o připravovaném listopadovém koncertu k uctění památky skladatelova přítele a básníka Jana Skácela. Básníkovu poezii pro chystaný večer zhudebnili také Jiří Miroslav Procházka a Daniel Šimek.
Ve čtvrtek 7. listopadu si návštěvníci divadla Husa na provázku připomenou na den přesně 30 let od úmrtí básníka Jana Skácela. Hned z kraje bych se chtěl zeptat na víceznačný název celého večera (D)Obrovský Skácel. Co vás k tomu vedlo a kde mohou návštěvníci vidět pomyslné spojnice? Na přelomu let 1987/1988 jsem napsal kantátu, která vznikla vesměs na objednávku Filharmonie Brno, ta skladba se jmenovala Smrt Dobrovského a byla na stejnojmennou báseň Jana Skácela. K provedení nakonec nedošlo, protože přišel rok 1989, všechno se přestrukturovalo a já jsem termín provedení přenechal Pavlu Blatnému, který v té době napsal velmi zajímavou kantátu o Vítězslavě Kaprálové. Tehdy jsem ani netušil, že nastanou takové změny a s nimi i odliv zájmu o soudobou hudbu, takže mi to zůstalo ležet v šuplíku. Samotná báseň je krátká, v podstatě haiku, jako tomu u Skácela bývá, ale ten námět mě hrozně přitahoval.
Josef Dobrovský pro mne byl vždy fantastická postava. Tu báseň jsem tehdy dělal ve spojení se dvěma pro Dobrovského důležitými jazyky – s latinou a staroslověnštinou. Takže pro skladbu bylo důležité i spojení s Konstantinem a Metodějem. Já jsem už kdysi dávno, někdy v roce 1976, napsal kantátu, která se jmenovala Bez knih jsou národy nahé, což je citát právě z věrozvěstů. To bylo ze sbírky mého přítele Iva Odehnala, který trpěl tím, že byl Jan Skácel zapovězen a tak neustále bojoval za jeho dílo. To se mu nakonec podařilo, což mu vládnoucí garnitura potvrdila slovy: „Přines to, soudruhu, a když to není nic proti ničemu, tak to pustíme.“ A tak vznikla sbírka Na dávném prosu. Samozřejmě takřka okamžitě přijeli protestovat pražští soudruzi, kteří tím byli strašně roztrpčeni, ale Skácelovu návratu už nic nezabránilo.
S Provázkem jsme tehdy udělali vernisáž k té knize v Československém spisovateli, tehdy tam dvě mé písničky z chystané inscenace zpívala Iva Bittová. Skácel tam přišel, byl velice dojat a pak nám všem vynadal, že jsme sentimentální, rozčílil se a odešel. (smích) Pak jsem Skácela potkal a ptal jsem se jej, jestli mohu použít tu jeho báseň o Dobrovském. Když jsem mu řekl, že to mám i latinsky a staroslověnsky, chtěl vědět proč. Já jsem se tak strašně polekal, že jsem řekl, že jen tak cvičně. Načež Skácel odpověděl: „Cvičně můžeš!“ Ten zhudebněný text je sice o Josefu Dobrovském, ale přeskakuje zpět k věrozvěstům jakožto k pilířům moravské vzdělanosti. Je tam i velká část z mnicha Chrabra velebící Konstantina a Metoděje, kterou jsem měl vždy moc rád a ostatně jsem ji již i několikrát zhudebnil. To je tedy ta podstata spojení Metoděje, Konstantina, Dobrovského a Skácela.
Jak se skladba od původní verze z konce osmdesátých let vlastně změnila? Co se týče obsazení, tak jsem zmenšil původní záměr, který byl větší z hlediska obsazení a hudebně také rozsáhlejší. Z větší části jsem skladbu přepsal, odhaduji to na takových šedesát procent. Figurují tam dva sólové hlasy, malý madrigalový sbor, který zazní v provedení výborných Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové, a malý komorní orchestr v podání Slovanského komorního ansámblu, kde bude například mimo jiné cimbál, který používám dlouho, často a rád. Proti němu je postavený klavír jako barevný kontrast. Ten klavír je nicméně zaměnitelný za portativ, případně cembalo, to se uvidí až během zkoušení. Skladba je zkomponovaná v podstatě v „monteverdiovském“ duchu, jak to často dělávám, a délku odhaduji tak na čtvrthodinu.
A to původní obsazení se lišilo výrazně? Ano, to byl velký orchestr, kde byl i syntezátor, a protože tam původně měly být také čtvrttóny, tak i velké dělené smyčce. Dále tam měla být také velká dřeva, klavír, cimbál, varhany a poměrně rozsáhlé bicí. Sólové hlasy byly také dva a velký sbor.
Takže se změnil i hudební jazyk skladby? Čtvrttóny zmizely? Ano, čtvrttóny tam již nejsou, protože v tom smyčcovém kvintetu jsou sice použitelné, ale asi to nemá takový efekt jako s velkým ansámblem.
A k redukci vás vedly provozovací možnosti, nebo jiné důvody? Myslím, že obojí. Zredukoval bych to tak jako tak. Po takové době to člověk zkrátka vnímá jinak. Je však také pravda, že jsem věděl, co budu mít k dispozici. Jiří Miroslav Procházka, výborný zpěvák, skladatel a současně hlavní organizátor a iniciátor tohoto vzpomínkového večera, mi dal vědět, jaké je k dispozici obsazení, takže jsem musel vycházet z toho. Udělal jsem to nicméně rád, protože mi to obsazení vyhovuje a i jeho možné barevné kombinace se mi líbí.
A jak dlouho vám samotný přepis původní skladby trval? Já jsem na tom pracoval prakticky celý jeden měsíc – intenzivně každý den tak dvě tři hodiny, přičemž jsem si naplánoval, jak bude vypadat výsledná struktura a jak přesně to chci zredukovat a upravit.
Zdá se, že vaše kantáta měla poměrně krušnou genezi. A to Vám k té své kantátě řeknu ještě jednu takovou bizarní příhodu, která se mi stala. Před asi dvanácti patnácti lety byla v Praze velká slavistická konference a na ní byl i můj učitel a přítel Radoslav Večerka, což byl v podstatě novodobý Dobrovský. My jsme si z něj ještě v době univerzitních studií dělali legraci, že i doma mluví staroslověnsky. Večer nesměl tedy na konferenci chybět. Samotná akce byla nicméně zajímavá i tím, že tam vystoupil americký, typicky postmoderní profesor Edward Lee Keenan, o kterém se říkalo, že to byl několik let poradce íránského šacha. Tento muž dokonce oslnil Lidové noviny natolik, že mu věnovaly dvojstranu, která byla úplně fascinující. Keenan totiž napsal knihu Josef Dobrovský and the Origins of the Igor‘ Tale, ve které tvrdil, že Dobrovský je tvůrcem Slova o pluku Igorově. Bylo to sice napsáno velmi chytře, ale samotné důkazy byly spíše takové postmoderní domněnky. Já jsem si tu knihu ze zájmu obstaral a pak jsem nečekaně úplně užasl, když jsem tam na straně 200 našel poznámku, že jsem napsal tuto kantátu. On to prostě odněkud věděl a já do dnešních dnů nevím odkud. Ta kantáta v podstatě ležela pořád na skříni, tak jsem občas žertoval, že k nám Keenan vniknul někdy, když jsem byl na procházce se psem. (smích)
Jak často jste se Skácelem přicházel do styku? Hodně často. Jednak jsem dělal takovou výrazně hudební inscenaci Na dávném prosu, kterou ještě Skácel zažil a chodil na ni. To byla vynikající minimalistická (ale krásná!) inscenace Evy Tálské. Pamatuji se, že to bylo také jedinkrát, kdy se Donutilovi nepodařilo někoho donutit k děkovačce – Skácel seděl pevně na svém místě a neustále třásl Donutilovi rukou, který se jej snažil bezúspěšně vytáhnout na jeviště. Měl jsem nicméně i smutnou povinnost, když jsem byl požádán Bořivojem Srbou, který organizoval básníkův pohřeb, abych dal dohromady hudbu. Zazněl tam například Druhý smyčcový kvartet Miloslava Ištvana, Bachova Suita pro violoncello (Michaela Fukačová), má úprava Nech je pán lebo král pro trubku, nebo lidová píseň Moravo, Moravo, co jsi tak bolavá, že z tebe vytéká voděnka krvavá, kterou měl Skácel obzvláště rád a kterou zpívala Eva Porubová.
Čím může být Skácelovo dílo zajímavé pro současné hudební skladatele? Abych řekl pravdu, já jsem se ke Skácelovi dostal až po čtyřicítce. Sice jsem jej velice dobře znal jako častého návštěvníka divadla Husa na provázku, ale osobně jsem byl jiná krevní skupina. Mne zajímala a přitahovala avantgarda, expresionismus a surrealismus. Teprve později, když jsem se s jeho poezií dostal blíže do styku, jsem pochopil, jak Skácel úžasně pracuje s textem. Došlo mi, že jsou to v podstatě haiku, de facto na dřeň udělaná báseň, ze které se již nedá nic odstranit. Ale třeba pro srovnání – teď jsem si koupil Bukowského haiku a byl jsem zklamán, protože mi přišlo, že to může napsat každý, kdo dodrží formu. U Skácela to tak ale není, tam je patrná právě ona vybroušenost a vycizelovanost.
A není právě toto minimum prostředků pro současné skladatele lákavé? To mě osobně částečně také vedlo. Když jsem jej zhudebňoval pro Husu na provázku, tak jsem se nemohl vyhnout nějakým provozním požadavkům. Musely to být písničky – herci nemohou zpívat nějakou webernovskou záležitost. Sáhl jsem tedy po villanelle a ta skácelovská čtyřverší jsem převáděl do této formy. Je pravda, že jistý minimalismus prostředků evokuje minimalismus hudební.
Máte v plánu navázat za pět let dalším koncertem k uctění básníkovy památky? Pokud budu existovat a pokud bude někdo stát o to, abych připomínal básníka zrovna já, tak určitě ano. (smích) Rozhodně ale oceňuji iniciativu Jiřího Miroslava Procházky, protože Skácel by rozhodně měl být připomínán. Což ostatně i je. Velmi povedená je třeba socha na Špilberku od Jiřího Sobotky. Umělci i čtenáři na básníka zkrátka stále pamatují, a to je přinejmenším hřejivý pocit.
