Bezprostředně po 17. listopadu 1989 se koncerty České filharmonie proměnily v hudební večery, při kterých se hovořilo a debatovalo o nastalé situaci. Zazněla při nich i slova, jejichž dosah daleko překročil dobu, ve které byla vyřčena. A s odstupem dvaceti let jsou nečekaně aktuální. Jeden z velkých proslovů měl tehdy – na začátku prosince 1989 – sociolog Miloslav Petrusek. České filharmonii, jejím posluchačům, ale nejen jim řekl: „V každé chvíli existuje několik možností budoucího vývoje, několik možných budoucností a ne vždycky záleží jen na dobré vůli lidí, která z nich se promění ve skutečnost. I dnes jsme ještě na křižovatce, kdy je snad (…) určen obecný směr další cesty, ale kdy zdaleka nevíme, po jakých cestách, stezkách a stezičkách nám bude jíti, abychom došli k cíli, na němž se většina z nás shoduje, ke společnosti demokratické, kulturně vyspělé a přiměřeně bohaté, ke společnosti, která je plnoprávným a především plnohodnotným členem rodiny civilizačně a kulturně zdatných národů.“ Už tehdy se začalo mluvit o „návratu do Evropy“, ale Miloslav Petrusek upozornil, že je na místě ptát se, zda-li se tímto návratem myslí vždy alespoň zhruba totéž. „Jedna z vážných nástrah, která nás na naší cestě čeká, je nástraha jednostranného ekonomismu, nástraha vyjádřená v podobě představy, že vyspělá a šťastná je pouze společnost, která je okamžitě, teď hned materiálně a jen materiálně bohatá. (…) Chci totiž zdůraznit, že vývoj moderních, všestranně vyspělých společností nedokazuje onen triviální předpoklad, že ekonomická řešení jsou řešení všemocná. Naopak – pozorné ohlížení se po cizích zkušenostech znamená nakonec pochopit, že každá solidní společnost stojí na čtyřech pilířích, které podpírají a zakládají jedinou stavbu – na pilířích demokratické politiky, fungující ekonomiky, rozvinuté kultury a pevné, ve všelidských hodnotách zakotvené morálky. (…)“
Bylo by krásné si dnes říct, že jsme do pasti jednostranného ekonomismu nepadli a že se Petruskova varovná slova nenaplnila. Bohužel tomu tak není: v téhle pasti dnes vězíme až po uši. Nejenom proto, že materiální zabezpečení většinově chápeme jako to, co je v životě nejpodstatnější (a u čeho máme přesto neustálý pocit nedostatku), nejenom proto, že ani po lekci ekonomické krize se nezdá, že máme pro budoucnost jiný plán než růst spotřeby a HDP. Ale především proto, že ekonomikou, ziskem anebo prostě jen čísly měříme kulturní statky. Noviny se chtějí prodávat, a tak se sleduje především čtenost (a té se přizpůsobuje obsah), podobně je to leckdy u rozhlasu s poslechovostí anebo u televize se sledovaností. Na mnoho prospěšných kulturních nebo vzdělávacích projektů se těžko shánějí prostředky, protože se „nikomu nerentují“. A nesmyslná věta, že dobrá věc si na sebe přece musí vydělat sama, zní častěji než dřív.
I následující slova zazněla před dvaceti lety na jednom z koncertů České filharmonie. Přečetl je Rudolf Hrušínský, ale České filharmonii a jejím posluchačům je adresoval tehdejší pražský arcibiskup kardinál František Tomášek. „Žijeme u nás právě ve zrychleném tempu řešení naléhavých problémů. Žádný z nás jako občan nemůže být pouhým divákem, ale je povinen odpovědně osobně zasahovat do jejich řešení. Jako křesťan, jako křesťané musíme to dělat podle slov Písma svatého: ‚Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne.‘“
Jistě bychom se na základě těchto slov mohli ptát: máme dnes chuť nebýt pouhými diváky, respektive cítíme povinnost osobně – a především odpovědně – zasahovat do řešení problémů? Anebo už jsme zcela v zajetí pocitu, že nic nejde, všechno si nakonec rozhodnou politici a nemá smysl se o nic snažit, protože se člověk nanejvýš spálí? Ale možná ještě provokativnější je ptát se: dovedeme být v řeči, v myšlení a ve svém jednání natolik jednoznační, aby se to vše dalo popsat slovy: ano, ano, ne, ne? Chceme vůbec ještě hledat, co je dobré a správné a k čemu bychom se měli naopak obrátit zády? A máme odvahu to někdy se vší jednoznačností vyjádřit? Spíš to vypadá, jako by se naše „ano, ano, ne, ne“ proměnilo v jakési „asi, asi, možná, možná, nevím, nevím“. A to ještě v lepším případě. Jako mnohem bezpečnější se totiž často zdá vůbec nevyjadřovat vlastní názor, jinak člověk riskuje potíže: dnes především v zaměstnání. Jako mnohem rozumnější se jeví vždycky si dobře rozmyslet, jestli je nebo není taktické něco říkat, napsat, udělat. Taktika či loajalita jsou jedny z nejčastěji používaných pojmů ve chvíli, kdy nechceme jednat v duchu „ano, ano, ne, ne“, a přitom si to lehké (anebo i těžké) uhýbání chceme ospravedlnit. A autocenzura – charakteristická hlavně pro dobu normalizace – už má zase svoje skvělé dny! Je načase něco s tím udělat? Ano, ano!!! A nebát se toho? Ne, ne!!!
