Sandrine Piau

Nová setkání nám mohou převrátit všechny naše dosavadní myšlenky

Dvořákova síň pražského Rudolfina byla po mnoho desetiletí zvyklá na skvělé orchestrální i komorní koncerty a recitály. Barokní hudba tu zaznívala spíše příležitostně. To se změnilo v sezoně 2012–2013, kdy barokní orchestr Collegium 1704 v čele se svým zakladatelem a dirigentem Václavem Luksem otevřel svůj nový abonentní cyklus Hvězdy barokní opery. Už první ročník přinesl mimořádné umělecké zážitky díky zajímavé dramaturgii a špičkové úrovni orchestru, a především hvězdným sólistům, na kterých byl celý abonentní cyklus postaven. V Rudolfinu se tak vedle Václava Lukse během prvních dvou ročníků představily světové pěvecké hvězdy – Sonia Prina, Véronique Gens, Raffaella Milanesi, Vivi­ca Genaux, Topi Lehtipuu a mnoho dalších. Letošní ročník přinesl změnu názvu – Collegium 1704 v Rudolfinu. Nový název přinesla změna dramaturgie cyklu – z celkem šesti koncertů bude přesně polovina nově vyhrazena sérii tří slavnostních mší. Světové pěvecké špičky letošní cyklus doslova rámují… Úvodní koncert se nesl ve znamení v současnosti snad nejžádaněj­šího amerického kontratenoristy Bejuna Mehty, závěr bude patřit šarmu francouzské barokní hudby. 28. dubna cyklus uzavře Sandrine Piau, francouzská sopranistka, která si své přední místo mezi světovou pěveckou elitou udržuje už 20 let… Náš rozhovor sice probíhal pouze mailem, přesto ve velmi srdečné atmosféře.

Paní Piau, jsme opravdu moc šťastní, že vás brzy přivítáme v Praze. Bude to vaše první návštěva? Do Prahy jsem už přijela kdysi velmi dávno společně s dirigentem Williamem Christiem. V Praze jsme měli koncert v rámci turné s pastorale od Charpentiera. Na prohlídku památek nebyl vůbec čas, ale vzpomínám si i přesto na svůj údiv i nadšení z krásy tohoto města, kterým jsem tehdy velmi rychle projela. Tentokrát se chci v Praze zastavit a s rodinou si město po koncertě opravdu užít.

Máte za sebou spolupráce s předními světovými barokními orchestry a dirigenty… byli to například Sigiswald Kuijken, Marc Minkowski, Nikolaus Harnoncourt, René Jacobs, William Christie, Philippe Herre­weghe… Bylo mezi nimi i setkání s Václavem Luksem a orchestrem Collegium 1704? Nebo vás v Praze čeká společná premiéra? Ano, bude to poprvé a moc se na spolupráci těším! Vždy, když je něco poprvé, trochu to nahání strach, ale je to zároveň velmi vzrušující… Švýcarský dirigent Michel Corboz říká: „Všechny návyky jsou špatné“… Ano, skutečně si myslím, že nová setkání nám jednoduše mohou převrátit všechny naše dosavadní myšlenky a názory, a tak to může být i v Praze.

Pro váš dubnový pražský koncert jste připravila výběr z árií oper J. Ph. Rameaua. Je zajímavé, že už v roce 1993 vyšlo vaše v pořadí druhé CD s jeho operou Castor et Polux. Tehdy to byla skvělá nahrávka s orchestrem Les Arts Florissants a Williamem Christiem. Zdá se ale, že od té doby Rameau příliš často na vašich koncertech a nahrávkách nezazníval… Jak se vám jeho hudba líbí a proč jste ji vybrala na svůj recitál v Praze? Ano, skutečně hudbu Rameaua jsem zpívala především v době svých začátků. I když mi hudba Händela, Debussyho, Brittena a mnoha dalších později přinesla mnohá jiná hudební a pěvecká potěšení, k hudbě Rameaua se vždy vracím, jako bych se vracela sama k sobě… S radostí i emocemi, které jsem prožívala v samotných počátcích své kariéry. Jeho hudba totiž má svá specifika. Francouzská barokní hudba všeobecně je velmi instrumentální. Rameau ale do této charakteristiky nespadá. V jeho áriích je text stejně důležitý jako hudba. To je jeden z hlavních rozdílů mezi hudbou francouzskou a italskou, která naopak hlas jako takový staví do popředí. A proč Rameau v Praze? Jsem Francouzka a přeji si tuto jedinečnou hudbu představit pražskému publiku… Doufám, že se mu bude líbit. Pokud mohu Rameauovu hudbu představit za hranicemi, je to vždy velké potěšení, kterému nelze odolat.

Změnila se vaše pěvecká technika a způsob interpretace Rameauovy hudby od dob vašich začátků? A jak je jeho hudba hlasově obtížná? Když se ohlédnu, Händel a Mozart mi přinesli pocit absolutního hlasového a hudebního štěstí… Často jsem si myslela, že návrat k hudbě Rameaua bude po tolika pěveckých zkušenostech s jinými skladateli lehčí. Ale to není pravda. Zvukové vlastnosti francouzského jazyka a přímá vazba hudby na texty, to vše vytváří specifické nároky na interpreta. Ani další roky tvrdé práce na hlase a pěvecké technice interpretaci Rameauovy hudby neulehčí. Ale právě v tom je celé kouzlo jeho hudby. Nikdy tu není nic navždy vyhráno, nikdy si tu nemůžete říci, že zpívat jeho hudbu jde už s léty zkušeností lehčeji. Pokud se ale podívám na svůj repertoár všeobecně, skladby různých skladatelů skutečně navzájem ovlivňují interpretaci z různých úhlů. Jsem si například jistá, že jsem mnohem lépe pochopila Debussyho operu Pelléas a Mélisanda díky tomu, že jsem v minulosti intenzivně pracovala právě na interpretaci francouzské lyrické tragédie s Williamem Christiem. Propojení na Debussyho je tu jasné… Samotná hudební řeč se sice změnila, ale zpěv tu opět zůstává na stejné úrovni společně s textem, vzájemně se nepodřizují, mají stejnou důležitost… A to je na francouzské opeře jedinečné.

Znáte českou barokní hudbu? Láká vás? Bohužel českou barokní hudbu dobře neznám, zpívala jsem pouze hudbu J. D. Zelenky, kterého už ale spíše vnímám jako „předklasického“. Osobně mám mnohem raději české hudební velikány pozdější doby – Dvořáka nebo Janáčka, i když můj hlas na jejich pěvecký repertoár není přímo stavěný.

Ano, váš krásný hlas vás skutečně proslavil… Ale kritika také cení váš cit pro stylovou interpretaci i herecké umění. Jak prožíváte operní role? Vstupují do vašeho každodenního života, nebo je odkládáte při odchodu z jeviště? Roli musíte skutečně vybudovat, postavit… i z hlediska pochopení psychologických rozměrů konkrétní postavy. Důležitá je i spolupráce s režisérem, který na scéně může otevřít překvapivé souvztažnosti. Celkový pohled na ztvárnění role může v detailech dokonce protiřečit samotnému hudebnímu výrazu, přitom to může být ve výsledku velmi zajímavé. Role, která je hlasově spíše lehká, může nakonec působit těžce a trýznivě… a naopak. Nic není pouze bílé nebo černé, tak jako v celém našem životě. To vše přináší velké obohacení do pojetí opery. Během mé práce na přípravě role především co nejdůkladněji studuji partituru. Z ní vycházím co nejpečlivěji. Ostatní je už na společné práci celého týmu. A co se týká rolí? Některé role vás opravdu neopouštějí ani poté, co se vrátíte z divadla domů, některé zanecháte v divadle. To záleží především na představení i na vašem konkrétním rozpoložení…

A vaše nejoblíbenější role? Jednoznačně Kleopatra z Händelovy opery Julius Caesar. To je skutečný pěvecký ohňostroj a studnice neuvěřitelně bohatých emocí…

Jsou skladatelé, jejichž hudbu zpíváte skutečně s mimořádným potěšením, jako by ji komponovali přímo pro vás? Pokud to není příliš odvážné a namyšlené… ano, tento pocit mám právě u Händela. Opravdu mám pocit, že zpívám árii psanou přímo pro můj hlas. Přitom Händel je komponoval pro zpěvačku Francescu Cuzzoni před několika stoletími… Takováto znalost možností i bohatství hlasu byl skutečný zázrak, který se v jeho hudbě přenáší časem až do současnosti. Händel hlas miloval, komponoval pro tehdejší pěvecké hvězdy i pro kastráty, dokonale hlasu rozuměl.

Vraťme se ale na začátek… Nejprve jste totiž velmi úspěšně studovala na Pařížské konzervatoři (Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris) hru na harfu. Často zmiňujete osudové setkání s dirigentem Williamem Christiem, který vás ještě na studiích podpořil a nasměroval, abyste se stala zpěvačkou. Určitě nebylo jednoduché se po letech strávených s harfou vydat na novou hudební dráhu a plně se věnovat pouze zpěvu… Jak se dnes na své studijní období díváte? Je jednoznačné, že podobná zkušenost a dlouhé roky cvičení na hudební nástroj jsou z hlediska pěvecké kariéry velkým obohacením. Harfa je jako nástroj spíše určená k doprovodům. Myslím, že díky tomu jsem schopná mnohem lépe poslouchat ostatní, zatímco zpěváci mají běžně pocit, že je musí naopak všichni následovat… Harfu jsem studovala v době, kdy byl ředitelem Pařížské konzervatoře skladatel Alain Louvier, takže jsem jako harfistka často hrála také soudobou hudbu. Zapsala jsem se ale do volitelné třídy interpretace vokální staré hudby, kterou vedl William Christie, který se v dobách mých studií stal nejprve mým profesorem, později osobním mentorem. Váhala jsem, jestli harfu opustím, strávila jsem s ní dlouhé roky. Jeho vášeň pro francouzskou hudbu 18. století i způsob, jak ji předával ostatním, pro mne ale znamenaly skutečný hudební šok, který velmi zásadně ovlivnil mé budoucí hudební zaměření.

Dosud jste spolupracovala s velkým množstvím hudebníků a odborníků na starou hudbu a historicky poučenou interpretaci. Kdo ale skutečně formoval váš hlas a kdo vás naučil pěveckou techniku?V tomto ohledu mi nejvíce dala dnes již bohužel zesnulá Jasqueline Morin. Bylo to jedno z mých největších životních setkání. Dokonce mi navrhla, ať k ní chodím na pěvecké hodiny denně, což jsem si bohužel ve svých pěveckých začátcích nemohla z finančních důvodů dovolit. Platila jsem si alespoň jednu hodinu týdně. Dala mi opravdu mnoho, nejen díky své velkomyslnosti a šlechetnosti… Byla naprosto strhující i živelná a neměla žádné předsudky. Ačkoliv většina profesorů zpěvu měla v té době z barokní hudby obavy, právě ona zařídila, abych mohla předzpívat Philippe Herreweghemu a tím vše začalo. Právě ona mi věštila, že jednou budu zpívat Paminu a Mélisandu… a já si v té době vůbec neuměla představit, že by to mohla být jednou skutečně pravda…

Vaše zatím poslední CD u firmy Naïve má název „Desperate Heroines“ – neboli Zoufalé hrdinky s výběrem árií slavných Mozartových oper. Ke spolupráci jste pozvala skutečné znalce mozartovské interpretace – Mozarteumorchester Salzburg spolu s dirigentem Ivorem Boltonem. Ale proč tak smutný název? Jaká byla vaše skutečná vize tohoto CD? Nechci si hrát na „velkou feministku“, ale název CD z části skutečně reflektuje situaci ženy ve světě i situaci ženy v Mozartově hudebním vesmíru. Štěstí není nikdy jednoduché a každou nabytou svobodu musíme bránit. Jediná árie, která je jasná a poklidná, je árie muže z opery Il re pastore a uzavírá celé album. Jedná se o árii kastráta, ale je to velmi symbolické… Je to pouze CD, nikoliv studie o údělu žen… Ostatně i na život mužů se můžeme podívat z jiného úhlu a poněkud komplexněji.

Dnes patříte mezi nejuznávanější světové pěvkyně oblasti staré hudby a své místo mezi nejlepšími si držíte už celých 20 let. Jak se hudební prostředí změnilo od dob, kdy jste začínala? Dříve dirigenti a šéfové orchestrů běžně chodívali na koncerty svých kolegů a angažovali umělce, které na koncertech slyšeli a kteří se jim líbili. Tímto obdobím jsem prošla naprosto bezstarostně, ačkoliv jsem neměla žádného manažera ani smlouvu s vydavatelstvím. Přesto jsem byla žádanou zpěvačkou, kterou si dirigenti pro své produkce vybírali na základě vystoupení… Dříve jsme byli skutečně jedna rodina. Dnes je toto pro mladou generaci zcela nemožné. Situace se zcela změnila.

Svoje aktivity rozdělujete mezi operu, koncerty a recitály… Je to opravdu zajímavé, protože jste především vytížená v opeře a představení jsou samozřejmě velmi únavná. Co vám pěvecké recitály přináší? Můžete si představit život bez nich? Recitály jsou více intimní. Odhalí vás už samotný výběr programu. Na svých recitálech jsem zkrátka sama sebou a svým pánem na scéně. Přestože operu velmi miluji, bez koncertů a recitálů bych se z tohoto důvodu neobešla. Už se zkrátka nerozhoduji, čemu dám přednost. Dělám si čas na vše. Je pro mne také důležitá stálá spolupráce s klavíristou. Už velmi dlouho je mou klavírní partnerkou vynikající Susan Manoff.

Mohla byste prosím prozradit vaše plány pro tento rok? Začátek roku byl ve znamení přípravy na mou první roli Alciny ve stejnojmenné Händlově opeře. Premiéra byla koncem ledna v Bruselu (Théâtre de la Monnaie v Bruselu), poté ji ještě budu zpívat v opeře v Amsterdamu. V dubnu mě naopak čeká řada koncertů a recitálů, včetně zmiňovaného koncertu v Praze. V květnu to budou koncerty s mozartovským programem mého posledního CD společně s dirigentem Ivorem Boltonem a recitály s mojí stálou klavíristkou Susan Manoff, se kterou následně odjíždím do Japonska. V červenci se těším na vystoupení na festivalu v Aix-en-Provence v Brittenově opeře Sen noci svatojánské, na podzim to budou naopak představení Debussyho opery Pelléas a Mélisanda v Turíně s dirigentem Jurajem Valčuhou. Na podzim mě také čekají další koncerty, mimo jiné opět recitály se Susan Manoff ve Wigmore Hall v Londýně, ve Frankfurtu a Curychu a dalších městech.

Francouzská sopranistka Sandrine Piau (* 5. 6. 1965) se nejdříve na Pařížské konzervatoři připravovala na dráhu harfistky. Láska ke zpěvu a osudové setkání s dirigentem a specialistou na historicky poučenou interpretaci Williamem Christiem ještě na studiích zcela změnily její budoucí umělecký vývoj. Už počátkem 90. let se Sandrine Piau objevuje na koncertech vedle špičkových umělců oblasti staré hudby. Její první CD vychází už od roku 1992 – právě William Christie Sandrine Piau jako první pozval k nahrávání oper Les Indes galantes a Castor et Polux J. J. Rameaua. Právě titulní role v barokních operách ji v počátcích kariéry proslavily a k dnešnímu dni již spolupracovala se všemi světovými orchestry barokní hudby i řadou špičkových dirigentů – mezi nimi byli například Sigiswald Kuijken, Marc Minkowski, Nikolaus Harnoncourt, René Jacobs, William Christie, Philippe Herreweghe, Christophe Rousset, Fabio Biondi a mnoho dalších… Mezi stěžejní projekty patří mimo jiné nahrávání kompletního vokálního díla Johanna Sebastiana Bacha společně s dirigentem Tonem Koopmanem a Amsterdamským barokním orchestrem. Sandrine Piau je ale stále více žádána také v operních produkcích hudby konce 19. i 20. století a ve svých sólových recitálech často interpretuje romantické písně a lyrický repertoár – její doménou je především francouzský a německý písňový repertoár. Sandrine Piau již několik let spolupracuje se stálou klavírní partnerkou Susan Manoff. Vedle bohaté koncertní činnosti mají na svém kontě také několik úspěšných CD – například Après un rêve (2011), Evocation (2009) aj. Sandrine Piau se jako sólistka na koncertních vystoupeních a pěveckých recitálech představila v newyorské Carnegie Hall, londýnské Wigmore Hall, ve ví­deňském Musikvereinu, amsterdamském Concertgebouw, pařížském Pleyelově sále aj. Vedle předních barokních orchestrů jako sólistka vystoupila také s Pařížským orchestrem, Mnichovskou i Berlínskou fil­harmonií, Bostonským symfonickým or­ches­trem a v poslední době také s Mo­zarteumorchester Salzburg. Její stěžejní umělecké aktivity jsou ale svázány s operou. V poslední době ztvárnila roli Hände­lovy Kleopatry v Pařížské národní opeře, Debussyho Mélisandy v opeře v Nice a v Bruselu, ale také roli Paminy v Mozartově Kouzelné flétně v Théâtre des Champs-­Elysées v Paříži… Objevuje se také v titulní roli nových produkcí Mozartových oper – La finta giardiniera v bruselském divadle „La Monnaie“ a v Mitridate v Grand Théâtre de Genève. Na svém kontě má také roli Sofie v Massenetově Wertherovi, se kterou se představila v divadle v Toulouse i v pařížském Théâtre du Châtelet. Za svůj umělecký přínos obdržela Sandrine Piau v roce 2006 prestižní řád Rytíř krásných umění a literatury (Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres) a v roce 2009 také cenu Lyrický umělec roku (Artiste lyrique de l’année) na slavnostním předávání cen Victoires de la musique classique ve Francii. Se svojí rodinou žije v Marseille.