Úterý 12. září 2017 bylo pro dirigenta, který od roku 2013 vede Essenský symfonický orchestr, v Praze náročné. Čekaly jej tři úkoly. Nejzásadnější přirozeně až večer, ve Dvořákově síni Rudolfina, kam „svůj“ orchestr přivezl poprvé. Přes den však zabraly většinu času toulky městem se skupinou věrných diváků z Essenu, kteří přicestovali na koncert i za poznáním „zlaté Prahy“. Tomáš Netopil se jim obětavě věnoval, putoval s nimi donekonečna uličkami a poté se v útrobách Rudolfina s nadsázkou svěřil s pocitem, že „dneska si vlastně půjdu na jeviště odpočinout…“
Ještě před koncertem však na něj čekala společenská povinnost. Setkání v Západním salónku – tom, odkud je nejkrásnější výhled na Vltavu a na Hrad – se zástupci významných partnerů letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Tomáš Netopil přiběhl v bílé košili a džínách, v očích únavu i očekávaní, ale na tváři úsměv a pohodu. Vzhledem k tomu, že mezi hosty tohoto setkání byli představitelé byznysu, přišlo mi vhodné zavést na úvod řeč směrem, který jim bude blízky. Považuje se tento mladý, a přece už zkušený dirigent zároveň za múzického manažera? Vím, na co narážíte, v Essenu mám jako umělecký ředitel s taktovkou v ruce na starosti kolem dvou set lidí. Muzikantů, sboristů a tak dále. Naštěstí to ale není neřešitelný úkol. V dobře zorganizovaném německém prostředí jsou věci už dávno uspořádané a pokud to není nezbytně nutné, neradno do nich rázně vstupovat. Orchestr má navíc v sobě zabudované jakési sebeočistné mechanismy a podílí se na řadě strategických rozhodnutí, takže s ním nevedu boj, ale pěstuji účinnou spolupráci.
Vaším essenským domovem jsou – kromě blízkého hotelu a sítě cyklostezek v zeleni – dvě velmi zajímavé budovy: v jedné sídlí opera a je spjatá se jménem Alvar Aalto, ve druhé novější symfonický sál, jemuž pro změnu vévodí místní pojem Alfred Krupp. Popište prosím stručně toho prostředí… Ano, operní budovu navrhl slavný finský architekt někdy v padesátých letech a bohužel se jejího otevření o pár roků později už nedožil. Je to však dodnes skvělé prostředí s výtečnou akustikou, protože severská škola architektů tradičně nedbá hlavně na efektní vzhled, třpytivou slupku, ale upřednostňuje účel, smysl budovy. Symfonický sál, který je o několik desítek let mladší, zase vzdává hold či spíš věnuje vzpomínku významnému průmyslníkovi, který byl pro tuto část Německa a její zaměstnanost významný. A opět, člověk tam má i v šestnácté řadě pocit, že hudebníci muzicírují vedle něj. Zní to tam báječně.
S tímto orchestrem, který má v Essenu povinnost nejen koncertovat, ale i doprovázet operní představení, nezbývá mnoho času na turné či aspoň jednotlivá vystoupení po světě. Když se však nabídla možnost, aby s ním dirigent Netopil vystoupil ve své vlasti, chopil se jí ve spolupráci s festivalovou dramaturgií objevně. Nešlo ani tak o nápad, že večer ve Dvořákově síni bude složen z německého a českého repertoáru. Ďábel je, jak známo, v detailu. A tak byl oblouk koncertu vyklenut od „veselé směsi studentských písní“ po „zradu na moderně“.
Je to tak. Vybrali jsme na úvod svižného Brahmse a jeho Akademickou slavnostní předehru, po které před přestávkou následovaly méně známé Dvořákovy Symfonické Variace. Druhou polovinu pak tvoří zajímavé dílko Bohuslava Martinů, ve kterém Essenské filharmoniky doplnilo skvělé Haasovo kvarteto, a nakonec jsme si nechali romantickou Straussovu Svitu z Růžového kavalíra. A snad bude zájem o nějaký přídavek…
Byl. A Tomáši Netopilovi, který byl ten večer spjat s letošní Dvořákovou Prahou už podruhé, neboť v rodné Kroměříži dirigoval 3. září nezvyklé provedení Dvořákovy Stabat Mater, musel ohlas dodat chuť k závěrečnému večeru s rezidenčním orchestrem. Vždyť dokonce, slovy publicisty Jindřicha Bálka, potěžkávajícími budoucnost, „vidět tohoto dirigenta v čele České filharmonie by byla velká radost.“
