„Pražská konzervatoř patří k nejstarším školám tohoto typu v Evropě“, čteme na webu školy. „Byla založena roku 1808 za účelem výchovy orchestrálních hudebníků. Přímým impulsem k založení školy bylo provolání pražské hudbymilovné šlechty z 25. 4. 1808.“ Je to ona legendární, v podstatě zakládací, listina Pražské konzervatoře, v níž se praví: „Jelikož umění hudební v Čechách jindy kvetoucí nyní tak bylo pokleslo, že i v Praze jen s tíží lze jest sestaviti dobrý úplný orchestr a mimo to mnoho nástrojů buď jen nedostatečně, anebo vůbec ani obsaditi se nedá: spojili se nížepsaní k tomuto účelu a s tím úmyslem, aby umění hudební v Čechách opět povznesli a zvelebili. Prvním a nejpřiměřenějším k tomu prostředkem jest dle mínění jejich, aby pro každý jednotlivý nástroj nalezen a ustanoven byl výborný umělec, který by zvláštní smlouvou se zavázal k té povinnosti, že po několik roků bude nejenom na svůj nástroj v orchestru hráti, než i několik jemu přidělených žáků na nástroji tomto vyučovati a cvičiti. Pro ty nástroje, pro které by zde v Praze nebylo lze nalézti umělců vynikajících, povolati se mají umělci z ciziny a vyjednati se má s nimi totéž, s týmiž podmínkami. Aby se výlohy k tomu potřebné uhradily, zavázali se níže podepsaní k určitým ročním příspěvkům na šest let po sobě jdoucích a zvou tímto i veškeré milovníky a přátele umění hudebního, aby se s nimi k témuž účelu spojili a upsáním příspěvků, nejméně 100 zl. stříbra obnášejících, co zakladatelé k dosažení navrhovaného účelu, totiž ku zvelebení umění hudebního v Čechách napomáhali.“ (František Josef hrabě z Vrtby, František hrabě ze Šternberka, Jan hrabě z Nostitzů, Kristian hrabě Clam-Gallas, Bedřich hrabě z Nostitzů, Karel hrabě a pán na Firmianě, Jan hrabě z Pachty, František hrabě z Klebelsberka.) První školní rok byl zahájen 24. 4. 1811.
Dnešní vedení školy má na co navazovat. Mezi řediteli naleznete slavná jména, jména neznámá i jména, na jejichž éru se nevzpomíná jenom pozitivně. Zajímavé na galerii ředitelů Pražské konzervatoře je paradox, že v ní není jediná žena. Od roku 2005 je ředitelem skladatel Pavel Trojan.
Pane řediteli, ve dvousetleté historii školy čtu ve výčtu rektorů a ředitelů i jména Bennewitz, Dvořák, Holzknecht. Je to pro vás zavazující a jak se vůbec díváte na těchto dvě stě let? Pražská konzervatoř je jedinečná nejen svou historií, ale i mimořádnou atmosférou. Historie je jistě zavazující a snažíme se na její odkaz navazovat, jak nám síly stačí, ale výrazné pedagogy má škola i dnes a chlubí se jimi stejně jako svými předchůdci. Samozřejmě osobnost Antonína Dvořáka se objeví jen jednou… Návaznost je kontinuální záležitostí a každá generace musí nutně vycházet z oné předešlé. Možná že nyní klademe větší důraz na počátky, kdy škola byla založena pro výchovu orchestrálních hudebníků. Ostatně školní orchestr a výuka orchestrální hry patří mezi naše priority. Zároveň velmi podporujeme komorní hru.
Symfonický orchestr Pražské konzervatoře je teď v centru pozornosti a jeho úroveň stoupá s náročností úkolů, které zvládá. Je to díky práci dirigentky Miriam Němcové, koncepční prací oborových pedagogů nebo větším počtem výukových hodin? Jsem rád, že orchestr hodnotíte pozitivně. Orchestr zažíval krásné okamžiky i v minulosti. Vždy samozřejmě záleží na tom, jací se sejdou studenti, nicméně hybnou silou jsou kvalitní pedagogové, na nich stojí kvalita školy, potažmo i orchestru. Na současné úrovni má nepochybně výrazný podíl vedoucí dirigentského oddělení Miriam Němcová, jejíž dlouhodobá práce nese svoje ovoce… Kvalita skutečně roste velikostí úkolů, takže účast na letošním Pražském jaru, provedení opery Ženitba Bohuslava Martinů, hostování osobností, jako byli například Serge Baudo nebo Leoš Svárovský, a řada koncertů jsou pro studenty tou nejlepší motivací.
Škola se několikrát stěhovala. Nynější domicil Na Rejdišti u Dvořákova nábřeží a v Pálffyho paláci považujete za optimální? (Zapomněl jste, že máme hudebně dramatické oddělení a populární hudbu detašovány do Křižovnické ulice.) Sice to není optimální, nicméně budovy jsou blízko u sebe. Pálffyovský palác je krásný prostor, který bychom pro školu do budoucna rádi zachovali, jen ovšem bude muset projít rekonstrukcí.
Nemrzí vás, že škola už nesídlí v Rudolfinu? Jak to říct kulantně (smích ). Pravda, Rudolfinum bylo původně postaveno pro Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, jež založila a sto let spravovala konzervatoř. Když stojíte ve Dvořákově síni, tak vás napadne – ano, tady se konaly slavnostní koncerty školy, a může to být někomu líto. Na druhé straně Rudolfinum ve správě České filharmonie je teď myslím v nejlepších rukách. Ostatně teď už máme konečně svůj vlastní, moderní sál s odpovídající kapacitou, který vznikl v původním školním dvoře, takže už, co se týká možnosti prezentace, „nestrádáme“.
Pokud vím, sen o důstojném koncertním sále má historii několik desítek let. Myšlenka vybudovat sál na dvoře mě napadla, když jsem tam musel občas parkovat. To, že se sen stal realitou, je zásluha pražského magistrátu, hlavně pak bývalého primátora Pavla Béma, který se zasadil o finanční pokrytí projektu. Mimochodem náklady činily přibližně 100 milionů korun. Menší, divadelní sál jsme realizovali v objemu asi dvaceti milionů díky takzvaným Norským fondům. Oba sály vytvářejí zajímavou synergii, mají samostatný přístup z nábřeží a budou sloužit i veřejnosti a mimoškolním projektům a akcím. Koneckonců například 17. května se tam uskuteční festivalový koncert Pražského jara.
Z Pražské konzervatoře vycházejí stovky absolventů, občas se jedná i o zcela mimořádné talenty. Nemáte strach, že se ve svém oboru neuplatní? Nemám pocit, že by se neuživili. Rozhodně nevytváříme nezaměstnané. Samozřejmě se stává, že se někdo neuplatní v oboru, který studoval. Přecházejí pak do příbuzných oblastí, například producentské či manažerské.
Od novodobé Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách si slibujete i podporu mimořádně talentovaných hudebníků? K obnovení tohoto spolku či společenství došlo časovým souběhem. Občanské sdružení rodičů, které při škole působilo, ukončilo činnost. Bylo to v době začínajících oslav výročí školy. Když jsme zvali představitele šlechty a připomínali původní Jednotu, která školu založila, tak jsem připadl na myšlenku ji obnovit. Hlavní náplní tohoto sdružení je podporovat umělecké projekty školy a mladé hudebníky jak v rámci studia, tak i při vstupu do života. Peníze pak bude získávat ze soukromé sféry i z veřejných grantů. Prvním praktickým výsledkem je zakoupení špičkového klavíru nejvyšší třídy firmy Steinway v řádu několika milionů korun do nového koncertního sálu. Po jeho březnovém otevření stojí před námi další výzva – shromáždění prostředků na kvalitní varhany.
Vrcholí oslavy založení školy a zahájení výuky. Co to pro vás znamená? S myšlenkou důstojné oslavy přišel kolega Eduard Douša už asi v roce 2002. V dubnu a květnu se završí sérií koncertů s vrcholem při zahájení festivalu Pražské jaro. To je samozřejmě ojedinělá akce v historii školy, má však svoje nástrahy. Na přímý televizní a rozhlasový přenos bude zaměřena pozornost celého kulturního světa. Každý ostřílený profesionál vám řekne, jak náročné je provedení celé Mé vlasti. Studenti se však už řadu měsíců intenzivně připravují, takže věřím, že nebude žádná chřipková nebo jiná epidemie a že pod vedením Jiřího Bělohlávka vše dopadne dobře…
S generálním ředitelem Národního muzea Michalem Lukešem jsme domluveni, že 27. dubna bude v Pantheonu historické budovy slavnost k dvoustému výroční zahájení výuky. Jednak tam bude umístěna naše výstava, která již dva roky putuje po naší republice a zavítala už do řady evropských a amerických měst, jednak naše archivní unikáty. Den předtím proběhne v novém sále setkání bývalých absolventů a přátel školy s pedagogy a studenty konzervatoře.
Snem Pražské konzervatoře je prý povýšení školy na úroveň vysoké školy nižšího stupně. Myslíte, že ono čtyřleté období, které, jak se zdá, bude úspěšné, a obnovení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách mohou k této změně přispět? Toto téma má několik rozměrů. Podle srovnání evropských institucí jsou absolventi českých konzervatoří po obsahové stránce na úrovni takzvaných profesních bakalářů. Na této úrovni však může teoreticky být absolvent i některých dalších oborů. Další rovina je legislativní. Jiná věc je, zda-li může určitá konzervatoř ve spolupráci s nějakou vysokou školou vytvořit program schopný akreditace. To je bezesporu možné a dokonce jsme v tomto směru už učinili po odborné stránce dobře připravené pokusy, které ztroskotaly na formálních věcech. Podle mého osobního názoru jsou absolventi našich konzervatoří v evropském kontextu trochu diskriminováni. Vezměte si jen tabulkový rozdíl v platových třídách. Zdánlivě kuriózní příklad: houslista s maturitou si udělá bakaláře na zemědělské vysoké škole, a když půjde učit na zušku, dostane o pět tisíc víc nežli houslista s absolventským diplomem konzervatoře… Studenti ze škol stejného typu v jiných zemích (například v Itálii), ani o fous lepších, buďto bakalářský, nebo magisterský titul mají.
A nemůže být problém v tom, že je u nás nastaven systém – konzervatoř jako střední škola a hudební akademie jako škola vysoká? Samozřejmě již existující vysoké umělecké školy nemají asi zájem, aby se změnil status konzervatoří. Nicméně hudební akademie jsou zaměřeny hlavně na přípravu sólistů. Jak má získat vysokoškolské vzdělání ten, kdo je vynikajícím komorním nebo orchestrálním hráčem? Na akademii jej nevezmou, protože nemá sólový rozměr, ale je skvělým typem pro orchestr. Ale kde má získat vysokoškolský diplom, aby nebyl platově druhořadým členem nějakého tělesa?
Žhavým tématem jsou od loňského roku státní maturity. Nevyhnou se tomu ani konzervatoře. Co si o nich myslíte? Jsem člověkem konzervativním a na revoluční změny nevěřím. Nicméně dobře připravené drobné reformy mohou být užitečné. Konzervatoře nepatřily mezi instituce, které by volaly po státních maturitách, a určitě více přínosné mohou být pro gymnázia. Pozitivní pro odborné školy včetně konzervatoří mohou být v tom, že nám pomohou obstát v konkurenci ostatních středních škol. I u nás si mnohdy rodiče rozmýšlejí, jestli mají vyslat syna nebo dceru z deváté třídy na studium například klavíru, kde to může být sázka do loterie, a uzavřít tak cestu k obecnému střednímu vzdělání. V tom by mohla státní maturita pomoci a nebojíme se toho. Státní část maturity se u nás skládá z českého jazyka, literatury a cizích jazyků a přibude občanská nauka, eventuálně informatika. Samozřejmě by bylo absurdní, kdyby byla povinnou součástí státní maturity matematika.
Dá se vůbec měřit efektivita práce učitele, jeho kvalita? V uměleckých oborech je měření práce učitele poměrně snadné – výsledky na soutěžích, koncertech, počet přijatých studentů na vysokých školách doma i v zahraničí, úspěchy v konkursech do orchestrů…
V jaké je teď Pražská konzervatoř ekonomické a umělecké kondici? Pokud jde o kondici uměleckou, tak vždy se dá něco zlepšovat. Ale výsledky našich studentů na soutěžích, přehlídkách, veřejných koncertech, jejich uplatnění v praxi je jasným důkazem, že se škole daří. Znovu musím zdůraznit, že je to díky práci pedagogů. Žáci sem chodí ani ne tak kvůli značce školy, ale za konkrétními špičkovými 
pedagogy. Tím, že si můžeme při konkursech na učitele vybírat, tak můžeme zaručit vysokou úroveň. Hlásí se k nám i absolventi zahraničních škol se zkušenostmi z Německa, Británie, Francie a podobně, což je neobyčejně cenné. Snažíme se, snad úspěšně, aby nevznikla generační mezera a aby zralé vynikající učitele doplňovali perspektivní mladí pedagogové.
Co se týká ekonomiky – každý ředitel vám řekne, že by mohlo být lépe, má pocit, že nevystačí s tím, co je k dispozici. Máme velmi dobrou zkušenost s naším zřizovatelem, hlavním městem Praha. Přispívá v míře, která je pro fungování školy nezbytná, a v případě nějaké havárie je velmi flexibilní. Vedle toho vytváříme prostor pro vlastní aktivity, které mají i ekonomický rozměr, například pronájmy a kursy. Takže celkovou kondici a životaschopnost školy vidím velmi pozitivně.
1811 (24. 4.) – založení Pražské konzervatoře – počátek výuky instrumentální hry. První adresa školy: dominikánský klášter sv. Jiljí na starém Městě v Praze. Prvním ředitelem jmenován Bedřich Diviš Weber (1766 – 1842). Působil ve funkci 31 let. • 1815 – první veřejný koncert orchestru vytvořeného ze studentů konzervatoře (15. 2.). Zahájení výuky zpěvu na PK. • 1843 – druhým ředitelem skladatel Jan Bedřich Kittl (1806 – 1868), 22 let v úřadu. • 1858 – mohutné oslavy 50. výročí iniciování založení PK. • 1865 – do konkursu na nového ředitele konzervatoře se hlásí též Bedřich Smetana. Na doporučení A. W. Ambrose jmenován však ředitel pražské tzv. varhanické školy, skladatel a varhaník Josef Krejčí (1821 – 1881), v úřadu na PK 14 let. • 1881 – novým ředitelem houslový virtuos Antonín Bennewitz (1833 – – 1926), PK vedl 20 let. • 1882 – zavedení žákovských večírků. • 1885 – získání Rudolfina – reprezentativního sídla školy v Praze (do roku 1918 k dispozici cca 1/3 budovy). • 1888 – otevřeno oddělení pro sólový klavír. • 1889/90 – spojení konzervatoře s varhanickou školou. • 1890 – otevřeno kompoziční oddělení. • 1891 – Antonín Dvořák nastupuje jako profesor skladby. • 1901 – uměleckým ředitelem Antonín Dvořák (1841 – – 1904), administrativním ředitelem skladatel Karel Knittl (1853 – 1907). • 1903 – zavedeny tzv. interní večírky pro žáky nižších ročníků (existují dodnes). • 1907 – ředitelem klavírista a skladatel pro následujících 12 let Jindřich Káan z Albestů (1852 – 1926). • 1909 – mistrovská třída skladatelská (po zestátnění 1919 následovaly další mistrovské třídy: houslová, violoncellová, klavírní a roku 1920 i varhanní). • 1910 – zavedena výuka předmětu o slušném chování posluchačů, mj. i výchova ke správnému projevu při veřejném vystoupení. Pronajata navíc budova v Křižovnické ulici. • 1918 – ukončení činnosti Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. • 1918/19 vedení konzervatoře komisí pro zestátnění konzervatoře. Ztráta budovy Rudolfina (z ní Poslanecká sněmovna nové Československé republiky) a ztráta budovy v Křižovnické ulici. Proto rozhodnutí komise zabrat pro PK část emauzského kláštera benediktinů na Slovanech. Zde sídlo školy 17 následujících let. • 1919 – zestátnění pražské konzervatoře, škola nadále pouze česká, vede ji rektor (vybraný a volený z profesorů mistrovských tříd), jeho funkční období vždy jeden rok. Škola mistrovská má charakter vysoké školy, jinak PK střední škola 4 –7letá. • 1929 – oficiální vznik kompozičně dirigentského oddělení (první absolventi prof. Pavla Dědečka roku 1930: Václav Smetáček, Karel Ančerl, Mykola Kolessa). • 1934/5 – získány místnosti v nové budově v Trojanově ul. čp. 336 (budova bývalého Chemického ústavu České techniky). 1942 – správcem PK jmenován klavírista, hudební propagátor a spisovatel: Václav Holzknecht (1904 – 1988). • 1943/44 – poslední vyučovací rok za okupace. • 1946 – po 2. světové válce reorganizace PK: konzervatoř je vyšší odbornou školou uměleckého směru. Její studium 5 let (až po r. 1959 opět zvýšení na 6). Z bývalé mistrovské školy PK vytvořena hudební fakulta Akademie múzických umění (AMU) – ta zřízena dekretem ze 27. 10. 1946. Vrácení Rudolfina opět konzervatoři. Václav Holzknecht jmenován ředitelem PK. • 1948 – v čele konzervatoře nadále V. Holzknecht, v ředitelském úřadu celkem 24 let (do r. 1970). 1969 – otevření hudebně dramatického oddělení PK • 1980 – zakončena činnost tanečního/baletního odd. na PK (vytvořena samostatná škola: Pražská taneční konzervatoř, vyučování započalo ve školním roce 1980/81). • 1986 – založení oddělení populární hudby a jazzu (odd. populární zpěv a populární skladba). • 1990 – ředitelem PK hudební skladatel, režisér a organizátor František Kovaříček (1924 – 2003) – do konce školního roku 1991. • 2001 (1. 1.) – PK převedena pod Magistrát hl. města Prahy, posléze přejmenována Státní konzervatoř na Pražskou konzervatoř. • 2004 (prosinec) – ředitelem jmenován hudební skladatel Pavel Trojan (nar. 1956).
