Sir John Eliot Gardiner , jeden z nejslavnějších dirigentů současnosti, se stává u České filharmonie poměrně častým hostem. Tentokrát zvolil (6. a 7. 5.) ve světě ještě nedoceněnou Symfonii D dur Jana Václava Huga Voříška, Mahlerovy Písně o mrtvých dětech a Schubertovu Pátou symfonii . Nejspíš díky velkému respektu a detailní přípravě hrál orchestr velmi přesně a maximálně koncentrovaně, což bylo slyšet (i vidět) ve všech detailech. Voříškův opus perfectum, vzniknuvší na zlomu slohů, se v rychlých větách hodně blížil Gardinerovu pojetí beethovenských raných symfonií, ovšem s ještě větší dávkou citových zvlnění, volné věty měly zase střízlivou emocionalitu schubertovských kreací. Z orchestru dostal pozoruhodný zvuk a barevné spektrum, jež bylo však přirozeně ještě bohatší v Mahlerovi. Zde převládaly spíše temnější valéry, melancholie a lehký smutek, což nádhernému sametovému hlasu mezzosopranistky Bernardy Fink vyhovovalo snad až příliš. Určitě by písně snesly více dramatičnosti a výrazové proměnlivosti. V poslední části pak mohla být ještě naléhavější, expresivnější, a tím i znělejší. Průzračná Schubertova symfonie je svým způsobem klasičtější nežli Voříšek a Gardiner ji také tak interpretoval – s jemným anglickým humorem a s nadhledem, v podstatě jako docela zábavnou hudbu. A Česká filharmonie s ním s chutí muzicírovala.
