„Má vlast – dvě slova, dvě slovíčka, která jsou vším a ničím zároveň. Dvě slova, pro něž se dá žít i živořit, zmírat i umírat, milovat i nenávidět. Hledáme odpovědi a objevujeme JEHO hudbu, nádhernou, vznešenou, ale hlavně pravdivou. Hledáme odkaz a souvislosti, hledáme JEHO »Mou vlast« v naší době.“ To jsou slova spoluautora libreta, choreografa a režiséra tanečního ztvárnění Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast ve Státní opeře v Praze Jána Ďurovčíka . Z představení jsem měl skutečně silný pocit, že jakkoli jsou tato slova patetická, tak že je myslí upřímně; velmi usilovně se snažil hledat svoji cestu ke Smetanovi. Dobral se vyhraněného výsledku, jenž je po řemeslné stránce všestranně výborně proveden. Nabízí jednu z řady možností aktualizace dlouhá desetiletí nedotknutelného národního pokladu, jehož posvátnost zabetonoval Zdeněk Nejedlý. Nyní se ona betonáž odstraňuje. Kdysi vzbudila nevoli interpretace dirigenta Rogera Norringtona na Pražském jaru. U nás se o antibetonářkou inovaci pokusili lidé z inscenačního týmu Dalibora v Národním. Teď by to mohl být pan Ďurovčík. Je jedno, jestli tyto pokusy jsou pouze smysluplné a vývojově zajímavé, zda naštvou jen hudební kritiky nebo i veřejnost, důležité je, že se tu konečně otevírá prostor pro svobodný pohled na tabuizovaného skladatele. Neobyčejně důležitá je v tomto evolučním procesu aktivita ne českých umělců.
Bájesloví rukopisů 19. století je pryč, nastává čas někdy i drsné soudobosti, postmoderního míchání nápadů, atributů, symbolů. A tak mohou například vedle sebe stát český lev a hákový kříž. Backgroundem režisérova vidění je vztah muže a ženy na pozadí různých témat – pád železné opony, řeka jako tepna národa, Šárka – symbol zrady na českém národu v době nacismu, v Českých luzích a hájích se z ženy stává matka, svět viděný očima dítěte, Tábor jako symbol totality a Blaník , kdy revoluce je symbolem naděje.
Musím říci, že Smetana by asi zíral, že zromantizovaný Tábor může být synonymem i pro pionýrský tábor nebo gulag, že Šárka může být metafora pro princip kolektivní viny, možná jedno zda se jedná o židy nebo sudetské Němce. Trochu mě sice zarazila „odvaha“ inscenátorů, že mezi „symboly náboženského, národnostního i politického útlaku“ ve Vyšehradu je vyvěšen i znak NATO, ale ve jménu zmíněné svobody je možné asi všelicos. Nemyslím si, že inscenace je geniální, převratná, ale vzniklo velmi zajímavé, příjemné a svého druhu apelativní představení, profesionálně odvedené na úrovni, kterou jsem od Státní opery už nečekal. Zde mám na mysli hlavně hru orchestru, který jako by vstal z mrtvých. Navíc bylo dílo zahráno beze změn, bez škrtů, bez zásahů. Český i zahraniční divák si za nemalé vstupné tentokrát přijde na své.
