Balety hudebního skladatele Kara Karajeva , žáka Dmitrije Šostakoviče, byly u nás v druhé polovině minulého století známy pod titulem „sovětské“. Po změně politického rozdělení světa koncem 20. století a rozpadu Sovětského svazu vyšlo najevo, že to nejsou balety sovětské, ale azerbajdžánské. Domovem Kara Karajeva je totiž Baku v Azerbajdžánu, kde žil a tvořil. Dílo jiného azerbajdžánského rodáka, proslulého básníka 12. století Iljáse bin Júsufa Nizámího ho v polovině padesátých let minulého století inspirovalo k napsání baletu Sedm krasavic. Do libreta baletu však vstoupily postavy z jiných děl Nízámího a původní lyricko-epický příběh se změnil v revoluční drama lidu proti šáhovi.
Azerbajdžánské státní akademické divadlo opery a baletu v Baku , které má téměř stoletou tradici, se rozhodlo vrátit Karajevovu partituru Sedmi krasavic zpět k básnické předloze Nízámího a vytvořit balet, který by byl uměleckým obrazem azerbajdžánské národní identity. Výsledný jevištní tvar vzešel z týmové spolupráce několika autorů. Novou redakci hudební partitury provedli Karajevova dcera, klavíristka Zulejcha Karajeva-Bagirova a její manžel, dirigent Elshad Bagirov . Z mezinárodního konkursu na choreografa a režiséra představení vyšel vítězně Vasilij Medvedev (jeho inscenace Čajkovského baletu Louskáček je na repertoáru baletu Janáčkova divadla v Brně), který spolupracoval s libretistkou Yanou Temiz . Zářivé kostýmy vytvořil Tahir Tahirov , divadelně působivé dekorace Dmitrij Cherbadji (spolupracovník Virsaladzeho při inscenaci Raymondy v Praze).
Premiéra Sedmi krasavic 29. listopadu se stala mimořádnou kulturní událostí Baku. Mezi zahraničními hosty byl také francouzský módní návrhář Pierre Cardin, který hned po premiéře pozval celý baletní soubor Azerbajdžánského statního akademického divadla opery a baletu se znovuzrozenou inscenací na hostování v Paříži. Baletní soubor má vskutku vysokou profesionální úroveň. Jeho sedmdesát členů je vyškoleno v Bakinském choreografickém učilišti, které právě letos oslavilo osmdesát let své existence. V duchu osvědčené baletní tradice posluchači školy vystupují v představeních divadla, v Sedmi krasavicích jich tančilo dvanáct.
Zaujalo mne, jak se inscenátorům Sedmi krasavic podařilo postihnout ducha Nízámího díla, jeho lyricko-epickou podstatu, zvláštní temporytmus textu, 
barvitá slova veršů, bohatost uměleckých obrazů, které vyjadřují přímé subjektivní prožitky, filozofické úvahy, zkušenosti a básníkovu moudrost. Dramatický balet s inscenačními postupy z druhé poloviny 20. století se změnil. Byly vypuštěny přidané postavy (Aisha a Menser) a vložené dramatické konflikty (vesničané proti Šáhovi), které byly aktuální v polovině padesátých let minulého století. Autoři inscenovali lyrickou baletní poemu, níž choreografické sekvence baletního pohybu, spjaté s výrazivem hudby a proměnou scénického obrazu jakoby vstřebaly literární formy tradičních básní zvaných „gazel“ s jejich erotickým, mystickým a filozoficko-reflexivním vyzněním. Karajevova partitura, interpretovaná s nesmírnou silou hudebního výrazu, evokuje melodičnost, rytmy a barvitost azerbajdžánské duchovní identity.
Jedenáct obrazů a třináct zadních závěsů, které vytvořil výtvarník scény, korespondují s obvyklými počty strof a dvojverší dávných básní. Symboliku díla vyjadřuje i barevnost kostýmů, mluva barev. Divadelní prostředky, vyžadující rychlé střídání obrazů a souhru změn svícení, kladou však značné nároky na technické zázemí scény, které má zřejmě ještě značné rezervy v cestě za sladěním světelných proměn s taneční akcí.
Eroticko-fantastické koncepci v pojetí Nízámího, který lásku podřizuje principu mravnosti, odpovídá akademicky vytříbený pohybový jazyk tanečního textu a struktura vnitřních forem baletu. Vasilij Medvedev modifikoval klasické taneční tvarosloví a v souladu s hudbou a záměrem libreta v něm uplatnil specifické národní znaky jednotlivých princezen. Ústřední postava – Šáh oděný symbolicky v bílé barvě, který prochází celým dílem, se stává sám symbolem. Odchází hledat smysl svého žití – Azerbajdžánskou princeznu v bílem (Nejkrásnější). Hledání lásky a smyslu života, vyjádřené v symbolické řeči baletu, vybízí k zamyšlení a odkazuje do budoucnosti.
