Přestože to s mezinárodním hudebním festivalem Setkávání nové hudby Plus vypadalo v listopadu bledě, podařilo se organizátorům navzdory veškerým omezením 23. ročník uspořádat. Hudební večery se nicméně přesunuly z koncertních sálů na festivalový YouTube kanál. O tom, jak se Setkávání nové hudby Plus vypořádalo se změnou dramaturgie, ale i o plánech do budoucna jsme si popovídali nejen s ředitelem samotného festivalu, skladatelem a prorektorem Janáčkovy akademie múzických umění Ivo Medkem, ale také s některými účastníky festivalu – klavíristy Sárou Medkovou a Jonathanem Powellem, violoncellistou Štěpánem Filípkem a dirigentem Brno Contemporary Orchestra Pavlem Šnajdrem.
Pane Medku, obligátní otázka na úvod – co si z ročníku 2020 odnášíte jako pořadatel? Medek: Především dobrý pocit, že se podařilo udržet téměř čtvrtstoletí trvající kontinuitu festivalu, a to i v situaci pro umění mimořádně nepříznivé.
A co si z ročníku 2020 odnáší interpreti? Filípek: Především určitý pocit solidarity a sounáležitosti, neméně také radost z toho, že se nám společnými silami podařilo, byť ve velmi osekané streamované podobě, celou tu věc uskutečnit. Pro interpreta je samozřejmě největší odměna, když vidí publikum v sále a dochází tam k jistému emočnímu přenosu, současně navíc hrozí, že když tam nikdo nesedí, utrpí tím i motivace – člověk přijde na pódium, najede mu adrenalin a pokud to pro něj není nějak destruktivní, tak v tom může najít jedinečnou interpretační energii. Když je kolem něj ale pouze prázdný sál, tak hudebník musí sám sebe vybičovat k nějaké té vnitřní emocionalitě. A řekl bych, že to vyžaduje nezvyklou míru sebedisciplíny. Šnajdr: Rozhodně je to divná zkušenost. Když hrajete před prázdným hledištěm, v sálu jsou jen kamery a mikrofony a chybí kontakt s divákem, je to zvláštní pocit. Člověk si o to víc uvědomí, že je zvyklý na reakci publika, na nějakou odezvu.
Předpokládám, že jste museli udělat mnoho změn. Jak moc se lišila dramaturgie festivalu od původní zamýšlené formy? Medek: Již v létě bylo evidentní, že vzhledem k protiepidemickým omezením bude nutné dramaturgii přebudovat. Původní program obsahoval akce, které se svou podstatou nemohly uskutečnit online, natož pak živě. Jednalo se zejména o multimediální projekty charakteru opery, a to jak z české, tak i zahraniční provenience. Některé zahraniční soubory navíc nechtěly vystupovat online, takže bylo nutné přistoupit k dramaturgickým změnám s tím, že některá vystoupení z původního programu se přesouvají na rok 2021 – například koncert švédského UME dua, norsko-české sestavy KIAP nebo ostravské provedení opery Bledá.
Lišil se nějak také samotný program koncertů? Medková: Ano, původně jsme plánovali nádherný program, kde jsme chtěli uctít památku Františka Gregora Emmerta, který by letos oslavil 80 let, a také jsme měli v plánu uvést skladbu George Crumba Hlas velryby. Je to nádherné nejen hudebně, ale i vizuálně, a protože jsme tam chtěli pozvat média, naše přátele a další, řekli jsme si, že si projekt ještě schováme na příhodnější čas, až jej bude možné uskutečnit bez ústupků a naživo.
„Rozhodně je to divná zkušenost.
Člověk si o to víc uvědomí, že je zvyklý na reakci publika, na nějakou odezvu. A v téhle situaci tam zpětná vazba zkrátka není.“
Máte představu, jak by mohl vypadat další ročník? Samozřejmě za předpokladu, že se situace bude vyvíjet dobře. Medek: Představu máme zcela přesnou. Program se zaměří na multimediální projekty různých druhů od zvukových instalací českého, stále více se celoevropsky etablujícího autora ekuzmatické hudby Jiřího Suchánka nebo projektu světově proslulého holandského šéfa slavného haagského Sonology Center Keese Tazelaara, po nové opery, například z dílny Marka Keprta. Zajímavou sondou do zahraniční produkce budou multimediální projekty slovinské skladatelky Petry Strahovnik: Balerina balerina, z daleké Austrálie přiveze svoji performance Dark Well Andrew Schultz a další renomovaný skladatel, tentokrát z USA, Scott Miller svůj multimediální projekt RABA.
Představí se tři skvělí klavíristé – Slovinec Bogdana Goriška, který přednese Etudy Philipa Glasse, brazilská pianistka Ana Claudia Assis se skladbami Joao Pablo Oliveiry a Livia Merinesca, a konečně profesor vídeňské akademie Johannes Marian z Rakouska. Objeví se i premiéra nové komorní opery TiAmo z autorské dílny Vít Zouhar, Ivo Medek, Sára Medková zkomponovaná primárně pro rezidenční soubor festivalu v režii slovinského režiséra Rocca. Pokračovat budou i rezidenční pobyty skladatelů – svou účast přislíbil skladatel Bernhard Lang a vedoucí skladatelské katedry na Royal Conservatory v Haagu Martijn Padding.
Má online podoba nějaké aspekty, které se ještě nepodařilo plně technicky dotáhnout? Šnajdr: Osobně si myslím, že je přebytek těchto přenosů. Já sám jsem se popravdě příliš nedíval, protože to nemám moc rád. Takže na tuto otázku nejsem asi pravá osoba, ale určitě záleží na vybavení – když se přenos dělá profesionálně, má jiné parametry než takhle na koleně. A o tom, jestli se dělá na koleně, nebo profesionálně, rozhodují především peníze. Filípek: Ten segment se neustále vyvíjí a jistou výhodu měli ti, kteří s videi pracovali již předtím. My jsme měli to štěstí, že nám video připravil zkušený a nesmírně schopný Julian Veverica. Myslím, že celá věc má dvě roviny – jednak mohou umělci dát najevo, že tu stále jsou, že nikam nezmizeli a stále pracují. Ta druhá rovina nicméně je, že si online záznamy kladou za cíl vyrovnat se živému koncertu, čehož samozřejmě nelze dosáhnout. A do toho je tu ještě celá otázka třeba zvukové techniky – zatímco v sále jsou si všichni víceméně rovni (pomineme-li místa k sezení), v domácích podmínkách nemá každý profesionální reprosoustavu, aby si nahrávku skutečně užil tak, jak by si představoval. Ale rozhodně videa umělcům umožňují zůstat v současné krizové situaci ve spojení. A to není málo.
Jak se liší spolupráce s interprety v ryze online prostředí? Medek: Nutno říct, že všichni ke své práci přistupovali maximálně zodpovědně. Měli k dispozici testovací verzi, která nám ukázala, s čím se v té ostré koncertní potkáme, a mohli si na ní ověřit kvalitu toho, co uvidí a uslyší posluchači při koncertu. Přesto je pochopitelně každý přenos lehce adrenalinová záležitost, protože jste závislí na technologiích a ten stav, kdy si pořadatel oddychne v okamžiku, kdy interpreti sedí (v plném počtu) na pódiu, tady nastává až po poslední úkloně či rozloučení.
Má online formát i nějaké výhody v porovnání s tradičním koncertem z hudebního sálu? Powell: Možná najdou posluchači zalíbení v prostorách mého domu spíše než v prázdné koncertním sále. (smích) Nicméně je v tom i určitý pocit intimity, protože posluchač málokdy slyší umělce z prostředí jeho vlastního domu.
Využili jste nějak nedobrovolného koncertního volna? Šnajdr: My jsme volna využili tak, že jsme natočili dvě CD – Proroctví Izajášovo Pavla Nováka Zemka pro Český rozhlas a pod hlavičkou Parma Recordings budeme v příštím půlroce vydávat Mou vlast kolektivu autorů, kterou jsme uvedli před dvěma lety k výročí republiky.
Pociťujete rozdíl v množství diváků? Medek: Vidím-li nyní, pár dní po festivalu, že koncerty si pustilo nebo sledovalo ke třem tisícům posluchačů, tak je to násobně víc, než přichází na festival živých návštěvníků. I proto chceme v dalších letech kombinovat živé a streamované.
