Prostředí klasické hudby je na povrchu značně formální a uměřené. Přijde-li však někdo tak živelný jako Yuja Wang, zboří se spořádaná forma jak domeček z karet. A co víc, velmi se přitom bavíte! Tato výjimečná čínská klavíristka přijela do Prahy s Klavírním koncertem č. 5 Sergeje Prokofjeva, který odehrála pod taktovkou Semjona Byčkova při třech abonentních koncertech s Českou filharmonií. Po rozhovoru s touto výjimečnou ženou jsem zalitovala, že se naše cesty zkřížily jen na hodinu. Chtěla bych s ní posedět v kavárně, jít na výstavu Picassa, navštívit módní přehlídku Armaniho a pak třeba koncert Stinga. A v mezičase si povídat o Janáčkovi.
V poslední době jsem s vámi strávila spoustu času. Poslouchala jsem vaše nahrávky, viděla jsem řadu videí a snažila jsem se aspoň trochu pochopit vaši osobnost. Zajímalo by mě, jak se cítí Yuja Wang právě teď, v této životní etapě? Co je pro vás právě teď důležité? Jak se cítíte nejen jako muzikantka, ale jako lidská bytost a jako žena? To je velmi těžká otázka. Taková, jakou by si člověk v mé situaci měl rozhodně pokládat. Se mnou ten život tak rychle frčí, že je to složité. Myslím, že zásadní je skutečně se zamyslet nad tím, na čem mám pracovat. Tedy v tom smyslu, jakým hudebním dílům se věnovat. Zvolit ta, která skutečně rezonují s mou podstatou. Když mi bylo dvacet, všechno probíhalo velmi spontánně, prostě jsem šla s proudem. Teď je to jiné. Musím mít záměr a plán. Například v této sezoně jsem se začala věnovat simultánnímu hraní s dirigováním, a to konkrétně u Beethovena. Pak jsem nastudovala dva nové koncerty od Rachmaninova a Prokofjeva. A to není zdaleka všechno. Myslím, že jako člověk a žena teď mnohem víc oceňuji přátelství. Mám na mysli přátelství jakožto hodnotu. Pak jsou tu samozřejmě rodiče. Uvědomuji si mnohem více důležitost rodiny. Ještě nemám svou vlastní, ale moc se těším, až to jednou přijde.
Rozumím tomu správně, že mezilidské vztahy vnímáte postupem času jako čím dál důležitější? Ano. Dříve tomu bylo tak, že hudba byla celý můj život. Nyní je život, a teprve potom přichází hudba. Je tu, když ji potřebuji, a někdy funguje jako útěcha. Je to trvalá, všudypřítomná hodnota, ale v životě je toho mnohem víc. Uvědomuji si, že je toho opravdu hodně, co se mohu naučit od ostatních lidí – ne muzikantů.
Exploze špičkových asijských interpretů je jevem posledních desetiletí. Zajímalo by mě, zda je klasická západní hudební struktura se svým dur-mollovým systémem něco, co vnímáte jako vaši součást, kterou máte v krvi? Nebo vstoupila do vašeho života až postupem vývoje? Západní klasickou hudbu jsem poslouchala ještě v době, kdy mne maminka nosila v bříšku. Vyrostla jsem na autorech, jako je například Čajkovskij. Takže odpověď zní ano, mám to v krvi, je to mou součástí. Jelikož jsem vůbec nevyrůstala s pentatonikou, tak je mi vlastní klasická dur-mollová tonalita. Hudbu tvoří vibrace, a ty my cítíme. Je to něco naprosto univerzálního a primitivního.
Do Prahy jste přijela s Prokofjevovým Klavírním koncertem č. 5. Byla to vaše volba? Byla to jednoznačně má volba. Nastudováním pátého Prokofjeva zahrnu celý koncertantní repertoár tohoto skladatele. Stejné je to s Rachmaninovem. Nedávno jsem nastudovala jeho čtvrtý klavírní koncert, mimochodem velmi mysteriózní dílo. Tím jsem obsáhla všechny Rachmaninovovy klavírní koncerty. Spousta dirigentů se mě na pátého Prokofjeva pořád vyptává, protože asi víte, že se hraje hrozně vzácně. A pak, většinou po první zkoušce, od nich najednou slyším: „To je fantastická věc! Proč ji nehrajeme častěji?“ Je to výborná skladba, ale potřebujete ji zažít naživo. Minulý týden ve Washingtonu byly slyšet z publika přesně takové reakce: „Nikdy jsme to neslyšeli, a přitom je to úžasná hudba!“ A nejen to. V tom díle jste svědky celého Prokofjevova života. Napsal ho v Paříži. Slyšíte v tom vliv Stravinského i inspiraci jeho vlastními díly jako Péťa a vlk nebo Popelka. Velmi klasickým způsobem. Je pro mě extrémně těžké tuhle skladbu zahrát a stejně tak pro orchestr. A nejtěžší je to dát s orchestrem dohromady v jeden smysluplný celek. Je tam strašně moc metrických a tempových změn. Dát dohromady těch pět krátkých vět, aby dávaly smysl, je obrovská výzva. Ale v momentě, kdy pochopíte, jak to Prokofjev myslel, proč tu konstrukci vystavěl zrovna takhle a jaký je její vnitřní plán, tak vám najednou dojde, jak je to geniální. Je to fakt těžké, ale stojí to za to. Třeba třetí věta je téměř identická s první, jen je o hodně rychlejší. Najdete tam jeho typické tokátové postupy a také úplně groteskní momenty. Cítíte v tom spoustu sarkasmu… Prostě celý ten jeho vlastní jedinečný svět, jak ho vytvořil. Čtvrtá věta je pomalá, rozmáchlá a typicky ruská. Zvony, velký prostor, obrovská perspektiva. Je v tom tíha a určitý druh primitivismu. Poslední věta je šíleně těžká. Musíte si rozdělit mozek na několik částí, abyste to prostě vůbec uhrála. Má však fantastickou barvu, tvar a celkový charakter. Čím častěji ji hraju, tím víc to miluju. A zjišťuju, že orchestr také. Možná je v tom kapka sadismu, protože radost je draze vykoupená velkým utrpením.
Jednou jste řekla, že Prokofjev je podle vás temný, dráždivý a plný sarkasmu. Určitě. Především tam cítím ten sarkasmus, napětí a určité vyostření. Prokofjev je jako Picassova Guernica. Zvlášť tenhle kus, pátý klavírní koncert, mi Guernicu silně připomíná. Když se na ni díváte, musíte ji vnímat jako celek. Nemůžete se dívat jen na kousek, třeba na hlavu koně či na záda ženy. Dokud neobsáhnete to dílo pohledem úplně celé, tak vůbec nic nepochopíte. V tom klavírním koncertu je velmi silná dráždivost, kterou tolik cítím i u Picassa. Je v něm temnota.
Temnota může být různého druhu. Ne taková jako třeba u Caravaggia. Caravaggiovu temnotu bych přirovnala v hudbě spíš k Rachmaninovovi. Šostakovič je zase úplně jiný. Tam je přítomna temná hořkost, která souvisela s politickou situací. U Prokofjeva je ještě jedna věc, která se mi moc líbí. Je v něm něco z dítěte, taková nezbednost a zlobení nebo jak to říct? On vás provokuje, je rozpustilý a dělá si z vás legraci. Nenechá se ničím ovlivnit a nikdy emočně netrpí. Naopak, on vždy vyhraje, a ještě se všem okolo vysměje. Je trochu jako v jiném světě, jistým způsobem outsider. Pozorovatel, který se na lidi a jejich snažení dívá jako na film. A přitom se ušklíbá.
Vidím, že Prokofjev vás skutečně fascinuje. Jeho svět mě fascinuje, protože je úplně jiný. Má několik tváří. Na jednu stranu už zmiňovaný sarkasmus. A na druhou ta jinakost. Pohádkový svět Péti a Vlka nebo Popelky! Hrozně mě ten svět přitahuje. Je v něm poetika, lyrično, ale žádný sentiment. Stejně jako v Romeovi a Julii. Veliká síla a lyrika proti sentimentu, který najdete v Čajkovského Romeovi a Julii. A všude je přítomna jedna strašně důležitá věc. To, že on je vítěz. Vždy vyhrává.
Vaše profesní cesta šla skrze ruské klavírní koncerty. Postupně jste přidávala další evropská díla. Mozarta a Beethovena jste však odložila na pozdější dobu, protože podle vás vyžadují hluboký filozofický a psychologický přístup. Můžete to trochu rozvést? Nyní už Beethovena i Mozarta hrajete… S Mozartem jsem začala až před třicítkou. A to rovnou s Vídeňskou filharmonií, což bylo dost odvážné. U Beethovena jsem začala rovnou s „Hammerklavier“ (Klavírní sonáta č. 29 B dur op. 106 „Für das Hammerklavier“ patří k pozdním Beethovenovým sonátám a je pokládána za jednu z nejobtížnějších, pozn. red.). Nikdy jsem nehrála Beethovena veřejně a pro první takovou příležitost si vyberu rovnou kládu typu „Hammerklavier“. Chápete to? Nějak mám potřebu klást sama na sebe hrozně vysoké nároky… (hluboký povzdech) Možná se prostě potřebuji utvrdit v tom, že to dokážu. Potvrdit si vlastní hodnotu. A také že zvládnu všechen ten cirkus kolem, a to i po emoční stránce. To není tak těžké, protože uprostřed toho všeho je hudba s celou svou krásou. Utvrzuji se v tom, že mohu postoupit k hlubšímu poznání hudby, která skutečně promlouvá k lidské duši. Tím nechci říct, že ta ruská nepromlouvá. Je těžké to vysvětlit…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2018 (koupit)
