Houslista Pavel Šporcl je dnes vyzrálým umělcem na vrcholu tvůrčích sil. Mezi svými současníky, přinejmenším u nás, je bezesporu jednou z nejoriginálnějších osobností sólového pódia, která od samého počátku uměla provokovat netradičním přístupem k prezentaci a propagaci „vážné“ hudby. Toto však, na rozdíl od podobných, bylo vždy podloženo špičkovou interpretační profesionalitou a uměleckou zodpovědností. Taxonomicky patří spíše do skupiny řádu upřímně a vědomě provokujících hledačů nových cest, jako jsou třeba Gidon Kremer či v extrému Nigel Kennedy. Pavel Šporcl však, na rozdíl od posledně jmenovaného, umělecky zraje v souladu s během času, s nabytou zkušeností, a stejně formuje i odpovídající image. I dříve jsem však neměl pocit, že dělá jakoukoliv show na úkor hloubky uměleckého sdělení, ale naopak hudební sdělení tím chce zbavit přílišné formálnosti a přiblížit. V jeho provedení a pojetí vydal Supraphon v říjnu 2015 úplný komplet Sonát a Partit pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha. S tímto dílem se seznamují již konzervatoristé, ale jejich skutečně vrcholného zvládnutí dosáhne jen vynikající houslista. Většina světových houslových špiček měla a má proto ctižádost prezentovat a zaznamenat svou představu jejich interpretace. Šíře možného pojetí je dnes velká. Osobně mám představu značně konzervativní a tradiční, takže nezvyklá volnost uchopení Pavla Šporcla, jako třeba rozvolnění striktní rytmické přesnosti apod., na mne z počátku působila místy až rušivě. Ale pak jsem náhle pocítil něco podobného, jako když se skrze perfektní fotografickou šablonu krajiny díváte na tu samou v živé skutečnosti, kde je pohyb, vítr, barevné proměny a vlnění vody. A myslím, že jsem pochopil Šporclův záměr – vytvořit obraz živé, rozpohybované krajiny Bachova světa. Tak jsem Pavla Šporcla požádal o rozhovor témat.
Jak jste přistupoval k provedení a pojetí vaší nahrávky ? Už je to mnoho let, co jsem Sonáty a Partity chtěl nahrát, ale nikdy k tomu nebyla příležitost. Také jsem se na ně ještě úplně necítil. Až teď jsem získal pocit, že bych se mohl do toho vrhnout. Ještě před rokem jsem nehrál zdaleka všechny. Hrál jsem partity, často Ciacconu, ale nehrál jsem všechny sonáty. Sonáty C dur a a moll s jejich dvanácti, respektive desetiminutovými fugami mi chyběly, měl jsem k nim velký respekt. Jsou také mimořádně těžké. Sólového Bacha jsem hodně studoval u profesora Snítila. Ten mi dal základy i ve čtení ze skladatelova rukopisu, tedy z urtextu. Spousta edic má různá přidaná legata, prstoklady atd. Snítil chtěl, abych znal původní zápis a hrál podle toho, jak si skladatel přeje. Ale to bylo v devadesátých letech. To byla ještě doba jakési romantické interpretace Bacha. Svědčí o tom třeba i Szeryngovy nahrávky. Od té doby se vnímání barokní hudby rapidně, skoro stoprocentně změnilo: přišly dobové nástroje, dobová instrumentace, nové objevy, barokní orchestry a hudební projev se jaksi odlehčil. Bach se hrával hodně hutně. Byl to opravdu takový ten bůh na svém posvátném stolci. Dnes ho provádíme lehčeji, tanečně, melodicky a vlastně s jakýmsi nadhledem. Ve vnímání barokní hudby mne také ovlivnila spolupráce s Czech Ensemble Baroque. S tímto ansámblem barokních nástrojů jsme společně odehráli několik programů. Procházím teď řekněme meditačním obdobím: pravděpodobně to souvisí i s tím, v jakém stavu je moje duše (pousmál se). Když nyní poslouchám svoji novou nahrávku, přijde mi v především v pomalých větách hodně meditační a uvolněná.
Nahrávky Sonát a Partit se u jednotlivých houslistů zřetelně liší, a to i v jedné generaci interpretů. Zachování a znění polyfonních hlasů v plné délce je pro dnešní houslisty, zvláště v případě fug, téměř neřešitelným oříškem. O striktní dodržení i za cenu značné technické obtížnosti se pokoušely redakce Konstantina Mostrase či Břetislava Novotného, jenž jediný uskutečnil podobnou nahrávku. Ostatní snímky toto neřeší. Samozřejmě všechny hlasy jsou zde důležité a já jsem hodně pracoval na tom, aby tam slyšet skutečně byly, neboť polyfonní stránka kompozice je tu nesmírně důležitá. Snažil jsem se dostat do kůže houslisty z doby před 300 a více lety. Stále jsem přemýšlel o tom, jak oni to v tom baroku vlastně hráli. Přemítal jsem nad smyky, prstoklady i faktem, že tehdejší houslová technika byla ještě relativně limitující. Jak asi k těm skladbám přistupovali? Kolik na ně měli času učit se je, když se tehdy každý večer hrálo něco jiného? Nemyslím, že měli vůbec šanci přemýšlet, jestli melodie bude celá na G struně, jak si to přál třeba profesor Snítil, anebo bude vnímaná především polyfonně, ale provedená v polohách, ve kterých je to možné zahrát snadněji. Snažil jsem se udělat jakýsi kompromis. Občas jsem si i poslechl nějakou nahrávku, abych měl inspiraci. Uvědomil jsem si také, že naposledy z českých houslistů vydal Sonáty a partity Josef Suk před dlouhými 45 lety. Samozřejmě znám Szeryngovy, Grumiauxovy, Perlmanovy a jiné nahrávky, včetně houslistů specializujících se na baroko. Někteří třeba používají stále prázdné struny ve všech melodiích i tématech. Jiní zase naopak vymýšlejí něco jiného. Každý houslista to hraje jinak. Z toho plyne, že vlastně žádná autentická interpretace neexistuje. Bachova hudba je specifická a krásná. Dá se v ní stále tolik objevovat, že i v dnešní době si houslista může vytvořit jakýsi svůj vlastní koncept. A o to jsem se moc snažil. Sonáty a Partity se mohou hrát tisíci způsoby. A to shledávám na té hudbě jako nejhezčí a absolutně nesmrtelné.
Použil jste při přípravě nahrávání i Bachův rukopis? Dávno před natáčením jsem se rozhodl, že se věty budu učit z již zmiňovaného urtextu, abych se dostal do správné bachovské atmosféry. A dle něho jsem pak i nahrával. Stejně tak ho měl i pan režisér Puklický. Abychom při natáčení věděli, kde jsme, oba dva jsme měli urtext před sebou. Nebylo snadné se Bachův rukopis naučit: jednak není z dnešního moderního pohledu moc čitelný a pak jsem byl zvyklý na tištěný part. Z urtextu jsem se to musel učit svým způsobem znovu. Ale na turné, na které vyjedu, budu Sonáty a Partity hrát zpaměti.
Ovlivňovala vás, třeba i podvědomě, textura, barokní linie legat a jiných grafických detailů urtextu? Samozřejmě, že vás to ovlivní a napomůže. I to byl ten důvod, abych se dokázal ještě lépe stylizovat nebo převtělit do barokní doby, do těla barokního houslisty, alespoň v rámci dnešních možností.
Nakolik Bachův urtext ovlivnil vaše smyky? Co se smyků týká, udělal jsem jen minimum nějakých změn. Dokonce i tam, kde bych mohl hrát smyk dvakrát nahoru, jsem hrál nahoru a dolů nebo i obráceně. Akordy tak ve všech fugách často vycházely trošku nehouslově, neboť tříhlasý akord smykem nahoru se nehraje úplně nejlíp. Ale já si myslím, že tehdy to tak hráli, protože kobylky, struny a celá stavba houslí byla trošku jiná. Také smyčce byly jiné. Tak se jim akordy hrály zřejmě lépe. I v tomto ohledu jsem chtěl hrát zkrátka barokně. Tím zase vyvstalo množství technických nejasností i těžkostí. Ale nepřeháním, asi z 95% hraji smyky, které v urtextu, který je mimochodem velice precizní, skutečně jsou zapsané.
Některé noty vibrujete i výrazně, jiné necháváte v rovném tónu. Někdy hrajete prázdnou strunu E, jindy ne. Vypadá to, že se neřídíte nějakou striktní doktrínou, ale spíš citem, „co to potřebuje“. Jak to je? Určitě jsem se hodně řídil citem a melodickou linkou, aby to z mého pohledu dávalo smysl. Myslím, že v mém podání a všeobecně známém – ne zcela konvenčním – přístupu ke klasické hudbě, se ani neočekává, že bych se držel nějakých striktních pravidel (směje se). A tak je to i v případě mého provedení Bacha. Hraji, jak si myslím, že to skladatel napsal, jak si já myslím, že se to má hrát, snažím se vycítit ducha skladby. Barokní hudba je o velkých emocích a jejich proměnách. Slovo „barok“ je vlastně v překladu nepravidelná perla. To znamená, že by se v barokní hudbě správně mělo neustále něco dít. O to jsem se snažil. Posluchač by měl být překvapen.
Někteří rozlišují stylově (způsobem a duchem provedení) hudbu italského baroka (Vivaldi, Corelli, Tartini ap.) a německého baroka bachovského. Jak to vidíte vy ve způsobu interpretace? Ne tak striktně. Zrovna třeba Bach a Vivaldi se znali. Přinejmenším o sobě věděli a dokonce transponovali své skladby. I tehdejší muzikanti hodně cestovali po Evropě a ovlivňovali se navzájem. Sám Bach se hodně učil, inspiroval se i od svých kolegů a to nejen ve Výmaru, ale i v jiných místech svého působení. Hodně se snažil o perfekcionalismus a zdokonalování novými vlivy. Proto se ho také velmi dotkla kritika, že je vlastně zpátečník. Myslím, že jím nikdy nebyl. Striktní rozdělování tady podle mne není úplně na místě. Bachovy partity vycházejí hlavně z francouzských tanců. 3. partita je však úplně jiná, než ty první dvě. Je tedy těžké se úplně orientovat, z kterého asi místečka Evropy jednotlivé skladbičky přišly. A opět se dostávám k tomu, že se znalostmi, kterých jsem nabyl, jsem se soustředil na vlastní pocity a na to, aby ucelené provedení dávalo smysl.
Co chystáte v blízké budoucnosti? Budu poprvé účinkovat v baletu v Jihočeském divadle, kde můj tatínek působil coby herec 50 let. Z nostalgie vůči tatínkovi i proto, že jsem nikdy nic podobného ještě nezkusil, jsem nabídku šéfa baletu s díky přijal. V baletu hraji sólově 40 minut a to nejen na moje modré housle, ale i elektrický nástroj. Na ně střídám různé efekty, sám sebe doprovázím a kolem mě se úžasně tančí. Pracovní název toho představení je „Black and White“. Celé představení je o velkých kontrastech, o které se i já budu maximálně snažit. V tomto druhu produkce jsem úplně na začátku. Věřím, že mě taková spolupráce posune zase dál. Minimálně koexistence s jiným odvětvím kultury je určitě hodně důležitá a přínosná. Ačkoli se může zdát, že příprava houslisty a baleťáka je stejná, v rámci nacvičování jsem si uvědomil, že je balet daleko větší dřina. A současně je celkem jisté, že jejich kariéra je časově velmi krutě omezena. V mém věku jsou již vlastně ve výslužbě. Unikátní spolupráce mě velmi těší. Premiéra bude 27. listopadu. Mezitím si odskočím na koncerty do Soulu a na Slovensko, a potom budu pokračovat v převážně bachovském turné, na kterém budu hrát celý skladatelův houslový repertoár: koncerty, Sonáty a Partity, Sonáty s cembalem. V rámci jednotlivých koncertů budu tituly varírovat podle předem určeného programu. V Praze v kostele sv. Šimona a Judy a v brněnském Besedním domě provedu speciální řadu, kterou jsem nazval Bach-maratón, kdy ve třech dnech jdoucích po sobě zahraji Bachův kompletní houslový repertoár. V Praze zahraji 2. 12. všechny houslové koncerty včetně dvojkoncertů, 3. 12. kompletní Sonáty a Partity a 4. 12. všechny Sonáty pro housle a cembalo, tedy sedm hodin hudby. Ten samý cyklus uvedu od 7. do 9. 12. v Brně. Pokud vím, zatím asi nikdo podobnou věc neudělal. Sérií těchto koncertů oslavím 330 let od Bachova narození. Moc se na tuhle velkou výzvu těším. V rámci turné mě bude na některých z koncertů doprovázet Czech Ensemble Baroque Orchestra, jinde přijedu s cembalistou americko-íránského původu Mahanem Esfahani, jedním z nejlepších cembalistů na světě. Úžasnou zprávou je, že se před dvěma týdny přestěhoval sem do Prahy. Takže budeme moci cvičit a připravovat se už od října. To bude krásné. Bachovy dvojkoncerty zahraji s úžasným českým hobojistou Vilémem Veverkou a koncertní mistryní Czech Ensemble Baroque Orchestra, houslistkou, Elen Machovou.
Ukázka z nového alba: {mp3}sporcl{/mp3}
(Nekrácený rozhovor uveřejní časopis Harmonie 12/2015.)
