Zažité rčení, že doma není nikdo prorokem, už dnes nelze chápat doslova. Na to, abychom v Česku byli proroci, je náš operní rybník příliš malý a stojatý. Kvalitu nejlépe prověří mezinárodní vody. V nich se poslední dobou začíná objevovat na Slovensku narozená, leč v Praze usazená sopranistka s půvabným lyrickým hlasem Simona Houda Šaturová, kterou si pro své produkce žádají dirigenti, jako je Helmuth Rilling, Christopher Hogwood, Leopold Hager, Christoph Eschenbach, Adam Fischer a další. Její příběh nezapře některé společné rysy s příběhy a zkušenostmi jiných našich úspěšných pěvců (a koneckonců nejen pěvců).
Pracujete s předními dirigenty. V čem jsou pro vás tyto kontakty inspirativní? Každý z dirigentů je velkou individualitou, nicméně to, co mají všichni společné, je intenzita, s jakou zkoušejí. Ve světě je to ale samozřejmost. Přípravě se věnuje mnohem víc času a pracuje se s mnohem větším zaujetím, i ze strany orchestru nebo sboru.
Vidíte v tom rozdíl oproti domácím zvyklostem? Určitě ano. U nás jsem zažila hodně intenzivní zkoušení s panem Jiřím Bělohlávkem, také se mi moc líbila práce s Tomášem Netopilem a Tomášem Hanusem. Většinou jsem se ale setkávala spíš se snahou všechno nějak secvičit co nejrychleji.
Měla jste doma hudební zázemí? Nepocházím z hudební rodiny, hudební tradici u nás zahájila teprve moje starší sestra. Náš soused si všiml, že má hudební sluch a poradil mamince, aby jí koupila klavír. Maminka to skutečně udělala, za což jí patří můj obdiv, protože jinak neměla vůbec žádné informace. Sestra byla tedy můj první vzor, chtěla jsem být jako ona. Dostala jsem první housle, ale nějak mi to nešlo. Dokonce jsem je ve zlosti rozsedla. Pravda, byly takové malinké, dětské, a já si na ně dala ještě polštář, aby to nebolelo… Nakonec jsem ale housle studovala osm let. Moje paní učitelka mi současně doporučila, abych kromě houslí studovala i zpěv, kvůli intonaci. Zpěv mě zaujal, šla jsem tedy na bratislavskou konzervatoř, ale pak už jsem raději studovala jen soukromě.
Proč? Máte za sebou špatnou zkušenost? Bohužel jsem na konzervatoři neměla štěstí na pedagoga. Po dvou letech jsem bez problémů nezazpívala ani lidovou píseň. Na začátku třetího ročníku jsem prohlásila, že takhle to dál nejde a že od svého pedagoga odcházím.
Tohle každý student nedokáže, někdy si ani nemusí uvědomit, že je špatně veden. Jaká byla reakce školy? Nadělala jsem si obrovské problémy, celý pedagogický sbor se postavil proti mně. Až po čase se to nějak urovnalo a ujala se mě paní profesorka Miloslava Fidlerová, díky níž jsem se za tři roky dostala někam, kde se opět dalo začít. Po konzervatoři jsem byla v Praze na předzpívání do Komorní opery, kde jsem potkala paní docentku Soňu Kresákovou. Rozhodla jsem se s ní pracovat. Paní Kresáková měla sice své metody, často tvrdé, ale dosáhla svého. Pak bylo pro mne zásadní setkání s Ileanou Cotrubas. Otevřela mi dveře k problematice interpretace, která byla na konzervatoři spíš opomíjena.
Co vám ve složitých situacích hned na počátku kariéry dodávalo kuráž? Bude to asi znít divně nebo úsměvně, ale já jsem za konkurenci vždy považovala tu absolutní špičku. Prostě pro mne to byla Edita Gruberová, a co si o tom myslí jiní, mi bylo jedno. Tohle vědomí mi dodávalo sílu a inspiraci k tomu, abych pokračovala.
Radíte se s někým o zpěvu i dnes? Mám svoji – jak tomu říkám – svatou trojici. Pořád chodím k paní Kresákové, korepetuji s Bronislavem Procházkou a jezdím do Amsterdamu za paní Margreet Honig. Vždy je toho spousta, o čem se mohu se všemi třemi radit.
Dala by se celá vaše zkušenost s pěveckými počátky nějak zobecnit? Myslím, že je velký problém, když začínáte se zpěvem v patnácti. Přijdete na školu, jste skoro ještě dítě a nevíte co a jak, váš hlas teprve dozrává. Končíte v devatenácti, což je podle mne naopak věk, kdy by se mělo se zpěvem začínat. V zahraničí je běžné, že zpěváci vystudují třeba gymnázium, a teprve pak začnou se zpěvem.
Zjevně ani slovenské školy nejsou zárukou spolehlivosti. Nicméně úroveň zpěváků přicházejících ze Slovenska je u nás celkově přece jen vnímána jako lepší než úroveň těch, kteří studovali v Česku. Čím to podle vás je? Tuto otázku jsem už několikrát dostala, a přiznám se, že si nejsem jistá odpovědí. Možná svou roli hraje řeč, slovenština je měkčí než čeština. Výhodou Bratislavy je určitě blízkost Vídně, která pro nás byla vždy jakýmsi oknem do světa, kde jsme mohli slyšet vynikající zpěváky. Praha mi naproti tomu přijde jako svět uzavřený sám pro sebe.
Uzavřenost českého prostředí svádí k vytváření pseudohvězdiček a k falešnému sebevědomí. Přitom světová konkurence je někde úplně jinde. Vám se však daří postupně se v ní zabydlovat. Jaké to bylo vstoupit na „volný trh“? Když se ocitnete ve světě, tak především zjistíte, že tam na vás nikdo nečeká. Měla jsem štěstí, že mne dirigent Leopold Hager doporučil mnichovské agentuře Künstler Sekretariat am Gasteig (zastupuje mimo jiné i Manfreda Honecka, Lothara Zagroseka, Julii Fischer nebo Christiana Gerhahera – red.) . Ta se mnou sice ihned navázala kontakt, nicméně rok a půl jsem u nich byla takříkajíc „na zkoušku“ a teprve poté mi nabídli exkluzivní zastoupení.
Jak vaše dosavadní spolupráce probíhá? Plánujeme s velkým předstihem, proto hlavní efekt se dostaví za dva, tři roky. Letos mám před sebou operní produkce Cesty do Remeše, Maškarního plesu a poté (2010) Lucie z Lammermooru ve Frankfurtu. Budu dělat Mendelssohnova Eliáše s Helmuthem Rillingem a Thomasem Quasthoffem, čeká mne natáčení sólové nahrávky pro firmu Orfeo s belcantovým repertoárem, rovněž nahrávka Vánočního oratoria Saint-Saënse pro Sony a Haydnovy Harmonie Messe s Rillingem. Těším se na moji první spolupráci s Českou filharmonií, a turné v Japonsku s NDR Orchestrem z Hannoveru. Je mi jasné, že v evropském měřítku jsem teprve na začátku, musím se představovat, musím předzpívávat. Nemám to sice moc ráda, ale projít se tím musí. Když vás agentura představí dirigentovi a ten je s vámi spokojen a pozve vás do další produkce, tak je to nejlepší reklama nejen pro vás, ale i pro agenturu.
Odmítáte hodně nabídek? Agentura zná můj obor, ale i tak každou nabídku se mnou konzultuje. Záleží také na okolnostech. Vzpomínám, že když mi třeba Helmuth Rilling nabízel Beethovenovu Missu solemnis, tak jsem chtěla odmítnout, ale on mne přesvědčil, že ji chce dělat lyricky, a skutečně tomu tak bylo. Dřív, ještě v Čechách, jsem ale odmítala hodně. Jedno divadlo mi třeba nabídlo Rusalku. Tak to opravdu není nic pro mě.
Není ale těžké některým lákavým úlohám odolávat? Někdy ano, ale tím, že jsem nikdy neměla konkrétní vysněné role, je to možná snadnější. Chci se hodně věnovat Mozartovi, ranému bel cantu, z Verdiho zpívám Oscara a Gildu. Sama jsem zvědavá, jak se můj hlas bude dále vyvíjet. Samozřejmě člověk může dělat chyby, myslí si třeba, že mu určitá role bude sedět a někdo mu navíc tvrdí, že na to má. Ale pak je na vás, abyste si to uvědomila a řekla ne.
Poslední rok ve vašem programu převažovaly koncerty. Chcete se jim více věnovat? Byla to spíš náhoda, ale teď mne čekají operní projekty, z čehož mám radost. Divadlo mi už začínalo chybět. Moc se těším na letošní produkci Mozartovy opery La Finta Giardiniera v Národním divadle v týmu s Tomášem Netopilem a manželi Herrmannovými.
Váš kalendář je doslova nabitý. Jak stíháte odpočívat? Snažím si pravidelně vyšetřit nějaké volno. Jezdíme s manželem do Chorvatska, to mi vždycky udělá dobře, v zimě na hory lyžovat. Je pravda, že třeba loňský rok byl skutečně extrémní, jen jsem přišla domů, přebalila kufr a zase jela. Na druhou stranu je příjemné být nezávislou, mít spoustu práce a plánovat na rok 2010.
Pečujete nějak o svůj hlas? Nesnáším kouř z cigaret, před ním vždycky utíkám. Snažím se také hodně spát. Ale vajíčka nepiji, to bych raději asi nezpívala.
