Requiem , které napsal před několika málo lety po úmrtí svého otce Milan Slavický a které mělo (27. a 28. 1.) premiéru v abonmá České filharmonie , je mimořádně zdařilou, přes náročnost vyjadřovacích prostředků přístupnou a především skutečně hlubokou skladbou. Slavický není tradicionalista a cestou k maximálním účinku se nevyhýbá disonantním a strmě expresivním řešením, komplikované struktuře a zároveň pádnému a stručnému rozvrhu. Nevyhrocuje však naléhavost donekonečna, krásně cítí a také ctí proporce a nechá posluchače odpočinout na místě, kde ho chce potěšit nadějí. Jeho hudba je invenční motivicky, formově i instrumentačně. Při zhudebnění textu katolické mše za zemřelé se v jistém směru drží tradice, například ve výraze části Die irae (Den hněvu), která nemůže nepřipomenout způsob zvolený Verdim. Našel řadu neotřelých zvukových možností a potěšil i mnoha opravdu delikátními detaily – různými zámlkami, nezvyklou sborovou sazbou, sólovými nástroji, zvukovými kombinacemi, dynamickými proměnami či například při dosažení tonálního centra přes poměrně překvapivý, i když logicky umístěný citlivý tón rozvedený do jednoho jediného úderu zvonu, jak tomu je ve střední části prvního dílu; z toho rodu je ostatně i samotný závěr skladby, nezadržitelně a nadějeplně směřující k toužebně očekávanému a nakonec nádherně cudnému „dur“. Přes všechnu naléhavost (i s vyhrocenými „výkřiky“) jde o střídmou a uměřenou půlhodinovou kompozici, která má v sobě i krásnou niternost a která má přehlednou stavbu a průběh, definitivnost a zralost a jednoznačné vyznění. Filharmonici měli úkoly spíše v sólech a sekcích, Pražský filharmonický sbor však má ve skladbě úlohu klíčovou jako nositel převážné části textu, poselství díla i hudebního výrazu. Zhostil se jí víc než dobře i se všemi ne zcela běžnými interpretačními požadavky. To, co autor svěřil v nelehkých partech sólovým hlasům – počáteční rozvíjení skladby, úzkostné úvahy, zvolání i prosby – s až překvapivým ponorem a s velkou hlasovou kulturou předala mladá mezzosopranistka Jana Štefáčková , stejně jako všech poloh suverénně využívající barytonista Ivan Kusnjer . Vklad dirigenta Jiřího Bělohlávka spočíval nejen v přesném a záměr osvětlujícím nastudování díla, ale i v dodání fluida, náboje a garance nejvyšší kvality. Jestliže přispěl úspěchu novinky precizností kombinovanou s nadhledem, pak obdobné atributy dal už v první polovině koncertu do vínku Beethovenově Druhé symfonii – hlavně přesnost a ohromnou propracovanost, s ní ovšem také jasný interpretační názor dotýkající se beze stopy akademismu ideálu ušlechtilé dokonalosti.
