Třebaže milovníci opery v posledních letech právem vzhlížejí spíše k přenosům z Metropolitní opery a dalších světových scén než k domácím operním domům, živé divadlo zůstává živým divadlem. Ostatně než světové scény začnou vysílat v 3D a ve zvuku vyšlechtěném do autentické dokonalosti, ještě nějaký čas uplyne (otázka je, jak dlouhý).
Nemá ovšem smysl dělat si iluzi o situaci našich operních divadel, která je velmi vážná. Její příčinou jsou dlouhodobě neřešené systémové problémy, jejichž výrazem je i podfinancování. Bez důsledného nabourání legislativně-organizační hradby, bez důsledné reformy to očividně nepůjde.
Šetří všichni, nicméně úspory v dimenzích předních evropských scén mají pochopitelně jiný dopad než v našich poměrech, konkrétně v české metropoli. Dosvědčuje to i pohled na sezonu 2010/2011. Z nabídky Národního divadla vypadl původně ohlášený zlatý hřeb – Janáčkova opera Z mrtvého domu , kterou měl David Radok inscenovat jako experiment v industriálním holešovickém prostoru. Večer složený z Ariadny Bohuslava Martinů a Slavíka Igora Stravinského se musel uskrovnit do koncertní podoby. Z programu tedy nejvíce vyvstává Parsifal , jenž se do historické budovy vrátí po 97 letech. V obsazení figuruje několik jmen z mezinárodní pěvecké scény, jako je Alfons Eberz nebo Robert Holl . Divák znalý výkonů Violety Urmany nebo Waltraud Meier bude zvědav, jak se s rolí Kundry popasuje Eva Urbanová , která v těchto dnech podniká turné s Karlem Gottem… Pro dirigenta Johna Fiora to bude po Ringu další wagnerovský úkol na první české scéně a pro režiséra Jiřího Heřmana snad titul, který by se s jeho rukopisem mohl potkat. Klasické italské belcanto svědčí mladým zpěvákům, takže zařazení Donizettiho Nápoje lásky a jeho obsazení některými našimi talenty nepostrádá smysl. Zaujmout diváky se pokusí italský režisér Simone Sandroni , dosud spojený hlavně s tanečními projekty. Další titul, Mozartův Únos ze serailu , je očekávaný hlavně kvůli dirigentu Tomáši Netopilovi , jenž se na první scéně snaží vychovat mozartovské těleso. Opera Národního divadla letos vstoupí i na Novou scénu. Dílo Philipa Glasse Les enfants terrible v režii Alice Nellis může být ozvláštněním repertoáru. Výpadek Janáčkovy opery způsobil, že s výjimkou Ariadny v nabídce chybí český titul. Na druhou stranu právě v klasickém českém repertoáru se obzvlášť markantně projevuje nedostatek kvalitních domácích pěvců střední generace.
Světovou pěveckou špičku slýcháme v Národním divadle více na koncertech než v inscenacích. Podobně jako se pěveckou událostí minulé sezony stal koncert Violety Urmany, tak v této sezoně bude na podobné označení pravděpodobně aspirovat händelovský recitál amerického kontratenoristy Béjuna Mehty , kterého doprovodí český soubor dobových nástrojů Collegium 1704 . Na Mozartovy narozeniny by měli ve Stavovském divadle vystoupit Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka , který začíná sbírat zkušenosti na světových scénách. Je to tedy skromná sezona bez velkých příslibů, nicméně aspoň to je sezona. Komentovat ještě skromnější plány Státní opery Praha ani nelze, protože ohlášené dva tituly (Verdiho Rigoletto a Mascagniho Sedlák kavalír s Leoncavallovými Komedianty ) nelze považovat za sezonu klasického kamenného divadla, jež by mělo soustavně obměňovat repertoár. Veřejnost bude v té souvislosti s napětím čekat, zda nekonečný příběh dvou pražských operních domů již dojde nějakého konce, zvlášť když současná vláda je vybavena poměrně silným politickým mandátem.
Je dozajista příjemné malovat si, co všechno bychom v Praze chtěli mít. Třeba olympijské hry anebo zrovna dva velké operní domy s vlastními ansámbly. Jistě, jsou tu dvě budovy, ale ta druhá patřila Němcům a po jejich vyhnání se smysl druhé pražské opery vytratil. Krátká epizoda Velké opery 5. května sice přinesla některé významné inscenační podněty, ale otázka je, zda jí postupem času nebyla nasazena mučednická koruna a nedošlo ke zpětné idealizaci vyhlídek této scény za předpokladu, že by nebyla připojena k Národnímu divadlu a mohla by zůstat samostatná.
Dokázala by vůbec udržet úroveň a stát se pražskou obdobou třeba (východo)berlínské Komické opery spojené se jménem Waltera Felsensteina? Byl by tu dostatečný umělecký potenciál pro dva velké operní domy? Nebo by se nakonec umělecké síly tak jako tak přelily do Národního divadla, hlavního nositele české divadelní tradice, a obě scény by splynuly? Je to samozřejmě spekulace, ale k založení alternativní pražské opery došlo v revoluční situaci, která je vždy svým způsobem opojně ireálná (důsledně vzato tehdy nešlo ani tak o založení instituce jako spíše o obsazení budovy bez jakékoli širší diskuse o její budoucnosti).
Jenže po každé revoluci přichází všední realita s trochou té kocoviny, po níž se teprve oddělí pevné ideje od iluzí. Z nadšení se věčně žít nedá. Tohle si většina z nás dobře pamatuje, i když nezažila atmosféru roku 1945. I k osamostatnění Státní opery Praha přece došlo v porevoluční euforii a zpočátku to nevypadalo až tak zle…
Máme tedy na jedné straně Národní divadlo fungující jakožto třísouborové divadlo, což je světová absurdita, pro niž navíc vůbec není provozně vybaveno, na druhé straně víceméně nevyužitý dům, na jehož financování se příslušné instituce nedokáží dohodnout. Výchozí otázka by tedy neměla znít, jak zajistit, aby v Praze mohly působit dvě samostatné opery, nýbrž jak zajistit, aby se v Praze hrála opera na evropské úrovni. Lhostejno, zda bude reprezentována dvěma institucemi nebo jednou.
