Čeští hudebníci a Německo
Základní tah celých dějin českomoravských jest ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím.“ (František Palacký)
„Má matička pro Čecha mě vychovala, a proto mě německy učit nedala. A já bych se do cizích Němec nevdala, radějiť bych svobodnou v Čechách zůstala“, veršoval roku 1833 František Jaroslav Vacek-Kamenický ve sbírce Písně národní v českém duchu . Odmítání němčiny jako řeči nepřátel bylo jedním z důsledků znovuvzkříšení češtiny jako moderního jazyka, jazyka plnohodnotného a schopného vytvářet krásnou i vědeckou literaturu, a také schopného zhudebnění v tak výsostně uměleckém útvaru jako byla opera.
Pokud hovoříme o posledních dvou staletích, je už v životních drahách českých a německých pěvců z Čech patrný zásadní rozdíl. Zpěváci českého jazyka, kteří se rozhodli dát svůj talent do služeb českého národního díla, byli odkázáni na velmi omezený okruh působnosti. Ti nejlepší a nejprůbojnější měli hlavní metu v pražském Prozatímním a poté Národním divadle. Zpočátku působili někteří z nich ještě současně v souborech českých i německých, s prohlubujícím se rozestupováním mezi oběma vrstvami a zánikem jazykového utrakvismu se však museli rozhodnout. Řada z nich pak mizí v německých absámblech, jichž bylo do konce 19. století u nás nepoměrně více. Hlavně se však s němčinou snadno dostali mimo hranice Čech. Z některých jmen lze pak český původ jen odhadnout; tak jako si dříve svá jména poitalšťovali, tak je nyní poněmčovali. Přeběhlíkům k německé opeře v domácím prostředí se neodpouštělo, jako tenoristovi Čeňku Veckovi, zvláště proto, že přeběhl pro peníze. Odpouštělo se těm, kdo sice s němčinou splynuli, ale nezapomněli, jako Jan Křtitel Píšek (Johann Baptist Pischek), který v cizině proslul mimo jiné přednesem českých písní. Píškův syn se stal dokonce württemberským ministrem, ale o Píškovi se v Čechách vždy hovořilo v dobrém, stejně jako o Věkoslavě Blažkové, jejíž angažmá v české opeře bylo několikrát na spadnutí, ale bůhvíproč k němu nedošlo a mladá sopranistka putovala sedm let po německých scénách. Do Prahy se definitivně vrátila roku 1868 a přivedla s sebou i manžela, německého barytonistu Johanna Resse. Nadějný talent však brzy zahubila tuberkulóza.
Kolem poloviny 19. století nastala ona zmíněná doba rozhodování; na cestách pěvců z Čech je zřetelně patrná. Jak řečeno, zpěváci německého jazyka měli rozhodování snazší. Rodák z Plzně a žák Františka Pivody barytonista Franz Bartowsky začal na německé scéně v Opavě, a cesty s operou jej vedly přes Curych, Mohuč, Berlín, Düsseldorf, Královec, Hannover, Magdeburg, Rigu, Lodž, Augsburg atd. Podobně tomu bylo i u dlouhé řady dalších. Rudolf Berger (1874?-?1915) z Brna měl odrazový můstek v Olomouci, v prvním desetiletí 20. století zpíval v Bayreuthu barytonové role. Další cesta jej zavedla do New Yorku, kde byl přeškolen na wagnerovského tenora. Zemřel mlád, ale stihl ještě s Emou Destinnovou natočit scénu 
z Lohengrina . Wagnerovských specialistů se ostatně objevuje mezi rodáky z Čech víc, než bychom čekali, nejen první Rienzi a Tannhäuser Josef Tichatschek (Ticháček). Richard Wagner k němu choval směs obdivu a laskavého pochopení. Podle jeho soudu byl Tichatschek neobyčejně muzikální, měl výbornou dikci, byl rytmicky i intonačně spolehlivý, schopen cokoli zazpívat z listu a měl neomylnou hudební paměť. Mělo to ale i své nevýhody – dodatečné korektury už se nebyl schopen naučit, v hlavě mu zůstal první obraz notového zápisu. A neslavné to bylo s jeho herectvím, jakékoli výklady o pojetí role odmítal s tím, že už se to „nějak udělá“, jak píše Wagner. Skladatelovým dramatickým představám nebyl schopen vyhovět, ale jeho pěvecké umění vše vynahradilo. Pro Wenzela Bielcziczkého z Prahy byla účast na premiéře Bludného Holanďana , v níž zpíval lodníka, epizodou -nakonec zakotvil v Salcburku jako dómský zpěvák. Anton Braun z Brna zpíval ve stuttgartských premiérách Wagnerových oper. Z Moravy pocházela židovská rodina Liebanů. Otec byl synagogální zpěvák a čtyři synové se dali k divadlu. Nejstarší Julius prý ve čtrnácti letech utekl z domova a potloukal se s vandrovními muzikanty – cikánskou kapelou nebo klezmery. Stal se ceněným buffo tenorem. Vandrování ze vzdoru nejprve vyměnil za kočovnou Wagnerovu společnost Angela Neumanna, u níž exceloval jako Mime. Wagner jej údajně považoval za nejlepšího představitele této role vůbec, možná i proto zůstal Lieban ušetřen rasového pronásledování (zemřel v Berlíně roku 1940). Jiný byl závěr života Richarda Breitelfelda z Liberce. Vystřídal mnoho německých scén, pamětihodná je v jeho kariéře účast na holandské premiéře Parsifala roku 1905, v níž zpíval Amfortase, pamětihodná proto, že byla protizákonná – Parsifal byl do roku 1914 chráněn pro Bayreuth. Richard Breitenfeld byl téměř třicet let členem opery ve Frankfurtu. Nakonec se do Čech – nedobrovolně – vrátil; zemřel roku 1942 v terezínském ghettu. Z tohoto tak stigmatizovaného města pocházela sopranistka Maria Müller, k jejímž největším rolím patřil rovněž Wagner – jako Alžběta, Elsa a Sieglinde vystupovala v Bayreuthu v letech 1930?-?1944, tedy právě v době, kdy mu vládla Hitlerova přívrženkyně, Wagnerova snacha Winifred. A opět protiklady: Život pražské rodačky Magdy Spiegel, altistky objevené Angelem Neumannem, vedl přes Nové německé divadlo v Praze, Ostravu, Düsseldorf, Duisburg a Frankfurt (kde mimo jiné zpívala ve světové premiéře Hindemithovy Svaté Zuzany a Marfu v německé premiéře Musorgského Chovanštiny ) do plynové komory v Osvětimi. Češka Marie Nežádalová začínala v Olomouci, pokračovala ve Vídni, Bernu a Mnichově (zpívala například v premiéře Zázraku Heliany Ericha Wolfganga Korngolda), kde byl její budoucí manžel, skladatel Clemens Franckenstein, intendantem. Také pro ni se rokem 1933 uzavřel přístup na jeviště. Clemens Franckenstein zemřel roku 1942. Jeho bratr Georg Franckenstein byl v letech 1920?-?1938 rakouským vyslancem v Londýně. Protinacisticky smýšlející diplomat získal po „anšlusu“ Rakouska k Hitlerově říši anglické státní občanství. Zahynul roku 1953 při letecké katastrofě u Frankfurtu. Marie Nežádalová se na jeviště nevrátila, po válce jen příležitostně hostovala. Její hlas můžeme slyšet na některých wagnerovských nahrávkách.
Pražský rodák barytonista Robert Burg zpíval roku 1926 titulní roli v premiéře Hindemithova Cardillaca . Za jednoho z nejkrásnějších barytonů své doby byl považován hlas Leopolda Demutha (vlastně Pokorného) z Brna, pěvce stejně ceněného ve wagnerovských i mozartovských rolích. Barytonista Engelbert Czubok z Vítkovic byl roku 1928 Švandou v německé premiéře jednoho z největších hitů české opery, Švandy dudáka Jaromíra Weinbergera, ve Vratislavi (Breslau), v premiéře, která odstartovala další provedení, jejichž počet šel do tisíců. Czubok byl také prvním představitelem titulní role německé premiéry Hindemithova Malíře Mathise roku 1946. Rodák z Karlových Varů Kurt Marschner působil dvacet let v Hamburku, zpíval mimo jiné ve světové premiéře Pendereckého Ďábla z Loudonu a ve scénické premiéře Ženitby Bohuslava Martinů. Podíl německých či „poněmčených“ umělců z Čech na šíření české hudby do světa bychom měli brát na vědomí. K velkým rolím basisty Ludwiga Mantlera narozeného v Praze, žáka Brahmsova přítele Julia Stockhausena, patřil například Smetanův Kecal. Hamburský divadelní ředitel Bernhard Pollini (vlastně Baruch Pohl) začínal také jako zpěvák, prošel scény v Dessau, Rize, Lvově, Petrohradě, Moskvě a podobně. Pro nás je rozhodující etapa jeho působení v Hamburku, kde za krátké, ale významné dirigentské éry Gustava Mahlera patřili k oporám souboru sopranistka Berta Foersterová-Lautererová a basista Vilém Heš. V Hamburku se také utužilo přátelství Gustava Mahlera s Josefem Bohuslavem Foersterem. Již před Foersterovými a Mahlerem se v Hamburku o seznámení s českou hudbou zasloužili skladatel a Smetanův propagátor Jan Ludevít Procházka a jeho manželka, zpěvačka Marta rozená Reisingerová. Basista Theodor Gunther z Drnovic u Vyškova se původně jmenoval Žalud a byl odchovancem Pivodovým. Působil na českých a později hlavně německých scénách: Zpíval Kecala v prvním (německém) provedení Prodané nevěsty v Londýně. Čechám se však nikdy natrvalo nevzdálil a z Janáčkova popudu se stal prvním profesorem zpěvu na brněnské konzervatoři.
Návraty a ztráty
Život některých zpěváků byl natolik pestrý a pohnutý, že kdesi zmizeli a z jejich životních osudů známe jen trosky: S drážďanskou revoluční epizodou Richarda Wagnera a jejími důsledky má leccos společného osud tenoristy Albina Feistmantela, syna oblíbeného pražského komika Franze Feistmantela. Bouřlivák roku 1848 musel z Čech utéci a někde se jeho cesty snad dokonce musely náhodně s Wagnerovými protnout – i Feistmantel našel na čas azyl v Curychu, dále se objevuje v Mohuči, Řezně, Meiningenu, Lvově, Záhřebě, najednou zase v Českých Budějovicích, Linci, Bratislavě, a opět Basileji, kde pravděpodobně jeho putování skončilo. Po nejrůznějších štacích se pohybujícího barytonistu a brněnského rodáka Karla Ulrama (Lvov, Kyjev, Oděsa, Varšava, Krakov, Praha) zastihla revoluce 1848 v Linci. Byl autorem několika revolučních pamfletů a i jemu bylo tedy souzeno utíkat. Dále se s ním setkáváme v Danzigu, Wiesbadenu, Schwerinu a jeho život se uzavřel v Kasselu. Barytonista Joseph Schwarz putoval s výjimkou zastávky ve Štýrském Hradci pouze po německých scénách v Čechách – Liberec, Opava, Olomouc, Brno, Praha, Teplice a opět Praha – a jeho rodiště v této zemi se předpokládá. Roku 1938 zpíval v Novém německém divadle ve světové premiéře opery Karel V. Ernsta Křenka. Ví se ještě, že na začátku čtyřicátých let hostoval jako Hans Sachs ve Vídni, víc nic. Titulní roli v premiéře Křenkova Karla V . zpíval Pavel Ludikar (vlastním jménem Vyskočil). Po válce emigroval do Rakouska. Tenorista Fritz Klarmüller pocházející z Jablonce alternoval v souboru, sestaveném Richardem Straussem pro turné po evropských scénách s Karlem Burianem roli Herodese v Salome. Po první světové válce se pěvecké kariéry vzdal a pouze hostoval na jablonecké a liberecké scéně. Po roce 1945 byl zařazen do odsunu.
Velmi kusé jsou informace o těch, kdo se věnovali operetě, neprávem opomíjené lehčí múze, přestože to byla často právě ona, na níž vyrostly příští velké operní hvězdy, a také byla většinou divadelním ansámblům i publiku mnohem blíž a přístupnější, což rozhodně není hodno odsouzení. Většina operetních tenoristů patřila například také k těm, kdo měli v repertoáru operní buffu, včetně Vaška z Prodané nevěsty , operetní barytonista Richard Korschén (Kořen?) z Berouna měl mimo jiné v repertoáru Beckmessera a Escamilla, Julius Spielmann z Prahy Logeho a Cania. Hans Koswitz (Kos) z Brna, další z bratří Liebanů Adolf, Wilhelm Sedlmayer z Moravské Třebové, Alfred Sieder z Brna, Adolf Kühns z Prahy se potkávali a rozcházeli na scénách v Hannoveru, Wiesbadenu, Berlíně, Greifswaldu, Stralsundu, Colmaru a jinde.
Situace ve „vývozu a dovozu“ měla své etapy – v monarchii vypadala jinak než po roce 1918, a dobu po roce 1945 už určovala především politika, a pak teprve umělecké hodnoty. Karel Burian jezdil volně po světě od Talinu po New York. Jeden z největších hrdinných tenorů své doby – byl prvním Straussovým Herodesem, v jeho podání tuto roli poprvé slyšela Amerika a v jeho podání slyšela také poprvé Cavaradossiho. Ema Destinnová patřila k těm vzdorným, kteří – když ji doma nechtěli – prosadila si svou jinde. Doma ji za to neměli rádi, stejně jako později Jarmilu Novotnou, jejíž jméno v Čechách do roku 1990 nemohlo zaznít. Své si vyvzdorovala i Dagmar Pecková – také v Německu. V Německu udělala kariéru Ludmila Dvořáková, Eva Randová, za trvalé působiště si německé scény zvolili Klement Slowioczek, Jana Smítková, Věnceslava Hrubá-Freibergerová, Jaroslav Štajnc, Hana Janků – výčet není a nemůže být úplný, už teď je z vyprávění spíš jen seznam. Situace nabyla na absurditě, kdy byla nejprve vytvořena dvě Německa a za dvacet let nato ještě v hlavním městě jednoho z nich postavena zeď mezi Východem a Západem. Jak však říká jedna z těch, komu se tato zeď postavila přímo do života, Soňa Červená: těm, kdo odešli (ať dobrovolně nebo vynuceně), bylo „stýskání zakázáno“.
Instrumentalisté
Instrumentalisté nebyli odkázáni na jazyk a to jim cesty do ciziny usnadňovalo. Z houslových tříd Friedricha Wilhelma Pixise, Antona Bennewitze a Moritze Mildnera na Pražské konzervatoři vyrostla řada houslistů, kteří založili slávu české houslové školy. Pixis pocházel z Mannheimu, se svým bratrem klavíristou projel roku 1805 Prahou při koncertním turné a o tři roky později se v Praze usadil natrvalo, stal se ředitelem orchestru Stavovského divadla a posléze prvním profesorem houslové hry na konzervatoři. Od jeho žáka Mildnera a Mildnerova žáka Bennewitze vede linie ke slavným jménům Otakara Ševčíka, Františka Ondříčka, Karla Hoffmanna, Josefa Suka, Karla Halíře, Jana Sitta a dalších. Poslední dva udělali v Německu kariéru:
Karel Halíř (1859?-?1909) působil kromě jiného ve dvorní kapele v Mannheimu, Výmaru a konečně ve dvorní opeře v Berlíně, kde také působil pedagogicky. Při svých četných turné vzbuzoval úžas svou interpretací Beethovenova Houslového koncertu a byl označován za nástupce Josepha Joachima. Založil také svého času úspěšné smyčcové kvarteto a jako první uvedl v Německu Houslový koncert Čajkovského. Na vrcholu stál kolem roku 1892. Právě tehdy byl zaznamenán na pražské konzervatoři pokles zájemců o houslový obor. Pomoci měl nově angažovaný učitel a místo bylo nabídnuto Halířovi, „který však nechtěl opustit své skvělé místo ve Výmaru“. Ani František Ondříček neměl zájem, protože se „zcela věnoval virtuózní dráze“. Získán byl Otakar Ševčík, a pověst houslové třídy konzervatoře byla zachráněna. Jan (Hanuš) Sitt (1850?–?1922) studia na konzervatoři nedokončil, krátce před absolutoriem byl vyloučen „pro nekázeň“. Prošel také několika štacemi. Sedm let byl městským kapelníkem v Chemnitz, kde poprvé uvedl Smetanův Vyšehrad a Vltavu . Jeho definitivním působištěm se stalo Lipsko, kde byl profesorem konzervatoře, dirigentem Bach-Vereinu, hrál na violu v Brodského smyčcovém kvartetu a dirigoval řadu koncertů Gewandhausu. Byl ceněn i jako skladatel; jeho předehra Don Juan d0Austria byla úspěšně uvedena v londýnském Cristal Palace, violoncellista Julius Klengel uvedl, rovněž v Londýně a rovněž úspěšně, Sittův Violoncellový koncert . Roku 1890 dostal Sitt nabídku na vyučování houslí na nově otevírané Newyorské konzervatoři, zůstal však až do konce života v Lipsku.
Staré nové cesty
Mladý Bedřich Smetana se se svým prvním opusem obrátil na Franze Liszta a ten zprostředkoval českému talentu vydání. Vstup mladého skladatele do konkurence německou cestou už později nebyl hoden následování a ani nebyl nutný. Česká kultura se stala soběstačnou a uznávanou, za cenu, jejíž velkou tíži nesl právě Smetana jako exemplární příklad přerodu k uvědomělému češství. České země nedaly Evropě a světu jen světce, poznatky rybnikářství, knihtisku a pedagogiky a mannheimský vzdech, jak se psalo ve sborníku, s hrdostí vydaném na samém počátku druhé světové války. Sborník byl vydán jako prezentace duchovního potenciálu malého národa, který se hodlá obhájit před velkým sousedem, hrozícím probuzeným duchem dobyvačných Teutonů. Politika nechtěla boj, a tak nejprve nastoupila pasivita, schovávání hlav do písku a čekání, pak konečně problematická vzpoura a definitivní zbavení se všeho německého, slepá víra v idealistickou představu o slovanském bratrství a zklamání z ní, a nové hledání ztraceného času – ale to už všichni známe.
