Germánské sousedství rozprostírající se na západě a jihu a slovanské sousedství na východě a severu udělalo z českých zemí jeden z uzlů evropských střetů o území, o náboženství i o kulturu. Komplikovanost vztahů k rakouskému němectví byla, jak už jsme se pokusili načrtnout, po dlouhá léta znásobena vazbou společného státu. Měla-li monarchie představovat rozvětvenou rodinu, bylo české království jedním z jejích dětí. Děti v průběhu historie dospívaly k sebeuvědomění a v 19. století dozrály do let, kdy začaly snít sen o samostatném životě. Sen se rozbíjel o osobu autoritativního otce a ustupoval před obavou o ztrátu matčiných křídel (otcem i matkou zároveň tu byl panovnický dvůr). Za otcovým hrdým čelem se z pohledu dětí skrývaly nemoderní, potřebám nových generací nepřizpůsobivé myšlenky a v matčiných křídlech byly některé brky polámány a jiné už dávno poztrácela, ale zatáhla-li se obloha a objevily se bouřkové mraky, bylo stále ještě možno se pod ně uchýlit. Sotva se rozptýlily temné mraky, které se s napoleonskými armádami roztáhly až k Moskvě, zvedla se další vlna bouří a pohnula německou i slovanskou Evropou – revoluční rok 1848 měl své vzbouřence na obou stranách. V prusko-rakouském konfliktu roku 1866 stály Čechy uprostřed pohybu armád. I tím se v Češích utvrzovalo slovanské vědomí. Stereotyp o slovanské nebojovné holubičí povaze a o bojovných a dobyvačných Germánech už byl téměř nevyvratitelný. Nakonec se český národ zbavil absolutistického otce i nedůvěryhodné matky, ale německé sousedství zůstalo. Je tragicky paradoxní, že z Horních Rakous pocházející diktátor proměnil velké Německo tak, že se „staré Rakousko“ nakonec pro mnohé stalo nostalgickou vzpomínkou.
Doba špatných cest
Cesta z Prahy do Drážďan dnes trvá něco kolem dvou hodin, Mozart k ní potřeboval roku 1789 dva dny – „tak špatné jsou cesty“, psal Konstanci. Saské Drážďany podobně jako dnes ležely na přímém tahu do dalších německých zemí. Přes ně vedla cesta dál na sever i jižnějším směrem. Blízkost k Čechám určovala cesty divadelních společností i cíle hudebníků, hledajících uplatnění. Trasa vedoucí z Itálie přes Prahu do Drážďan zde nekončila, ale pokračovala dál na sever a stejným směrem se vracela zpátky. Principálové sbírali cestou nové síly svých ansámblů a neptali se, odkud jsou, ale co umí. I pro šlechtice provozující kapely byly rozhodující schopnosti, a také ochota respektovat zdvojený úděl hudebníka-služebníka. O konkrétních jménech a životopisech máme ještě několik desítek let poté jen mlhavé zprávy; stopy lze vyčíst z matrik (pokud se zachovaly), soupisů repertoárů a ansámblů (těch je ještě méně), divadelních cedulí, libret, ale pro souvislé biografie osobností je to málo. Mnohdy jsme i u těch, kteří ve své době opravdu něco znamenali, odsouzeni spíše k dedukcím a jednoznačné doklady v ruce nemáme.
Saský dvorní kapelník Jan Dismas Zelenka (1679 – 1745) měl kontakty s významnými hudebníky své doby Georgem Philippem Telemannem, Johannem Joachimem Quantzem a dalšími a zdůrazňována je přízeň, kterou Zelenkovu dílu projevoval Johann Sebastian Bach. Starostí saského dvorního skladatele Bacha byl lipský protestantský repertoár a dvorní kapelník Zelenka obstarával repertoár drážďanské katolické zámecké kaple, rozdílné náboženské vyznání však nebylo na překážku ani osobním stykům ani případné vzájemné výměně děl. Snahy přinést hmatatelné důkazy o jejich vzájemných kontaktech se však příliš hemží slovíčky jako „asi“, „zřejmě“, „patrně“, „není vyloučeno“ a podobně. Bachova znalost Zelenkových děl je založena na pouhých předpokladech, co asi mohl slyšet při svých návštěvách Drážďan či co mu mohlo být zprostředkováno dalšími hudebníky, s nimiž se prokazatelně setkávali oba. Dva opisy Zelenkových mší, které prý Bach vlastnil, jsou dnes ztraceny a v Zelenkově repertoáru Bachovy skladby nalezeny nebyly. Nicméně – a to je v důsledku pro historii, a hlavně pro nás, důležitější – první životopisné zmínky o rodáku z Louňovic u Vlašimi Janu Dismasu Zelenkovi pocházejí z pera vydavatele a hudebního publicisty Ferdinanda Rochlitze. V Čechách přetiskl Rochlitzovu stať František Palacký, Zelenkovy skladby si v Drážďanech prohlédl Bedřich Smetana, trvalo však ještě mnoho let, než se s návratem zájmu o baroko ve 20. století Zelenkovu dílu dostalo opravdového uznání. Dnes je kdysi pozapomenutý český hudebník jedním z mála, který se dočkal monografického zpracování i vydaného soupisu tvorby.
„Každý má svou vlohu, a v té nechť se snaží vyniknout“ (František Benda)
Jedno z autentických svědectví o životě českých hudebníků mimo vlast máme z pera Františka Bendy (1709 – 1786), nejstaršího syna hudebnické rodiny z Benátek nad Jizerou. Mladý Benda prošel jako hudebník Prahou, Vídní, Sedmihradskem, Vratislaví, Varšavou, často utíkal, vzpouzel se být hudebníkem s lokajskou povinností, až konečně zakotvil na víc než půl století ve službách pruského korunního prince a posléze krále Friedricha. Píše o svém přátelství s bratry Johannem Gottliebem a Karlem Graunovými, z nichž u prvního obdivoval houslovou hru a od druhého získal několik lekcí v kompozici, „takže jsem se mohl odvážit s jeho korekcí psát koncerty“. Benda píše také o svém přestupu k protestantství, o náboženských protivenstvích, kterých byl ve své době svědkem a které byly jednou z příčin, proč se řada hudebníků, jejichž náboženské cítění naráželo na netoleranci katolické církve, uchylovalo právě do Německa. František Benda přispěl k rozvoji houslového umění své doby. To, co jeho houslové skladby činí dodnes jedinečnými, skromně přičítá skutečnosti, že se nikdy nenaučil dobře hrát na klavír, který by býval při kompozici potřeboval, a proto nikdy netoužil skládat „silné, fugované práce,“ ale své sonáty „očistit a psát je zpěvně. […] Já se nestydím veřejně přiznat, že nemohu být počítán mezi velké kontrapunktiky. Každý má svou vlohu, a v té nechť se snaží vyniknout,“ píše Benda. Pět ze sourozenců Bendových našlo v Německu uplatnění, z nich sestra Anna, provdaná za koncertního mistra gothajské kapely Hatasche, byla svého času označena za „jednu z největších zpěvaček Německa“. Rodiče Bendových prožili „svá poslední léta spokojeně a klidně v Nowáwes“ – jak píše František Benda (německy Neuendorf) – „blízko Postupimi mezi tamními českými kolonisty“.
Mladší Františkův bratr Jiří Antonín Benda (1722 – 1795) tíhl od mládí k dramatickému umění, s jehož účinností přišel do styku na jezuitském gymnáziu v Jičíně při provádění školských her. Roku 1750 se uchytil ve službách durynského vévody Friedricha III. v Gotě. Jeho myšlenkový svět spoluutváře-
lo Voltairovo volnomyšlenkářství, svobodné zednářství, cesty po Itálii a setkání s divadelními společnostmi a jejich repertoárem. Roku 1775 překvapil novým divadelním útvarem, scénickými melodramy Ariadna na Naxu a Medea . Když se Ariadna o sedm let později objevila v Lipsku, lze se o ní dočíst: „Uvažoval jsem o nepřirozeném a špatně znějícím spojení promlouvané řeči a hudby, o nevhodném přerušování děje mezihrami, o neurčitém, nerozhodném hudebním výraze, o nevyhnutelných ilustrujících hudebních hříčkách, o záplatovaném celku a tak dále. Když u nás tedy byla Ariadna dávána poprvé, nesměřoval jsem do divadla právě nejrychleji. Začala předehra a já zpozorněl: uchvácen nevýslovně nádhernou předehrou jsem si sotva všiml, že se zvedá opona. A pak byl konec, a já tu stál proniknut nevyslovitelnými pocity, zmítán jimi sem a tam, sotva si vědom sám sebe, jako očarovaný. Při dvou dalších představeních tomu bylo téměř stejně. Viděl jsem ten kus desetkrát nebo dvanáctkrát a jistěže jsem si uvědomoval, že na všech těch námitkách a spekulacích něco bylo: ale Bendův génius zalévá všechno takovým kouzlem, že účinek jeho hudby překonává všechny pochyby. Dokonce i místa, která bych původně haněl, mě při přehrání na klavíru často tak strhla, že se na všechny předcházející kritiky zlobím a stydím se za ně.“
Další generace Bendových splynuly s německým prostředím, umělecké geny se však neztratily; mezi potomky bratří Františka, Jiřího Antonína a Josefa Bendy najdeme houslistu, herce, klavíristu i zpěváka. K potomkům českých Bendů patřil i berlínský dirigent a generální hudební ředitel Hans von Benda (1888 – 1952).
Dalším místem, kde zaujímali v polovině 18. století významné místo hudebníci z Čech, tak významné, že jim byl přičítán rozhodný podíl na utváření hudebního stylu klasicismu, byl Mannheim. Dvorní kapela kurfiřta Karla Theodora patřila ve své době k nejlepším. Do jaké míry bylo opuštění barokních skladebných znaků a prosazení prvků typických pro klasicismus, a dokonce naznačení směru raně romantického hudebního myšlení, dílem zákonitého vývoje či součtem dílčích přínosů individuálních talentů, soustředěných právě zde, je otázka, o níž se mnoho diskutovalo a diskutuje stále. Každopádně zde nad generálbasem zvítězila homofonie, prosadila se periodicita melodické linie, ustálilo se obsazení klasického orchestru rozšířeného o lesní roh a hoboj, vypracovala se technika ansámblové hry smyčcových nástrojů, terasovitá dynamika byla nahražena diminuendem a crescendem, v sonátové větě nabylo na významu provedení, v hudebním projevu i vnímání se začalo hovořit o citu atd. O Antonínu Filsovi víme jen to, že z Čech pravděpodobně pocházel. V Mannheimu se objevil roku 1754 jako violoncellista a zemřel třicetiletý. Pozitivně víme, že byl ve skladbě žákem Jana Václava Stamice. Houslista Jiří Čart pocházel od Havlíčkova Brodu a do Mannheimu přišel po nejrůznějších štacích až po Stamicově smrti. Mezi nejvýznamnější „mannheimské“ patřili František Xaver Richter z Holešova a Jan Václav Stamic. Také Richter byl světoběžník, prošel Vídní, Itálií, Francií, Holandskem i Anglií a pak přes dvacet let působil v Mannheimu jako houslista, skladatel i zpěvák – universalismus tehdejších hudebníků byl samozřejmostí. A konečně Stamic, narozený v Německém (Havlíčkově) Brodu, jehož předkové přišli do Čech ze Slovinska a o jehož národnosti jakož i o psaní jeho jména se vedly vcelku zbytečné spory. Dožil se pouhých čtyřiceti let, ale za hlavního iniciátora stylové proměny spjaté s Mannheimem je označován právě on.
Blízko u hranic
Z roku 1785 se zachovalo krásné svědectví o zpěvačce z Čech, jejíž jméno je v dějinách spojeno se jménem Mozartovým, Josefině Duškové: „Nyní je zde Madam Dušková z Prahy, zpěvačka, jež podle mínění znalců překonává vše krásné, co bylo dosud možno v tomto umění slyšet. Její hlas má neobyčejný rozsah, pevnost a pohyblivost, přitom je velmi silný a světlý, a zároveň je tak velice nadána hudebním uměním a pravým citem, že jí nelze naslouchat jinak než s obdivem a nadšením.“ Josefina Dušková tehdy vystoupila v Drážďanech u maršálka Petera Augusta von Schönberg v koncertantním uvedení opery libretisty Leopolda Neumanna a skladatele Johanna Gottlieba Naumanna Amphion (oba autory znal i Mozart a je o nich řeč i v jeho již zmíněném dopise z roku 1789). Leopold Neumann, jinak sekretář dvorní válečné rady, napsal na umění Josefiny Duškové báseň, v níž ji opěvuje jako Orfea, nazývá ji královnou slavíků a hovoří o ozvěně díků, která bude znít Čechami i Saskem milionkrát znásobena. Jeho přirovnání jen potvrzují obdiv formulovaný v předchozím citátu, pocházejícím ze zápisků varhaníka z Ludwigsburgu Johanna Jakoba Westhala.
S Drážďanami je spojena také činností Johanna Miksche (1765 – 1845) ze severočeského Jiřetína, který působil od roku 1777 u drážďanského dvora jako zpěvák a učitel zpěvu. K jeho žačkám patřila například Wilhelmina Schröder-Devrientová, hvězda drážďanské dvorní opery a mimo jiné první Adriano ve Wagnerově Rienzim , Senta v Bludném Holanďanu a Venuše v Tannhäuseru . Wagner ji poprvé spatřil jako Leonoru v Beethovenově Fideliu a o tomto osudovém zážitku píše: „Nenacházím téměř událost, jež by se svým účinkem mohla stavět na roveň účinku, jaký ve mně zanechala ona. […] Teprve ode dneška dostal můj život smysl, [ona] mne tohoto večera učinila tím, čím, jak tímto přísahám, se stanu.“ Také o dalším Mikschově žáku, basistovi Carlu Risseovi, se Wagner zmiňuje. Před premiérou Rienziho se tento „poněkud nudný, avšak dobrý zpěvák jedné z mých malých basových partií“ (Risse zpíval roli Cecca del Vecchio) pozváním na sklenici vína pokusil skladatele zbavit trémy. Miksch byl také učitelem Wagnerovy sestry Clary, která byla spolu se svou sestrou Rosalií v letech 1926 – 1929 členkou pražského Stavovského divadla. V drážďanské dvorní kapele byla zjištěna řada hudebníků ze severních Čech, kteří měli pochopitelně do saského hlavního města nejblíž. Pocházeli z národnostně smíšeného regionu a každá spekulace o jejich národnosti by zůstala spekulací. Každopádně prý patřila na počátku 19. století drážďanská dvorní kapela k nejlepším orchestrům tehdejší Evropy a hudebníci z Čech na tom měli nemalý podíl.
Mohli bychom pokračovat a hovořit o Antoniovi Rosettim, Václavu Stichu-Puntovi a mnoha dalších. Ještě počátkem 19. století byli čeští hudebníci v mnoha německých šlechtických kapelách, tak jak byly rozvětvené aristokratické rody, byly rozvětvené i jejich cesty. Neobyčejně oblíbené byly například skladby Jana Václava Kalivody, nejprve houslisty orchestru Stavovského divadla, který svou hrou při turné po Německu tak okouzlil knížete Fürstenberga, že z něj udělal kapelníka v Donaueschingenu. Po čtyřiceti letech přesídlil nyní již Johann Wenzel Kalliwoda do Karlsruhe a jako houslista i kapelník tu byl neobyčejně aktivní. Poněkud kuriózní je historie kdysi velmi oblíbené Kalivodovy Německé písně (Das deutsche Lied), napsané pro německý pěvecký spolek v Děčíně: neméně oblíbená byla mezi Čechy, ovšem v českém překladu pod názvem Zpěv český .
„Co se božské hudby týče, Čech má k chrámu tónů klíče“ (František Jaromír Rubeš)
Klíčem k chrámu tónů a proslulé české hudebnosti měla být podle některých výkladů přirozená libozvučnost češtiny, která zavrhuje „huhňavé a štěkavé“ slabikotvorné útvary „půjčené od Germánů a Gótů“ a vládne „zlatoznivou hudbou“, jak píše Ján Kollár. Proto se stala nesvětějším cílem národního kulturního sebevědomí opera jako zhudebněná jevištní řeč. Vzrušená historie vybudování svatostánku českého divadla se zapsala hluboko do genetické paměti Čechů a dodnes je nejcitlivějším nervem našeho kulturního dění. Jak se něco šustne kolem Národního divadla, probudí se tyto geny i v těch, kdo je obvykle ani nenavštěvují. Opera, zpívaná česky a opera na češtinu komponovaná byla ctižádostí, cílem a chloubou. Málokterý národ se může pochlubit tak bohatým (početně i kvalitativně) původním operním repertoárem jako Češi. K opeře však patří zpěváci. V Čechách se jich vždy rodilo hodně, v českých i německých rodinách. Ve starších dobách narážíme na problém, kdo z nich byl vlastně národností Čech a kdo Němec. Do doby probuzení národního vědomí, spjatého s mateřským jazykem, je považujme zkrátka za reprezentanty hudebnosti země Čechy.
Na mapě štací, po nichž se v nové době pohybovali zpěváci pocházející z Čech, můžeme sledovat jakési rozostřené linie někdejších tras divadelních společností z 18. století. Dříve putovali se svými principály a impresárii, v 19. století ode dvora ke dvoru a po kamenných divadlech, někteří celý život. Joseph Karl Ambroš (Ambrosch) z Českého Krumlova působil v berlínské dvorní opeře. Byl prvním berlínským Taminem v Kouzelné flétně (zvláštní věc: i vůbec první Tamino – Benedikt Schack neboli Žák – pocházel z Čech), později zpíval i Papagena, a sedmnáct let byl sólistou berlínské Singakademie. Do Mozartova okruhu patřila rodina Cannabichových z mnichovské dvorní kapely. Manželka koncertního mistra a později ředitele mnichovské dvorní kapely Josephina, rozená Woralek, zpěvačka mnichovské opery, pocházela z Brna. Z hudebnické rodiny Michalesiů, působící v Praze a Mohuči, pocházela Aloysia Krebs-Michalesi, narozená v Praze. Roku 1850 byla na doporučení Giacoma Meyerbeera angažovaná do Drážďan a působila zde dvacet let. Její dcerou byla klavíristka Mary Krebs, kterou v sedmdesátých letech 19. století obdivovalo také pražské publikum.
Basista Franz Hauser (1794 – 1870) z Krasovic u Benešova byl žákem Jana Václava Tomáška. Debutoval roku 1817 v německé opeře v Praze jako Sarastro v Kouzelné flétně . Tady jej poznal Carl Maria von Weber a také Louis Spohr, který mu nabídl angažmá a o dva roky později angažoval Hausera Weber do drážďanské dvorní opery. Hauser byl i úspěšný učitel hudby. Roku 1846 ho Ludvík I. bavorský pověřil vedením konzervatoře v Mnichově a Hauser pak byl téměř dvacet let jejím ředitelem. Sbíral Bachovy autografy a byl spoluzakladatelem Bachovy společnosti v Lipsku.
(dokončení v příštím čísle)
