„Francouzské katedrály, jedny z nejkrásnějších v západním světě, jsou tiché. Samozřejmě v nich mají varhany a varhanní hudbu. Ale nejsou tam sbory. Zato v sedmadvaceti anglických katedrálách můžete čtyřikrát nebo šestkrát týdně slyšet zpívané bohoslužby, zvuk nejen jedinečný sám o sobě, ale vedoucí nás nepřerušenou hudební linií k Tomáši Becketovi, ke sv. Augustinovi. Bez chlapeckých sborů by tento zvuk, zvuk jedinečné krásy a síly, nebyl možný. Během pěti století spěla hudební kompozice k této nejvyšší linii mimořádného zvuku a právě jen v anglických katedrálách zůstal nezkažený, silný a svobodný.“ Touto pasáží z knihy Joanny Trollope Sbor uvedl stále vitální prof. Lionel Pike (1939) na brněnské HF JAMU svou květnovou výuku. S tímto varhaníkem a sbormistrem jsem se setkala poprvé před osmnácti lety na Royal Holloway College, University of London, kde plných čtyřicet let působil také jako pedagog. Na sborových zkouškách byl přísný, důsledný a zároveň vstřícný, otcovský. Absolvent University of Oxford v oborech kompozice a varhany, nyní emeritní profesor Royal Holloway College, publikoval celou řadu odborných článků, knih a notových edic.
Od středověku byly chrámové sbory nedílnou součástí anglické hudební historie. Jak se změnila jejich úloha během staletí? Zpočátku tvořili chrámové sbory mniši nebo řádové sestry, zpívající středověká officia. Později začali provádět hudbu speciální zpěváci, kterým mohla při zpěvu hymnů pomáhat kongregace. Repertoár samotného sboru sahal od skladeb jednoduchých po složité, bez doprovodu nebo s doprovodem varhan (nebo i s jinými nástroji). Na konci 18. a na začátku 19. století farnosti často prováděly jednoduchou domácí hudbu s nástroji, ve druhé polovině 19. století se v nich začala napodobovat katedrální hudba a na konci 20. století začaly v mnoha katedrálních sborech zpívat i dívky (předtím totiž byly všechny sbory mužské).
Anglické sbory zpívají mnohem častěji než chrámová tělesa u nás. Jak jsem měla možnost poznat, evensongy v anglických katedrálách jsou provázeny výbornou hudbou varhanní nebo sborovou! Každá katedrála v Anglii má svůj sbor. Některé menší mají převážně amatérské zpěváky, ale ty významné mají placené profesionály. Proslulé katedrální sbory jsou dnes patrně lepší, než kdy bývaly, a díky nahrávkám se staly známějšími. Dokonce se prý nahrávky chrámové hudby prodávají lépe než orchestrální hudba! V menších městech a vesnicích je sborů méně než před padesáti lety, ale velké kostely se ještě snaží své sbory udržet. Někteří kněží mají snahu sbory rušit a nahradit je skupinami hrajícími duchovní pop music.
A co univerzitní sbory? Působil jste v Royal Holloway College jako sbormistr tamějšího sboru čtyřicet let, natočil jste s ním 14 CD, vystupoval po celé Evropě, dvakrát jste s ním byl na turné v České republice. Váš sbor – pokud si vzpomínám – zpíval šestkrát týdně! Na Royal Holloway jsem měl dvoustupňový systém. Nevýběrový sbor zpíval bohoslužbu každý den ráno a v neděli večer. Schola Cantorum, tedy menší sbor vybraný z velkého, zpíval jednou týdně sborový večerní evensong po vzoru anglických katedrál. S každým tělesem jsem měl dvě hodinové zkoušky týdně.
Většina anglické hudby 20. století, včetně té sborové, je poměrně konzervativní… Je pravda, že mnohé sbory zpívají hudbu dost konzervativní. Ale zpívat na bohoslužbě každý den a v neděli dokonce na třech, přitom na každé z nich velké množství materiálu – to by bylo se soudobou hudbou nemožné. Navíc ne každý člen kongregace by byl schopen takovou bohoslužbu přijmout. Připravovat sbor na koncertní program je ovšem naprosto odlišné. Nicméně některé katedrální sbory soudobou hudbu zpívají hodně, např. v katedrále ve Wellsu a v St John’s College v Cambridgi.
Setkala jsem se s Angličany různého věku, kteří nadšeně zpívali ve sboru. Myslím, že velká záliba ve sborovém zpěvu v Anglii dosud trvá, ačkoli získat chlapce je stále obtížnější – dnes dávají přednost fotbalu.
Jak se zajímá o sborovou hudbu anglická veřejnost? To je různé, většinou má zájem o koncerty pop music… Ale vždy bývalo plno na bohoslužbách třeba v King‘s College v Cambridgi. Existuje Choral Evensong Appreciation Society, tedy něco jako společnost oceňující sborové evensongy, která podle stránky na facebooku má čtyři a půl tisíce členů, převážně mladých. Je nebezpečí, že bohoslužby s vysokou hudební úrovní bude veřejnost pokládat za koncerty zdarma. Ale přivést lidi do kostela zase může pomoci přivést je k Bohu.
Jak jsou sbory financovány? V Británii neexistuje žádná státní podpora. Katedrály a univerzity musí nalézt vlastní finance, pomáhá jim v tom i vydávání nahrávek.
Které jsou známé festivaly sborové hudby v Anglii? Nejznámější ze všech (a nejstarší na světě) je Festival tří sborů, který střídavě užívá katedrály Gloucesteru, Worcesteru a Herefordu. Modernější a trochu menší je Festival jižních katedrál, který se koná střídavě ve Winchesteru, Chichesteru a Salisbury.
Co bylo vaším hlavním cílem při práci s univerzitním sborem? Nejdůležitější byla služba Bohu. Dále jsem chtěl ve zpěvu povzbudit zpěváky různých schopností (nebo někdy i bez schopností) a pomoci vytvářet komunitu. Těšilo mě, když lidé říkali, že se ve sboru cítí jako v rodině. Pro mě to bylo důležitější než vysoká úroveň zpěvu, ačkoli o ni jsem samozřejmě taky usiloval.
Jakou hudbu máte nejradši? Miluji Palestrinu, Bacha, tudorovskou a stuartovskou hudbu a taky řadu anglických skladatelů 20. století (třeba Waltona, Howellse, Brittena, Tippetta a Leightona). Miluji francouzskou varhanní hudbu 20. století – a taky rád improvizuji na bohoslužbách.
Na čem právě pracujete? Jsem sbormistrem vesnického sboru. Jsem šťasten, když zazpívá dobře i jednoduchou skladbu a když kongregace zaznamená, že k bohoslužbám významně přispívá. Co se týče odborné práce, připravuji k vydání anthemy Henryho Purcella, skladby Petera Philipse a píšu knihu o tudorovských a stuartovských canzonettách. Denně cvičím několik hodin na varhany, abych se udržoval v hráčské kondici.
