Japonský festival Saito Kinen, jeden z nejznámějších světových hudebních festivalů, oslavil letos dvacáté výročí založení. Festival se koná pravidelně koncem srpna a začátkem září v městě Matsumoto, na největším japonském ostrově Honšů. Počtem obyvatel srovnatelné s Brnem, a tudíž na japonské poměry město celkem malé, Matsumoto leží zhruba dvě a půl hodiny autem na severozápad od Tokia, na úpatí japonských Alp. Je kolébkou známé metody hry na housle Suzuki, a již při příjezdu není možné nevyhnout se srovnání se Salcburkem, a to nejen vzhledem k předalpské lokalitě – v době festivalu žije hudbou skutečně celé město.
Zrodu tohoto festivalu předcházel zrod orchestru Saito Kinen, který v září roku 1984 založil legendární japonský dirigent Seiji Ozawa jako výraz úcty ke svému profesorovi, violoncellistovi Hideovi Saitovi (1902 – 1974). Saito byl před druhou světovou válkou žákem Emanuela Feuermanna v Německu a po návratu do Japonska se věnoval propagaci evropské hudby. Od roku 1955 učil hru na violoncello a dirigování na slavném tokijském hudebním institutu Toho Gakuen, kde ukončila studium řada špičkových japonských hudebníků. Mnozí z nich pak působili i v Evropě a USA; v roce 1984, deset let po Saitově smrti, se jeho někdejší studenti sešli v Japonsku, kde uspořádali koncert k jeho památce. Koncert se setkal s mimořádným úspěchem a nový orchestr brzy dostal nabídky z mnoha zemí. Několik světových turné, která následovala během dalších pětadvaceti let, potvrdilo skvělou úroveň tohoto orchestru a dnes se Saito Kinen Orchestra řadí mezi nejlepší světová symfonická tělesa.
Tak jako hrají například pravidelně v operních představeních na salcburském festivalu Vídeňští filharmonici, hraje od roku 1992 orchestr Saito Kinen na stejnojmenném festivalu v Matsumoto (SKFM). Jednotlivé členy orchestru vybírá sám Ozawa; většina jsou nejlepší japonští hudebníci, kteří působí v Japonsku, Evropě či USA, a zhruba 12 procent jsou vynikající evropští nebo američtí hudebníci; ženy dnes tvoří téměř polovinu orchestru. Před několika lety účinkoval v tomto orchestru a na festivalu i český hornista Radek Baborák, kterého dnes Ozawa počítá mezi své dobré přátele. Většinu orchestru však vždy tvoří Japonci: festival propaguje nejen vážnou hudbu v Japonsku, ale i japonské interpretační umění.
V roce 2004 nechalo osvícené vedení města postavit Matsumoto Performing Arts Centre (celkový náklad 14 a půl milionu jenů, čili zhruba 138 milionů eur); sál s prvotřídní akustikou funguje jako perfektní operní scéna i koncertní síň. Koncerty se pořádají i v dalších dvou městských síních: každoroční koncert k uctění památky slavného japonského skladatele Torua Takemitsui (1930 –1996) je vždy v krásné Harmony Hall a symfonické koncerty se dávají také v koncertní síni Matsumoto Bunka Kaikan.
Festival začíná populárním průvodem centrem města: jak dospělí, tak děti – většina v tradičních kimonech – tančí, hrají a zpívají s nakažlivým gustem. Známé rčení, že nikdo není prorokem ve vlastní zemi, v žádném případě neplatí u Seijiho Ozawy: na festivalu je jeho slovo zákonem a jeho charakteristickou bílou hřívu je vidět na plakátech v téměř každém výkladě. Profesionální fotografové i fanoušci soupeří o příležitost zachytit Mistra na snímku, novináři čekají na rozhovor. Ozawa je bezesporu hrdinou města, tím spíš, že jeho narozeniny připadají na 1. září (zhruba v polovině festivalu). V roce 2010 je Matsumoto oslavilo s ještě větším nadšením než obvykle: Ozawa se dožil 75 let, a po vážném onemocnění na začátku roku se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil.
Jaká je návštěvnost festivalu? Ani opera, ani vážná hudba nemají v Japonsku velkou tradici, během posledních šedesáti let však tam doznala klasická hudba obrovského vzestupu a mnoho Japonců dnes působí i v evropských a amerických orchestrech a na světových operních scénách. Jak koncerty, tak operní představení na SKFM jsou téměř vždy vyprodány, některá představení dlouho dopředu. Mezi návštěvníky jsou nejen Japonci (a to jak místní, tak milovníci vážné hudby z Tokia a jiných velkoměst), ale i zahraniční turisté: do hustě zalesněných japonských Alp je jen hodina cesty a jak krásná horská příroda, tak luxusní hotely v tradičním japonském stylu, vybudované okolo řady horských pramenů, proto lákají návštěvníky z Evropy i USA.
Vysoké návštěvnosti festivalu nesporně pomáhá výborná dramaturgie. Orchestrální koncerty mají většinou dva nebo tři různé programy; po celkem tradiční dramaturgii v první dekádě festivalu, kdy byly na programu především populární skladby a svého druhu výchovné koncerty pro širokou veřejnost, jsou programy od roku 2000 dramaturgicky podstatně odvážnější.
Jak dramaturgie recitálů, tak komorních koncertů má vždy jasnou vizi. Ze skladatelů 20. století byli na programu festivalu mimo jiné Lutosławski, Šostakovič, Jolivet, Xenakis, Schnittke, Takemitsu a Miyazawa. Dramaturgie neopominula ani českou hudbu: Dvořákův cellový koncert zazněl v podání Mstislava Rostropoviče a Juilliard String Quartet přednesl Janáčkův První kvartet. Dvakrát zaznělo na festivalu Dvořákovo Klavírní kvinteto A dur op. 81, a z Dvořáka uslyšeli návštěvníci festivalu také Smyčcový kvintet Es dur op. 97, Tercet C dur op. 74 a několikrát Smyčcovou serenádu op. 22; na festivalu zazněla i Rejchova tria pro tři lesní rohy op. 82. V roce 2008 byla na programu poprvé celá Smetanova Má vlast (dirigent Tatsuya Shimono). Kromě pravidelného koncertu k uctění památky Torua Takemitsui (letos v pořadí už patnáctého) byl na festivalu uspořádán i mimořádný koncert k úmrtí Mstislava Rostropoviče; koncert k památce Hidea Saitoa se koná každých deset let. Na programu SKFM jsou také mistrovské kursy pro mladé dirigenty a zpěváky, kteří vystupují i na koncertech pro mládež a děti.
První operní inscenací na SKFM byla v roce 1992 Stravinského Oedipus Rex (v režii Julie Taymore, s nezapomenutelnými kostýmy), s nedávno zesnulým vynikajícím britským tenoristou Phillipem Langridgem a americkou sopranistkou Jessye Norman. Brzy následovala další klíčová díla repertoáru 19. a 20. století, v režii světoznámých umělců: Honeggerovo oratorio Jeanne d’Arc (v režii George Wilsona); Stravinského Život prostopášníka (anglický režisér Graham Vick); ze dvou oper Francise Poulenca režíroval American David Kneuss Les Mamelles de Tiresias a jeho krajanka, významná režisérka Francesca Zambello, Dialogues des Carmélites; z dalších děl francouzského repertoáru režíroval Robert Lepage Les Damnations de Faust Hectora Berlioze. První českou operou na programu SKFM byla Janáčkova Pastorkyňa (2001) v inscenaci slavného Kanaďana Roberta Carsena. Mezi dalšími legendárními inscenacemi byly Brittenův Peter Grimes (znovu David Kneuss, a první koprodukce SKFM s Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii), Verdiho Falstaff (režisér Olivier Tambosi), Bergův Vojcek (režisér Peter Mussbach), Čajkovského Piková dáma (třetí spolupráce Davida Kneusse), a v roce 2008 další Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, v kouzelné inscenaci světoznámého francouzského režiséra Laurenta Pellyho. Během několika posledních let byla nová operní inscenace na programu každý druhý rok; po přestávce v roce 2009 byla loni uvedena Straussova Salome (v inscenaci z roku 2006, kterou režírovala v Lyric Opera v Chicagu Francesca Zambello, zpívala hlavní roli Deborah Voight).
Vzhledem k delší rekonvalescenci Seijiho Ozawy byl loni angažován mladý izraelský dirigent Omer Meir Wellber; Ozawa odřekl Salome pouze na doporučení lékaře (a údajně s těžkým srdcem). Většinu rolí ve všech inscenacích zpívají evropští a američtí umělci, menší role (a zástupy) jsou pravidelně obsazovány nejlepšími japonskými zpěváky. V programu SKFM hrají důležitou úlohu také stěžejní díla sborového repertoáru: s velkým úspěchem tam byly uvedeny mimo jiné Schönbergovy Gurrelieder, Mendelssohnovo oratorium Eliáš a Brittenovo Válečné requiem.
Letošní program byl z velké části ve znamení Bartókovy hudby: na orchestrálním koncertu SKF hrál Peter Serkin Bartókův Klavírní koncert č. 3, který byl zarámován dvěma díly Čajkovského (Romeo a Julie, a Symfonie č. 4 ); dirigoval Diego Matheuz. Seiji Ozawa dirigoval pouze čtyři představení Bartókova Modrovouse (v titulní roli vystoupil Matthias Goerne), další japonský dirigent Ryusuke Numajiri (vítěz besançonské soutěže z roku 1990, dnes hlavní dirigent Tokyo Philharmonic Orchestra) řídil balet Zázračný Mandarin. Ozawa spolupracoval také na představení Stravinského Příběhu vojáka, ve kterém hráli a vystupovali výlučně japonští hudebníci a interpreti. V programu „Pro mladé“ dirigovala Japonka Keiko Mitsuhashi dvě představení zkrácené verze Humperdinckovy pohádky Hänsel und Gretel; představení se zúčastnilo 6300 dětí z 82 středních škol. Program doplnilo několik komorních koncertů a tradiční koncert na památku Torua Takemitsui, v pořadí už šestnáctý.
Jaká je budoucnost festivalu? Loni vyslovili mnozí komentátoři pochyby, zdali bude Ozawa, vzhledem k zdravotním problémům a věku, pokračovat ve vedení festivalu; nedávno omezil i svá vystoupení v Evropě i USA (v roce 2010 odstoupil z funkce ředitele Vídeňské státní opery). Navíc mnozí z těch, kteří na SKFM pracují pravidelně, se domnívali, že se mění i charakter festivalu, také vzhledem k důležitým personálním změnám. Až do úmrtí v roce 2009 měl na starosti výběr zpěváků William Bernell (o několik let starší než Ozawa a jeho dlouholetý kolega a přítel z doby dirigentova téměř třicetiletého angažmá v Boston Symphony Orchestra). Prvotřídní instinkt pana Bernella, pokud se týče zpěvákova či zpěvaččina typu a dispozice k určité roli, a jeho víc než padesátiletá důvěrná znalost situace v hudebním světě jak v USA, tak v Evropě, bude vedení festivalu určitě scházet.
Tak jako všechny kulturní instituce ve světě se dnes musí SKFM potýkat i s následky světové hospodářské krize: například inscenace Káti Kabanové v režii Roberta Carsena, plánovaná na rok 2012, byla odložena. Problémům tohoto druhu se samozřejmě nevyhne za dvacet let existence žádný festival.
Saito Kinen Festival je dnes neodmyslitelnou součástí kulturního života nejen města Matsumoto a celého regionu, ale i velmi důležitou součástí japonské kultury vůbec. Založit velký hudební festival v Japonsku byl jeden z Ozawovych snů a po letech jeho cílevědomého vedení může dnes SKFM soupeřit s nejlepšími hudebními festivaly ve světě.
Každý, kdo měl možnost s Ozawou pracovat, je si navíc plně vědom nejen jeho cílevědomosti a jasné vize, ale i naprosté oddanosti hudbě. Budou to právě tyto rysy a dirigentovo nezapomenutelné charisma, které určitě pomohou festivalu přenést se přes některé současné problémy.
