Od března letošního roku se po úspěšném konkursu stala ředitelkou Filharmonie Brno PhDr. Marie Kučerová z Brna. Kulturní veřejnosti je osobou známou, zejména svým působením v České televizi nejprve jako dramaturg, producent, šéfdramaturg a nakonec manažer vývoje; její pořady se setkávaly s velkým ohlasem. Vystudovala historii a muzikologii na brněnské univerzitě, ovládá jazyky včetně polštiny a hebrejštiny. S touto příjemnou a elegantní ženou jsem se setkala po několika měsících v její nové funkci. Zajímalo mě, proč se coby úspěšná a schopná televizní pracovnice vůbec přihlásila ke konkursu do filharmonie?
Byla jsem v televizi skoro čtyřiadvacet let, tedy velmi dlouho. Setkala jsem se s mnoha zajímavými lidmi, nejen hudebníky, dostala jsem se k zajímavým tématům. Ale po té době jsem měla pocit, že chci zkusit něco jiného, že televize je jen médium, pouhý zprostředkovatel. Živá muzika má úžasný půvab a sílu, hned vidíte okamžitou a přímou reakci lidí.
Situace v médiích se za posledních dvacet, ale i deset let značně proměnila. Česká televize se hodně změnila, hlavně ve své struktuře. Je to obrovský, několikastupňový kolos a není úplně jednoduché prosadit v něm vlastní nápady. Ale jsem ráda, že mohu nadále pokračovat jako expert v mezinárodních televizních aktivitách, konkrétně ve výkonných radách Evropské vysílací unie (EBU) a Mezinárodního hudebního a mediálního centra (IMZ). Tam mohu sledovat světové trendy a novinky. Samozřejmě to může obohatit i mou práci ve filharmonii.
Nastoupila jste v březnu tohoto roku, tedy doprostřed sezony. Jaké problémy jste řešila jako první? Když jsem přišla, doslova jsem cítila nová očekávání. Problémy ani nebyly, spíš časový tlak na dotažení nové sezony a festivalů. Byla jsem příjemně překvapena, že je tu velká vůle jít dál, přinášet nové věci. Je ale důležité říct, že v případě Filharmonie Brno nejde jen o orchestr, ale i o pořádání čtyř mezinárodních festivalů, což je v naší zemi unikum. A to nemluvím o dalších marketingových aktivitách, které značně přispívají k zájmu o filharmonii samotnou. Tým lidí v managementu je velmi dobře sestaven, jsou to kreativní partneři, s nimiž jsem spokojena. Také pokračuje tvůrčí spolupráce s Aleksandarem Markovićem, šéfdirigentem srbského původu žijícím ve Vídni. Má silnou vizi, velké charisma, tvrdě pracuje a od orchestru hodně vyžaduje, což je na úrovni tělesa znát, i publikum si toho všímá.
Jste první ředitelka – žena v brněnské filharmonii, jak na vás reagovali? Objevily se nějaké genderové stereotypy? Když jsem se přihlašovala do konkursu, tohle mě vůbec nenapadlo. Tady v Brně sice jsem první ředitelkou, ale jinak to tak neobvyklé není, u nás jsou ještě dvě ředitelky menších orchestrů. Možná pro hudebníky bylo malým překvapením, že teď mají trochu jiného partnera – Umělecká rada Filharmonie Brno je převážně pánská záležitost. Ale žádné problémy nevidím.
Jsou zkušenosti, že ženy jsou dokonce lepšími vedoucími pracovníky než muži. Jak jste se připravovala na konkurs a na nástup do funkce? Nejsem „konkursní“ typ a neměla jsem tedy tyto zkušenosti. Přípravu jsem pojala podle svých intencí a nápadů, nakonec to dopadlo tak, že jsem byla vybrána jednohlasně. Filharmonie Brno je jedním z největších těles ve střední Evropě, orchestr má 112 členů, tři desítky lidí v managementu a k tomu sbor Kantiléna. To pro mě bylo nové, v televizi jsem byla vedoucí dramaturg, ale měla jsem pod sebou maximálně sedm lidí. To je ten největší rozdíl a změna – je to velká odpovědnost za všechny lidi, jejich pracovní životy, ambice. Velkou výzvou pro mě bylo, že filharmonie zdaleka nemá jen lokální význam, naopak má velký potenciál, prostor pro růst, zdravé ambice. Ráda bych za pár let filharmonii viděla třeba jako lipský Gewandhaus nebo drážďanskou Staatskapelle. Jsme v podobné situaci, jsme městský orchestr, máme město i v názvu a reprezentujeme ho, což mě samozřejmě těší, protože jsem patriot. Konkurenci České filharmonie nevnímám, nehrajeme totiž roli „národního pokladu“, naopak si můžeme dovolit víc inovovat, vymýšlet, být „sexy“, což je pro mě zajímavější. Samozřejmě se zabývám mnoha technickými, ekonomickými a jinými záležitostmi, což je oblast rozsáhlá, složitá a pro mě poněkud nezáživná, ale nutná. Tím vším jsem se před konkursem zaobírala, někdy i za bezesných nocí.
Jak byste sama sebe charakterizovala? Člověk sám sebe špatně charakterizuje, vidí se totiž odlišně, než ho vnímá okolí. Díky svému přechodu z televize do filharmonie jsem se dostala z anonymity a stala se veřejnou osobou. Pak jsem se dozvěděla, že se o mě v Brně říká, že jsem železná lady – to bych o sobě vůbec neřekla. Ale asi jsem tvrdohlavá, detailistka a jdu si za svým. Projevilo se to už v dětství takovými podivnostmi jako třeba zájmem o klasickou hudbu v nehudební rodině. Jsem ráda s lidmi, ale i sama se sebou, zřejmě proto, že s lidmi jsem v kontaktu neustále. Když něčemu intuitivně věřím, jdu za tím. Ale myslím, že dokážu být i pragmatická.
Brzy po vašem nástupu byla filharmonie v médiích více vidět, bylo to díky vašim kontaktům? Ještě přede mnou nastoupil dramaturg Vítězslav Mikeš a marketingová manažerka Lenka Vodičková. Mediální prezentace filharmonie je především její práce, i když moje jméno v tom možná pomohlo. Samozřejmě na to, abychom se dostali do celostátních médií, nestačí mít skvělý katalog, dramaturgii, interprety. Média jsou zahlcena, je to rychloobrátkové zboží a potřebují jasné signály, čeho se chytit. My jim ty jasné signály dáváme a asi to funguje. Samotný závěrečný koncert sezony by je asi nezaujal, ale s předcházejícím flashmobem (je dostupný na YouTube) v galerii Vaňkovka ano. Byli jsme prvním českým orchestrem, který takovou akci připravil.
Sezona je na samém začátku, objevuje se v ní řada novinek. Bylo pro mě noční můrou, že nová sezona – už pod mým jménem – se nestihne nachystat tak, abych byla spokojená. Byla už samozřejmě z větší části hotová, její kostra byla věcí šéfdirigenta, který přišel s návrhy sólistů a programů, dramaturg to pak ladil. Takže hned po mém nástupu jsme maximum času věnovali její finální podobě. Chtěla bych se hlavně zmínit o úžasném umělci sezony, kterým je turecký pianista a skladatel Fazil Say. Vystoupí v Brně dvakrát (jednou na recitálu) a budou zde v české premiéře provedena jeho díla.
Pro návštěvníky koncertů není příliš odlišeno Symfonické a Koncertní abonmá, navíc se v posledních letech zmenšil počet koncertů. Uvažuje se o zvýšení počtu koncertů v cyklu? Ve Velkém symfonickém cyklu bývalo šest koncertů… To je jedna z věcí, se kterou také nejsem spokojena. I jako posluchač jsem vlastně tápala, na který z cyklů jdu. V této sezoně už ale nebyl prostor věci měnit.
Předtím třicet let fungovaly cykly pod jiným názvem. Budeme se tím určitě zabývat od další sezony. Osobně bych byla pro více koncertů, ale musím taky zvážit další momenty, hlavně finanční. Pohybujeme se totiž stále ve sníženém rozpočtovém stavu. Nechci snižovat úroveň koncertů, to by byla cesta do pekel, takže sezona vypadá zajímavě, jsou tam velká jména, velká díla, která nejsou levná, je dokonce zvýšen počet koncertů, máme dvě nové řady. To vše ale se stejným rozpočtem, který byl městem snížen o deset procent. A právě Symfonické a Koncertní cykly jsou ty nejdražší.
Klasičtí návštěvníci koncertů nechodí rádi do Wannieck Gallery a nehrají tam rádi ani filharmonici. Tento nehezky nečesky nazvaný industriální prostor mimo centrum Brna má navíc špatnou akustiku, někdy i problémy s nižší teplotou. Není to tak úplně pravda, právě Vaňkovka – Wannieck Gallery – je oblíbená, ačkoli tam je vyšší vstupné. Tato abonentní řada se proměnila z alternativního symfonického prostoru do crossoverového. Klasická hudba tam funguje hůře kvůli akustice a nezvyklému posezení. Jinak k Vaňkovce se přistoupilo samozřejmě kvůli šílené situaci s koncertními sály v Brně, je to další pokus hledat nový prostor. V této sezoně bude ta řada většinově crossoverová, takové projekty vzbuzují značný zájem publika, ale ne toho klasického. Ale říkáme si, že když tito posluchači uslyší zvuk orchestru, tak je třeba napadne zajít i na naše další koncerty.
Novinky jsou i v Rodinném abonmá. Vzdělávání a práce s rodiči, dětmi a mládeží jsou jednou z našich slabších stránek a budou vyžadovat zvýšenou pozornost. Rodinné abonmá je jedno z našich nejoblíbenějších, je vždy vyprodané. Chodí tam děti ve věku od tří do deseti let s rodiči a prarodiči. Měla jsem ale pocit, že modely koncertů se opakují a že si návštěvníci zasluhují nějaký modernější přístup. Pokusem budou dva koncerty, které děláme ve spolupráci s televizním režisérem Rudolfem Chudobou a s hercem divadla Husa na provázku Jiřím Knihou. Bude to takový pohled do zákulisí světa hudby, spojený s předchozím workshopem a zaměřený na orientaci ve světě zvuku a hudby. Uvidíme, jak se nám to povede.
Další novinkou je koncert pro ještě nenarozené děti a jejich rodiče, takové se pořádají v Praze a jinde. Záměrně cílíme na oba rodiče, nejen na maminky. Mohou vnímat hudbu a všechny pozitivní vibrace a směřovat je do nenarozeného miminka. Mohou přijít i rodiče s dětmi, kterým se budeme věnovat na odděleném workshopu.
Ten koncert se jmenuje Mozartův efekt – to je však krátkodobé zlepšení časoprostorové orientace po poslechu Mozartovy hudby, který byl svého času přeceněn. Tohle je ale něco jiného, působení na nenarozené děti. Máte pravdu. My to konzultujeme s muzikoterapeutkou Marinou Melnikovou-Stejskalovou, která tento koncert povede. Rozhodně tam ale pozitivní působení na nenarozené dítě je. A my chceme zodpovědným nastávajícím rodičům nabídnout v tomto jejich mimořádném období svět klasické hudby.
Anglicky nazývaný Czech Ensemble Baroque vedený Romanem Válkem hraje podle katalogu sezony barokní a klasicistní hudbu „v souladu s moderními světovými trendy“. Tento cyklus je jednou z našich novinek, sice už probíhal, ale tentokrát to bude pod našimi „křídly“. Cílem je nabídnout stylovou hudbu, která nepatří do běžného repertoáru filharmonie, a jejím prostřednictvím přilákat větší množství lidí. Tímto se Besední dům stává plně vytíženým centrálním místem pro klasickou hudbu, kde posluchač najde na jednom místě veškeré hudební vyžití. Czech Ensemble Baroque odvádí skvělou práci a je zase jiný než známé soubory Musica Florea nebo Collegium 1704.
A jazz a world music? To byl můj nápad, který jsem měla v koncepci filharmonie předkládané u konkursu. Inspirovala jsem se Vídní a modlila jsem se, abychom to stihli do sezony dostat, což se povedlo. Je to úplná novinka v českém terénu, přitom třeba ve vídeňském Konzerthausu je to už léta běžné, protože moderní jazz už není tolik vzdálen třeba od minimalismu. Přizvali jsme ke spolupráci Viléma Spilku z Jazzfestu, který je úžasný expert v oboru. Fanouškům těchto žánrů nabízíme během celé sezony koncerty, které v Brně dosud chyběly. Je to nové vnímání této hudby – v koncertním sále, ne ve sportovní hale nebo v malém klubu. A zase si od toho slibuji, že člověk, který přijde na skvělý jazzový klavírní recitál, přijde poté i na klasického klavíristu.
Už několik let spolupracujete se Side2 z Prahy, které je dražší než brněnská grafická studia, navíc zpracování katalogu je méně přehledné, filharmonický pejsek připomíná starou značku HMV a internetový server Seznam, nemá souvislost s hudbou a je už pouze obměňován. K pejskovi jsem měla poněkud ambivalentní vztah. Ale studio Side2, které je jedno z nejlepších grafických studií v republice, mělo absolutně nejlepší nápad a v českém teritoriu není lepší vizuál, který neuvěřitelně funguje doma i v zahraničí. Pejsek by mi připadl po pěti letech okoukaný, ale lidé se na něj stále více fixují a milují ho. Takže ho určitě ještě necháme nějakou dobu žít a přitom budeme vymýšlet, co dál. Jelikož ale pořádáme čtyři mezinárodní festivaly (Špilberk, Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby, Expozici experimentální hudby) , nejsem si jista, zda jejich grafika ve spojení s filharmonickou je nejšťastnější. Uvidíme.
Velkou bolestí Brna je chybějící koncertní sál. Janáčkovo divadlo je pro symfonickou hudbu akusticky nevhodné a drahé, Besední dům je malý, největší sál Brna Stadion je ve špatném stavu, prostor Wannieck Gallery není pro klasický repertoár akusticky dobrý ani příhodný. Pro stavbu nového sálu – Janáčkova kulturního centra – už bylo vše kromě financování nachystáno. Problémy byly s majitelem hotelu Slavia, za kterým by se mělo centrum stavět, zvažuje se i využití Výstaviště. Problematika koncertního sálu v Brně je evergreen, který se pravidelně probouzí ze spánku. Pravda je, že filharmonie nemá kde hrát, ale ani kde zkoušet velké symfonické projekty. Besední dům je nevyhovující, a to tím více, čím větší má orchestr ambice. Zkoušení velkého pozdněromantického repertoáru, ve kterém se orchestr blýskne nejvíc, hraničí s hygienou práce. Je to jen ve vstřícnosti hudebníků, že tu po tři týdny zkouší Wagnera. S vypětím sil a ohromnou zvukovou představivostí tady orchestr nazkouší program, který pak zahraje ve zvukově luxusním mnichovském Gasteigu, Herkulessaalu nebo v bratislavské Redutě, což je pro hudebníky extrémně náročné. Je to stejná situace, jako kdyby prvoligový hokejový klub neměl halu. Janáčkovo divadlo je zvukové provizorium a má svůj operní provoz, do kterého se musíme vtěsnat, Vaňkovka se hodí jen pro něco, stejně tak brněnské kostely. Stadion by byl zase v pronájmu a podle mě není ideální.
Plány už ale byly vypracovány, proinvestovala se spousta peněz… Projekt byl drahý. Nikdo nezrušil výsledky konkursu, projekt Janáčkova kulturního centra existuje, pozemek je vyhrazen a příští rok se na tom místě začnou podle toho projektu stavět garáže coby první etapa centra. Peníze na samotnou stavbu sálu ale vyhrazeny nejsou. Vedle toho se objevují různé úvahy, kde by všude mohl v Brně stát. Já vycházím z potřeb provozu filharmonie a návštěvníků – i když parcela na parkovišti za Besedním domem vedle hotelu Slavia je poněkud stísněná, pořád si myslím, že je to nejlepší lokalita v centru města. Geniálně by spojila starý milovaný Besední dům s novým sálem a nic by se pro publikum neměnilo. Šetřily by se náklady, zázemí by zůstalo, nástroje by se neničily převozem.
Jaký je vztah filharmonie a Národního divadla Brno? Filharmonie konkursem získala ředitele, Národní divadlo už po několika pokusech nikoli. Pravidelně se objevují řeči o možnosti spojení těchto dvou institucí. Jak je to nyní? Zatím není vůbec nic (pozn. JS – září 2013). Prioritní je situace v Národním divadle, která je dlouhodobě neřešená. My jsme instituce, která nemá zásadní problémy navzdory zmíněným finančním omezením. Rozšířili jsme nabídku koncertů a máme velmi dobrou návštěvnost – naše koncerty v Janáčkově divadle (1100 míst) a Besedním domě (430 míst) bývají téměř vyprodané, máme věrnou a náročnou abonentní základnu. Byla bych nerada, aby byla filharmonie, která funguje velmi dobře, zatažena do širšího problému brněnských divadel a dostala se tak do problémů taky. Bylo by to nebezpečné a zbytečné. Úvah o možných organizačních řešeních je tolik, že je bezpředmětné se k nim vyjadřovat, za měsíc to bude zase jinak. Filharmonie je natolik zásadní institucí města, že se na ni rozhodně sáhnout nesmí. Jinak by nemělo smysl pokračovat, to si uvědomuji nejen tady v Brně, ale zejména když vyjedeme do zahraničí.
Brněnským institucím byly sníženy dotace města, od té doby nebyly zvýšeny, filharmonie dostala přidáno pouze na festivaly, přitom rozšířila nabídku. Máte nové sponzory nebo více zahraničních zájezdů? Fungujeme ve stále stejném rozpočtu, se kterým se snažíme vyjít. Jsme soběstační zhruba z pětadvaceti procent, což je poměrně hodně. Barokní hudba a jazzová řada se zaplatí samy, pro filharmonii to nejsou další náklady. Ale je pravda, že musíme přemýšlet u každého notového materiálu, u každého uvažovaného sólisty, jestli na ně budeme mít. Sponzoring se velmi pomalu, ale přece jen rozjíždí, s tím, že to asi nikdy nebude podstatná část rozpočtu, jelikož centrály téměř všech velkých firem sídlí v hlavním městě, kde mají jiné priority. Pravda je, že hodně jezdíme, tradičně do německého světa a pravidelně (například letos) do Japonska. Hledání nových teritorií je také jedna z mých priorit.
Jaké jsou vaše plány s filharmonií? Velkou novinkou je pro nás Moravský podzim, asi největší klasický festival na Moravě, který letos pořádáme. Trochu jsme ho obměnili, opouštíme tematické zaměření, které bylo v posledních letech poněkud formální a limitující. Každý ze čtyř festivalů, který pořádáme, má jiný cíl. Moravský podzim přináší nejzajímavější projekty, velká jména, za kterými se muselo zatím jezdit jinam. Navzdory tomu, že se rozpočtově nemůžeme rovnat velkým pražským festivalům, se už letos podařilo přilákat velká jména, jako Valerij Gergijev, který s London Symphony Orchestra celý festival zakončí, Kremerata Baltica, trumpetista Gábor Boldoczki nebo pianista Boris Berezovskij na zahajovacím koncertě s Aleksandarem Markovićem.
Vaším odborným zájmem byla hudba renesance, zejména francouzská. Stěžejní repertoár filharmonie je klasicko-romantický a moderní. Máte ještě čas na svůj původní zájem? Ve volném čase pořád poslouchám baroko, ale i moderní jazz a etnickou hudbu. Na dnešní interpretaci staré hudby mě fascinuje smysl pro nuanci, cizelování detailů, muzikálnost – výsledkem je vyšlechtěný hudební zážitek, což mi u některých klasických interpretů dříve chybělo. Vlastně jsem moc šťastná, že teď ve filharmonii vidím, že podobně intenzívní, jakkoli masivní, může být i Wagner, Strauss nebo Bruckner. Lze je hrát s hlubokým výrazem, který mě naplňuje niterným zážitkem.
