Jacky Terrasson (1966), patřící k několika vyvoleným Evropanům, kteří uspěli v husté konkurenci zámořského jazzu, zavítal v dubnu do brněnské haly IBC. Jeho jediné vystoupení v Česku bylo nečekanou odměnou moravským příznivcům jazzu za odřeknutý koncert McCoy Tyner Tria. Až člověka napadne: náhrada možná zajímavější než původní záměr pořadatelů brněnského Jazzfestu. Vysílání záznamu plánuje Česká televize na druhou polovinu listopadu.
Na Moravu jste přijel s aktuální triovou nahrávkou Smile. Můžete ji přiblížit? Smile je v podstatě pokračování předcházejícího CD A Paris. Před třemi lety jsme po vydání této mé předposlední desky vyjeli na poměrně dlouhé turné a měli okolo 150 koncertů. Nechtěli jsme na šňůře opakovat pořád to samé, tak jsme začali přidávat další francouzské i jiné skladby. Později jsem chtěl tento přirozený vývoj koncertní verze CD A Paris dokumentovat samostatnou nahrávkou. Začali jsme hrát třeba My Funny Valentine ve velmi rychlém tempu podobně jako Isn't She Lovely. Pak jsem jim našel i vhodná aranžmá a chtěl jsem také zaznamenat svůj vlastní požitek ze hry s Ericem Harlandem, fantastickým bubeníkem, a Seanem Smithem na kontrabas.
Myslíte, že je mezi A Paris a Smile nějaký rozdíl v koncepci? A Paris bylo dosti koncepční CD, kde jsem osvobozoval francouzské šansony a pracoval s nimi jako s jazzovými standardy. Ale obecně je to velmi uhlazená nahrávka, taková čistá deska, zatímco Smile nabízí více emocí, více improvizace a radosti z živé hry.
Jak se tedy přesněji liší koncertní hra od nahrávky? Hudba se přirozeně mění, když vyjedete na turné. Na desce zní snad vše dobře, ale hudba se rodí tehdy, když hrajete živě. Není to tedy studio, ale živý koncert, kde máte možnost lépe komunikovat se spoluhráči, a možná trochu i s publikem. Tehdy se mění aranžmá nebo délka skladeb. Někdy se stává, že chcete zachovat aranžmá, které vznikne uprostřed koncertní šňůry i pro nahrávku. S touto sestavou dnes hrajeme vůbec poprvé, takže nás ještě čeká mnoho překvapení. S kontrabasistou Dougem Weissem jsem měl zkoušku teprve před třemi dny v New Yorku a dnes je náš první koncert. Budeme hodně objevovat a měnit přímo na pódiu, ale takový je jazz. Jde vždy o porozumění tomu druhému.
Záleží vám na tom, zda udržíte trio pohromadě ve stejném obsazení, nebo rád měníte sestavu? Myslím, že je velmi důležité hrát ve stejné sestavě a udržet si spoluhráče, protože v triu jsou pouze tři muzikantské osobnosti a taková konstelace může nabízet mnoho intimních okamžiků v souhře. Můžete dosáhnout sevřeného tvaru skrze vzájemné pochopení hry druhého, ale zároveň se vyskytují situace, na které se nelze netěšit. Třeba dnes večer budu muset být ve střehu kvůli timingu a feelingu basisty Douga Weisse, protože to bude poprvé, co spolu hrajeme na veřejnosti. On bude muset dělat to samé a bubeník Jamire Williams bude v tom všem uprostřed. Takže to bude dnes večer o vzájemném objevování. Těším se na to, protože objevuji nové věci moc rád.
Jaké máte představy o ideální hudební formaci? Je to trio nebo kvartet? Mám skutečnou slabost pro jazzové trio, protože klavír, kontrabas a bicí vytvářejí jedinečný mix zvuků, které dobře rezonují. Navíc v triu zažijete lépe pocit kolektivní improvizace. Každý se může současně projevit, přestože výsledný dojem neruší přílišným zvukovým chaosem. Často dojde na pozoruhodnou konverzaci ve třech lidech.
Jak se tahle doslova komorní hudba pojí s hektickým životním stylem New Yorku? Je to skutečně pravdivá umělecká výpověď, nebo prostě muzikantská ekvilibristika, reprodukce již poznaného, byť na velmi vysoké úrovni? Být muzikantem je skutečně o hledání své vlastní identity, jde o to skrze hudbu verbalizovat svou osobnost. Trvá to většinou dlouho a v průběhu času se to může hodně měnit. Už jenom z tohoto důvodu bude hudba pokaždé jiná, protože i hudebníci se mění, když žijí své životy. Takže se vám musí povést tvořit hudbu tak, jaký sám jste. Snad se mi to daří.
Dá se ještě dnes nabídnout v rámci jazzového mainstreamu něco nového, poté, co zde byli a jsou takoví jako Bill Evans, Oscar Peterson nebo Keith Jarrett? Myslím, že pokud budou jazzoví hudebníci naslouchat svým nápadům, hudba se bude vyvíjet stále kupředu. Nebude těžké otevírat její dosud nepoznané komnaty. Je zde navíc bohatá historie jazzu nabízející poučení. Nejde o to ji opakovat, ale využít z ní to nejlepší a prověřovat nové směry. Dnes však v jazzu nemusíte přijít vysloveně s něčím novým. Především jde o to, mít svoji tvář.
Jak to děláte vy, v takové nabité konkurenci pianistů? (smích) Prostě se, člověče, snažím, jak nejvíc to jde, a pokud to vyjde, tak mám z toho ten nejlepší pocit, který můžu mít. Když nahrávám novou desku, snažím se mít jakýsi koncept, ale když jedeme na turné, chci hrát, co se mi zachce. Třeba dnes jsme zkoušeli kolem čtrnácti různých standardů. Nezáleží na tom, co hrajete za skladby, ale jde o to, co jste schopni z nich dostat. Slyšel jsem nové věci, které dělá Jason Moran, Brad Mehldau a další. Všichni se snaží otevírat dveře do nových sfér hudby, snaží se vytvořit vlastní rukopis, najít vlastní uměleckou identitu. Pokud se tak bude dít i v budoucnosti, jazz se může hnout kupředu. Dochází třeba k míšení žánrů mezi jazzem a funkem, kterému se začíná říkat Junk. Sám rád používám rhythm'n'blues ve svých aranžích. Může dojít na cokoliv. Pokud totiž máte otevřenou hlavu, nikdy vám přece nemůže dojít dech inspirace. Je tady tolik věcí, se kterými se dá pracovat.
Jak jste se dostal vlastně k jazzu? Začal jsem s klavírní hudbou velmi brzy, ještě v dětství. Pochopitelně s klasikou, kterou mám dodnes moc rád. Tehdy mi ale připadala klasická hudba příliš sevřená poutem interpretace. Chtěl jsem improvizovat, hrát taky jinou hudbu, kterou bych nemusel číst z listu. Byl to hlavně rytmus, který mi ve vážné hudbě chyběl. Ale dodnes hraji občas klasiku sám pro sebe, když jsem doma a zbude mi čas. Naposledy to byl Brahms nebo Chopin. Jde i o souhrou, kterou se mi nepodařilo najít ani v komorní hudbě takovým způsobem jako v jazzu. Klasice prostě chybí svoboda projevu.
Jaké byly vaše začátky u nahrávací firmy Blue Note? Spolupráci s Blue Note jsem podepsal v roce 1993, když jsem hrál s Betty Carter, záhy poté, co jsem vyhrál soutěž Theloniouse Monka. Začal jsem s nimi, protože u nich nahrávalo hodně mých vzorů: Thelonious Monk, John Coltrane, Art Blakey. Bylo to pro mne doslova mýtické vydat u nich vlastní album. Ale hlavně lidé od Blue Note mne nechali dělat svoji muziku. Jiné firmy pro mě měly připravený koncept, říkali jakou hudbu bych měl hrát atd. Měl jsem v té době skvělé vlastní trio s Leonem Parkerem a Ugonna Okegwoem a řekl jsem jim: „tohle je moje hudba, kterou chci dělat.“ Blue Note řekli: „fajn, jdi do toho.“ Ve skutečnosti na moji hudbu neměli vliv lidé z nahrávacího labelu, ale jejich muzikanti, i když mě ovlivnili i jiní, kteří u této firmy nikdy nenahrávali. Nešel jsem ale k Blue Note, abych vydával desky, které mají jejich charakteristický zvuk. To by pro mě nemělo smysl. Byl jsem prostě rád, že můžu dělat vlastní projekt u téhle značky.
Kde se cítíte doma? Ve Francii nebo v Americe? Moje matka je Američanka a můj otec je Francouz. Já jsem se narodil v Berlíně a vyrostl v Paříži, kde jsem studoval klasickou hudbu a navštěvoval univerzitu. Před 14 lety jsem odešel do New Yorku, kde se mi daří.
