Od sezony 2012/2013 je novým šéfdirigentem Opery Národního divadla v Praze Jaroslav Kyzlink, bývalý stálý hostující dirigent Státní opery Praha a Opery ND. Ve Stavovském divadle dirigoval v lednu tradiční koncert s názvem Mozartovy narozeniny a v březnu představí ve Státní opeře nové hudební nastudování Verdiho opery Don Carlo.
Naším setkáním jsme navázali na rozsáhlé rozhovory HARMONII (2003/1, 2004/2), které tehdy vznikly v období před jeho šéfdirigentským působením ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde operní soubor řídil ve své funkci v letech 2004 – 2006. Jeho nejdelší dvacetileté profesní působení bylo dosud spjaté s Janáčkovou operou Národního divadla Brno. V současnosti Kyzlink úročí cenné zkušenosti z tuzemska a ze zahraničí na naší první scéně, která prochází složitým obdobím reformy.
Když jsem vedla rozhovor s vaším předchůdcem Tomášem Netopilem v době jeho nové šéfdirigentské etapy v Národním divadle, hovořili jsme o jeho koncepčních záměrech. Prioritní pro něj byla kvalitní zvuková stránka orchestru. Těleso mělo pod jeho vedením dosáhnout větší flexibility v interpretaci různých operních stylů a častěji uvádět koncerty (viz čas. Národní divadlo 2009/9). V průběhu sezon si Netopil přál hráčům zvýšit platy. V čem byste chtěl na jeho působení navázat? Z pohledu inauguračních slibů a vizí věřím, že proklamace jsou důležité a v jistém smyslu dovnitř souboru a vně i přínosné. Bez vize a dlouhodobých plánů není možné pracovat. Na druhou stranu každodenní jednání a práce uvnitř orchestru, respektive celého souboru jsou pro mne primární. Nebylo by nic jednoduššího, než vyhlásit, aby měli všichni členové souboru do roka platy vyšší o 50 %, nebo ještě lépe dorovnány na evropskou úroveň a aby pražské ND mohlo konkurovat operním domům v ostatních světových metropolích. Je třeba si uvědomit českou realitu, ve které žijeme. Rozpočet ND je řádově podobný spíše menším evropským domům než prvním scénám, se kterými bychom se chtěli a měli pokoušet vyrovnat. Cílem každého vedení Národního divadla musí být snaha situaci posouvat, vyvíjet tlak na zřizovatele a celé veřejné mínění, protože Opera Národního divadla je jedinečná, jak svým vznikem a nezaměnitelnou tradicí, tak celkovým ukotvením v českém kulturním prostředí.
Dirigentské práce Tomáše Netopila si velmi vážím, zejména jeho přístupu k interpretaci mozartovského repertoáru ve Stavovském divadle, kde udělal významné a slyšitelné kroky správným směrem. Těším se, že jeho spolupráce s Operou ND bude pokračovat. Za velmi důležité považuji nastolení atmosféry, které pracovně říkám „udržení kvality každého večera v opeře“. Nejen nablýskané premiéry, exkluzivní hosté a výjimečná představení pro výjimečné diváky, ale také „běžná“ Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany nebo Její pastorkyňa Leoše Janáčka v historické budově ND, popřípadě Madama Butterfly Giacoma Pucciniho či Otello Giuseppe Verdiho na scéně Státní opery v kvalitě, která odpovídá jménu a tradici prvního operního domu v zemi. Pozor, neříkám, že tomu tak mnohdy není, jen zdůrazňuji, že si bez nějakého patosu uvědomuji velkou odpovědnost. Zároveň je pro mne smutné pozorovat, jak někteří členové nebo stálí hosté si udělají čas na Národní divadlo až mezi ostatními nabídkami z jiných operních domů v republice. Chtěl bych současnou situaci změnit. Vždyť nejde jen o finanční motivaci a nutnost přilepšit si mnohdy k žalostným platům, ale i o pracovní a lidskou atmosféru, budování ztracené stavovské cti, umělecké výzvy a příležitosti pro jednotlivé umělce v jejich profesní kariéře.
Plány vaší letošní sezony v Opeře ND zahrnují nové hudební nastudování Verdiho opery Don Carlo u příležitosti 200. výročí skladatelova narození, repertoárová představení a koncerty s tělesy ND. Jaké jsou vaše priority? Když jsem byl na začátku loňské sezony osloven panem šéfem Roccem, abych nastudoval novou inscenaci opery Don Carlo , ani jeden z nás jsme netušili, že se můj vztah k Národnímu divadlu během roku změní na interní pracovní poměr. Velmi se na novou produkci těším, protože je pro mne vždy inspirativní pracovat na již známé opeře znovu od začátku a ve funkci šéfdirigenta je hudební nastudování ještě více zavazující. Don Carlo je má oblíbená opera, řadí se spíše k pozdním Verdiho dílům a hudební řečí patří spíše k Otellovi, Falstaffovi než k Nabuccovi . Podařilo se zajistit výborné sólistické obsazení a produkce připravená v koprodukci s Finskou národní operou je skutečně velkolepá a pro akustiku i velikost jeviště budovy Státní opery jako stvořená. S orchestrem a sborem Národního divadla jsem po dohodě s vedením připravil sérii koncertů, abych ve své první sezoně skutečně pracovně poznal maximum členů souboru Opery ND. Hlavní role ve všech projektech budou hrát sbor a orchestr ND jako základní kameny celého souboru. V březnu budu dirigovat dva Velikonoční koncerty, na kterých zazní slavné Rossiniho dílo Stabat Mater a v červnu „Galakoncert“ k zakončení sezony v Národním divadle.
Neméně důležitou linií je běžný repertoár Opery ND na všech třech scénách. Šéfdirigent by neměl dirigovat jen výjimečné projekty, ale musí „nést kůži na trh“ se souborem i v denním provozu při běžných představeních. Máme jeden sólistický ansámbl, ale dva orchestry a dva sbory. V prvním roce angažmá se snažím vyvážit svou práci mezi všemi tělesy. Považuji za důležité poznat se s lidmi operního souboru, abych se mohl rozhodnout, jak strukturu souboru eventuálně dál modifikovat.
V nadcházející době byste se jistě rádi otevřeli spolupráci i s renomovanými dirigenty a režiséry… Z dirigentských osobností se vrátil do Prahy opět Jan Latham-Koenig, který v letošní sezoně nastudoval operu Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka. Pro následující sezony plánujeme i návrat Johna Fioreho, s nímž jednáme o intenzívnější spolupráci. V budově Státní opery bych rád hudebně obnovil některé inscenace, které jsou na repertoáru již přes dvacet let, za dirigentským pultem se znovu častěji objeví například Enrico Dovico nebo nově Tomáš Hanus. Současně jednáme s dalšími mladými dirigenty, kteří již mají evropské renomé, ale jsou ještě ochotni přijet do Prahy za přijatelných podmínek. Jsem rád, že v Opeře ND bude inscenovat po letech opět režisér David Pountney, vedeme s ním už intenzívní jednání o spolupráci i v nadcházejících sezonách. Konkrétní obrysy už dostává pozvání režiséra Andrejse Žagarse z Rigy. Samozřejmě se plánuje režijní návrat Jiřího Heřmana. Pro ND je také povinností dávat příležitost i dalším novým českým osobnostem.
Vše je stále v jednání, protože bohužel ještě nepatříme mezi evropské domy, které plánují hodně dopředu. Děje se tak zejména kvůli rozpočtu a neočekávaným zásahům ze strany MK ČR, tak jak se to stalo v úvodu letošní sezony. V tom spočívá také vleklý spor mezi ministerstvem kultury a Národním divadlem. Věřme, že se podaří nalézt takový model, aby kontinuita správy i financí nebyla závislá na momentální situaci, či dokonce osobních sympatiích, ale odpovídala významu Národního divadla jako první kulturní instituce v naší republice.
V průběhu vašeho plánovaného nástupu do vedení došlo k funkční záměně. Na sklonku loňské sezony bylo oficiálně oznámeno, že jste se stal hudebním ředitelem Opery Národního divadla a na počátku letošní sezony jste byl představen ve funkci šéfdirigenta Opery ND. Proč došlo ke změně vašeho postu? Vysvětlení je prozaické. Pokud dojde k úpravě názvosloví funkcí, tak se mění i organizační řád. Původně jsme s panem ředitelem Ondřejem Černým a šéfem Roccem uvažovali o německém tradičním divadelním modelu, ve kterém má operní divadlo post generálního hudebního ředitele. Funkce zahrnuje širší kompetence ve vztahu nejen k celému hudebnímu aparátu, ale i tvorbě repertoáru, dramaturgii apod. Napětí mezi náměstkem MK ČR Martinem Sankotem a ředitelem ND Ondřejem Černým od jara gradovalo, takže k organizační změně nebyla vůle a přes léto jsem se dokonce stal rukojmím v jejich sporech. Dohodli jsme se nakonec zachovat název, který má u nás větší tradici a přijal jsem tedy post šéfdirigenta s původně dohodnutými kompetencemi.
Než došlo k formálnímu a legislativnímu spojení operních scén k 1. lednu 2012, byla situace pro Státní operu Praha velmi kritická, takže transformace byla jedním z řešení vážného stavu. Mnoho let byla Státní opera fatálně podfinancována a hledaly se možnosti, jakým způsobem situaci řešit. Je otázka, co by následovalo, kdyby ke sloučení nedošlo. Vědělo se, že další možností bylo ji zrušit. S trochou nadsázky se domnívám, že její zaměstnanci by dnes bohužel již žili z odstupného a do sezony 2012/2013 by vůbec nenastoupili.
Pořád říkám – nehodnoťme předčasně. Máme pod hlavičkou Národního divadla jeden velký operní soubor, přibližně pět set padesát zaměstnanců – dva orchestry, dva sbory, sólisty, dirigenty, korepetitory, produkční a další administrativní pracovníky. Je nutné zajistit všem nejen dostatek práce a odpovídající ohodnocení, ale podnítit v nich motivaci, aby se zlepšovala kvalita každého operního večera. Měli bychom zlepšit a zracionalizovat plánování, získat nové diváky, abychom měli plné domy. Zkrátka budujme kvalitní soubor a zajímavý repertoár na naší první scéně. V této souvislosti musím ještě zmínit, jak důležité je, aby Ministerstvo kultury ČR dostálo svým slibům a dorovnalo platy uměleckých pracovníků ND, které jsou často hluboko pod celostátním průměrem, a tím vyrovnalo nynější obrovský a hlavně nesystémový mzdový odskok od platů kolegů z České filharmonie.
Transformace by měla být dokončena v roce 2015. V současnosti se klade otázka, zda má nebo nemá pokračovat… V transformačním procesu byly udělány kroky, které jsou nevratné, protože došlo ke zrušení státní příspěvkové organizace Státní opera Praha. Asi se shodneme všichni, kdo se okolo českého operního divadla pohybujeme, že spuštění této transformace bylo nepřipravené, špatně komunikované a diskutabilní. Nicméně se jednalo o zadání zřizovatele, které bylo profesionálně splněno. Fakt, že následně zřizovatel neposlal slíbené finanční prostředky, na ministerstvu kultury se díky nestandardním osobním vazbám začaly objednávat a vyjednávat osoby, jejichž ambice manažerské či politické potřebovaly oživit možnosti dvou operních domů v Praze a oslabit vedení ND a že představitelé MK ať už z neznalosti, nebo z jiných zájmů toto připustili, je skandální. Pokud v dnešní době někdo skutečně zastává koncepcí a čísly podepřený názor, že by Praha měla mít dvě autonomní opery financované státem, je pro mne sice mírně podezřelý, ale proč ne. Ať přesvědčí výběrovou komisi, získá finance a jako nový ředitel ND spustí svůj projekt.
Máte za sebou bohaté zkušenosti nejen z Janáčkovy opery Národního divadla Brno, ale i z šéfdirigentského postu v bratislavském Slovenském národním divadle. Můžete je zobecnit? Zkušenosti z Brna i Bratislavy jsou obrovsky cenné. Letos jsem začal svou dvacátou sezonu v operních divadlech a tím, jak jsem si během let prošel mnoha funkcemi (od asistenta až po uměleckého šéfa), o opeře snad něco vím. Je syntézou všech umění, takže vyprodukovat dobré operní představení je organizačně nesmírně složité. Povinností šéfdirigenta je nejen od pultu, ale i z kanceláře inspirovat kolegy „nahoře i dole“, aby při představeních vydali ze sebe nejlepší výkony, a tomu se má podřídit celé plánování i chod operního domu. Jinak platí stejné, co v jiných vedoucích funkcích, že člověk se postupně naučí nechodit hlavou proti zdi, i když je přesvědčen o správnosti svých kroků. Pomyslná zeď je v našich vodách skutečně někdy až příliš vysoká a souvisí s celkovou demotivací vycházející z ostudných platů.
Českým specifikem je zřejmě i obecná neúcta k autoritám. V našich divadlech se často hlavně posuzuje, a až potom pracuje. I u nás je mnoho opravdových profesionálů, ale ve srovnání se zahraničím je jejich přístup skutečně rozdílný. Někdy se jen bojím, abych vydržel a neotupěl natolik, že už mi spousta věcí přestane vadit a jaksi si zvyknu, což je v umění konečná stanice.
Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě dirigujete inscenaci opery Čajkovského Evžena Oněgina, kterou režíroval Peter Konwitschny, jenž se mi svěřil v našem rozhovoru pro HARMONII 2012/8, že by rád působil i u nás. Jak vnímáte jeho operní produkce? Inscenaci opery Evžen Oněgin jsem v Bratislavě převzal v roce 2009, ale s panem režisérem jsem se setkal již u studia díla v roce 2005, protože v době jeho působení na Slovensku jsem byl šéfdirigentem Slovenského národního divadla. Jeho nastudování je strhující, i když zpočátku byly reakce konzervativnější části publika spíše chladné. Peter Konwitschny vytváří silné inscenace, české operní literatuře věnuje svou pozornost a jistě by bylo zajímavé zjistit, jestli by měl vůbec možnost v Praze pracovat. Je stále jedním z největších operních režisérů.
K vašim zahraničním úspěchům patřila i premiéra v Dánském národním divadle, kde jste v roce 2010 hudebně nastudoval s uznáním kritiky Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda. V Dánsku se jednalo o velmi příjemnou spolupráci. Opera byla ve Skandinávii provedena poprvé a její inscenace sklidila úspěch. Už se těším, že ji budu dirigovat v roce 2014 v Tokiu, kde se setkám opět při spolupráci s německým tenoristou Torstenem Kerlem.
Váš repertoár je poměrně široký a bohatý na tvorbu velkých skladatelů. Ve své kariéře jste často dirigoval díla Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. S japonským souborem Nového národního divadla v Tokiu jste nastudoval v sezoně 2010/2011 Dvořákovu operu Rusalka. V čem vás práce v zemi vycházejícího slunce obohatila? K charakteristice japonských posluchačů můžeme použít všechna klišé, co se o nich říkají – že jsou připravení a poučení, znají nahrávky konkrétního díla ještě před svou návštěvou divadla či koncertu. Pro mne byla velmi obohacující především spolupráce s umělci a dalšími zaměstnanci divadla. Skutečně šlo po profesionální stránce o balzám na duši. Členové Tokyo Philharmonic Orchestra přichází na zkoušky stoprocentně připravení, takže se s nimi dá hned pracovat na detailech, jejich pětihodinové frekvence jsou pro Středoevropana až podivné. V celém divadle je míra připravenosti, motivace a kvality i na úrovni zázemí a plánování obdivuhodná. Hudební kritika vyzdvihovala nastudování Rusalky po hudební stránce za nejlepší z posledního období, takže pro mne bylo hodnocení krásnou satisfakcí. Nezapomenutelně na mne zapůsobila návštěva korunního prince na představení a osobní setkání s ním. Je neobyčejně vzdělaný a má rád českou hudbu. Působení v Tokiu mi dodalo velkou energii do další práce.
