„Když jsem tu operu psal, trápilo mě, kolik je ve světě násilí. Nikdy by mne nenapadlo, že o třicet let později bude toho násilí ještě mnohem víc. Čína se dopouští genocidy celého národa, Amerika je v Iráku. Ta opera je dnes ještě aktuálnější než tenkrát.“ (Philip Glass, 2008)
S notnou dávkou velikášské naivity bývá někdy Philip Glass označován za největšího operního skladatele 20. století. Skutečně na tom byla opera ve 20. století tak zle, že musela na své znovuzrození čekat až do poloviny 70. let? Možná ano. Možná že všechna ta desetiletí předtím byla – nezbytným – procesem transformace. Každopádně když dvojice Philip Glass & Robert Wilson v roce 1976 představila v Avignonu Einsteina na pláži , svět žánru se od základů zachvěl a probral z letargie i křeče. Eistein na pláži se posléze stal prvním dílem Glassovy operní Portrétní trilogie , k níž přibyla o pět let později opera Satyagrah a a v roce 1983 Achnaton .
Z čistě hudebního hlediska spočívá Glassův průlom do žánru v nalezení systému, který poskytuje skladateli dostatek svobody, aby mohl být svůj a originální do té míry, do jaké na něho jeho talent naléhá, a zároveň je to systém v jednotlivostech jednoduše recyklovatelný, což mu zabezpečuje udržitelnost v čase a kontinuitu jako možné cesty, kterou lze případně dále iniciativně rozvíjet nebo se po ní pasivně (=řemeslem) nechat vézt. Einsteinovi na pláži předcházely instrumentální „studie“ nazývané Another Look at Harmony – v podstatě se jedná o přenesení praxe hry podle kytarových značek do oblasti hudby v Evropě nazývané vážná, v Americe klasická. V Einsteinovi se Philip Glass revolučně vypořádal i s libretem – rezignoval na příběh a vokalisté v opeře z větší části zpívají pouze na solmizační slabiky a číslovky. Ve svých dalších operách se skladatel k textu zase vrátil, ale zachází s ním nově a svobodněji. V opeře Satyagraha používá sanskrtský text, v Achnatonovi libreto v několika jazycích, přičemž některé jeho části včetně faraonova Hymnu na Slunce vždy v překladu do jazyka publika.
Inovací v rámci žánru byla také koncepce díla pro jiný než klasický operní soubor – Philip Glass měl primárně na mysli svůj vlastní autorský Philip Glass Ensemble. A konečně zlomová byla i role, kterou inscenátoři nabídli publiku: Einstein na pláži trvá při živém provedení kolem pěti hodin bez přestávky a diváci mohou během představení odcházet a zase se vracet, aniž by přišli o kontext „dění“ na scéně nebo průběhu hudby, protože hudba je repetitivní a žádné „dění“ se v ní ani na scéně neodehrává.
Glassova trilogie nabízí mnoho témat a podtémat k úvahám a hledání nejrůznějších souvislostí. V čase, kdy píšu tento článek, mi jako společný jmenovatel všech tří děl vystupuje na povrch nikoliv ikona reprezentující slavnou historickou osobnost, nýbrž fenomén individualismu, charakteristický pro moderní západní svět. Hloubaví umělci se mu všelijak staví, stejně jako se staví i jiným hybným charakteristikám západní kultury, ale svůj stín člověk nepřekročí – a snad to ani není nutné. Postavy Einsteina, Gándhího ani Achnatona nepřicházejí na scénu, aby před očima diváků generovaly prožitek času, nýbrž přinášejí si prožitý čas už s sebou. Glass se zbožšťování hrdiny brání, seč může (například Einstein je v opeře přítomen v podobě sólového houslového partu) – výsledkem je dokument, komentář, metafora, ale vždy se středobodem v hlavní postavě. Proč padla volba zrovna na Einsteina, Gándhího a Achnatona? Postmoderní odpověď je nasnadě: proč ne?
Hlavní postavou opery Satyagraha je Móhándás Kamarčand Gándhí (1869 – 1948), známý jako „Máhatmá“ Gándhí, v díle figurují ale také ještě L. N. Tolstoj, bengálský básník Rabíndranáth Thákur a Martin Luther King jr. Titul (v českém přepisu satjágraha) je sanskrtské slovo, jímž začal v roce 1906 Gándhí v době svého dlouhodobého působení v Jižní Africe nazývat svou misi nenásilného boje za svobodu. Sat (satja) jako pravda, ágraha jako vytrvalost: vytrvat v pravdě.
Když město Rotterdam objednalo od Glasse novou operu pro Nizozemskou operní společnost, bylo skladateli 41 let a znamenalo to pro něho „konec nutnosti vydělávat si peníze jinak než hudbou“. Na opeře pracoval přes rok, premiéru měla 5. září 1980 – v hudebním nastudování Bruce Ferdena a v režii Davida Poutneyho. Podtitul opery, k níž libreto vytvořili skladatel a Constance de Jong na základě Bhagavad Gíty, zní „M. K. Gándhí v Jižní Africe, 1893 – 1914“.
V dubnu 2007 – v roce skladatelových 70. narozenin – inscenovali operu režisér Phelim McDermott a scénograf Julian Crouch z britské společnosti Improbable na scéně Anglické národní opery a o rok později rovněž na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Inscenace se na obě scény – londýnskou a newyorskou – vrátila po třech letech znovu. Páté ze sedmi amerických představení bude 19. listopadu přenášeno v rámci cyklu The Met: Live in HD do sítě vybraných kin po celém světě.
