S Igorem Františákem, klarinetistou a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), se pravidelně potkáváme při ostravských operních premiérách, koncertech ostravských hudebních festivalů a těles, hlavně však během SHF, jehož jubilejní ročník rozezní ostravské kostely a chrámy různých církví v Moravskoslezském kraji na počátku podzimu již podesáté. Nikdy jsme spolu nehovořili o počátcích a minulosti SHF, a tak jsme si tento vzájemný dluh splatili alespoň telefonicky v polovině června, kdy právě probíhaly koncerty letní části abonentní řady SHF Čtvero ročních období.
S jakými představami byl festival před deseti lety založen a proměnily se za deset let jeho existence zakladatelská přání a vize? Řekl bych, že se nám podařilo původní představy naplnit a v podstatě v nezměněné podobě je uchovat až do současnosti. SHF jsme zakládali s ambicemi vytvořit velký mezinárodní hudební festival alespoň s dvaceti koncerty, které se nám podařilo realizovat hned v prvním ročníku. Na každý den mezi svátkem svatého Václava a výročím vzniku Československé republiky jsme připravili jeden koncert, a to v sakrálních prostorech, do nichž jsme od počátku festivalové historie mířili, protože naším cílem bylo kvůli uvádění duchovní hudby a chrámové akustiky zakotvit festival v kostelech Moravskoslezského kraje. Časem se volba sakrálních prostor ukázala šťastnou, i když s sebou občas přinášela určitá provozní úskalí. Ostatně první ročník nebo ročníky měly spíše podobu setkávání s hudebníky, kteří měli s provozováním chrámové hudby bohaté zkušenosti. A neměl bych zapomenout na další původní ideu, totiž provozovat starou hudbu na dobových nástrojích v duchu autentické provozovací praxe. I tuto vizi se nám podařilo uskutečnit, takže se dnes můžeme ohlédnout za desítkami koncertů s nejpřednějšími evropskými interprety staré hudby.
Jak jste dospěli k termínu, v němž byl festival v prvních deseti letech pořádán? Sezona Janáčkovy filharmonie Ostrava tehdy začínala obvykle jedním nebo dvěma koncerty na konci září, na jaře působil Janáčkův máj, po něm Janáčkovy Hukvaldy a babí léto se nabízelo jako ideální doba bez pravidelného koncertního nebo festivalového provozu. Předpokládali jsme, že kostely budou ještě na přelomu léta a podzimu klimaticky přívětivé. A rozvržení festivalu mezi 28. září a 28. říjnem, tedy mezi dvěma státními svátky, propůjčilo festivalu i pojmenování – Svatováclavský hudební festival. Přesto chystáme v příštím roce změnu a od XI. ročníku bude SHF probíhat mezi 1. a 28. září, což souvisí jednak s našimi zkušenostmi s nevyzpytatelným počasím, jednak s možností reprízovat v Ostravě a okolí za finančně přijatelnějších podmínek projekty jiných evropských festivalů staré hudby, obvykle probíhajících v srpnu.
Předpokládám, že jste SHF od počátku koncipovali jako mezinárodní hudební festival… Ano, již na začátku jsme měli nejvyšší mezinárodní ambice a na festivalu se brzy objevili interpreti s mezinárodním renomé. Věřím, že se nám podařilo vybudovat přinejmenším nadregionální festival s mezinárodní účastí, o čemž svědčí pozitivní ohlasy, návštěvníci ze zahraničí, každoročně vystupující interpreti z celého světa… První ročník stál přirozeně na domácích interpretech a komorních projektech, ovšem snažili jsme se a během uplynulých devíti let jsme prezentovali klíčová oratorní díla evropských hudebních dějin a představili publiku řadu skvělých zahraničních i domácích umělců.
Založit SHF byla, jak předpokládám, tvá idea, kdo však byli tví spolupracovníci, kteří stáli u zrodu festivalu a dosud mu pomáhají? Sice to byla moje myšlenka, vznikla ale v reakci na názory kolegů, s nimiž jsem se setkával na koncertních podiích. Od počátku stojí na straně SHF Eva Dřízgová, umělecká ředitelka festivalu, výborná rádkyně, která mi poskytla mnoho cenných tipů na zpěváky, zajímavé dirigenty nebo tituly. Velmi mi pomáhal Jan Kvapil, hráč na zobcovou flétnu a dnes pedagog Janáčkovy konzervatoře a gymnázia v Ostravě, který sám v Prachaticích pořádá kurzy staré hudby s mezinárodní účastí a v začátcích mi hodně radil s umělci ze světa staré hudby. Do třetice bych měl jmenovat Alfreda Strejčka, který realizuje těžko zařaditelné projekty kombinující mluvené slovo, jazz i alternativní divadlo. Tito tři jmenovaní byli v začátcích jádrem mého „ideového týmu“. V dalších letech přibývali kmenoví spolupracovníci a dostávali jsme další tipy na hudebníky. Možná jsme ojedinělým festivalem, protože pracujeme s ukrutně nízkým rozpočtem, ale přesto se k nám muzikanti rádi vracejí, což je dáno přátelskými a korektními vztahy, k nimž se vždy snažím přidat nějaký bonus, něco navíc. Nejen peníze dnes rozhodují o umělcích a souborech, které na festivalu vystoupí, ale spíše to, jak je pro interprety vystoupení na SHF zajímavé.
Jaké jsou dramaturgické pilíře festivalu? Poslední dva roky máme několik samostatných dramaturgických řad (i z čistě praktických důvodů, aby se jednotlivé koncerty lépe plánovaly), přičemž náplní hlavní koncertní řady je uvádění velkých oratorních děl barokní až současné éry. Podařilo se nám uvést v podstatě souborné Dvořákovo duchovní dílo, řadu významných kompozic klasické a romantické hudby a velmi hrdý jsem na loňskou realizaci Brittenova Válečného rekviem s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem. Rezidentem barokní řady je od roku 2007 soubor Collegium 1704 s Václavem Luksem, který pro nás soustavně mapuje Bachovo, Händelovo a Zelenkovo dílo, ale i další významná díla barokní éry. V této řadě vystupují i soubory Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Musica Florea, Capella Mariana s Hanou Blažíkovou nebo Ensemble Tourbillion s Petrem Wagnerem. Varhaní řada je platformou varhaní hudby z celého světa, přičemž jen vloni v jejím rámci vystoupili čtyři umělci ze čtyř zemí, a letos by měl např. vystoupit s neznámými barokními skladbami Pavel Černý, hrající v kostele sv. Václava v Moravské Ostravě na unikátní barokní nástroj restaurovaný českou varhanářskou dílnou Kánský-Brachtl. Čeká nás ovšem i projekt s Markem Ebenem a Petrem Rajnohou v Ebenově Labyrintu světa. Nově jsme letos připravili crossoverovou řadu s koncerty vymykajícími se standardním programům vážné hudby. Publikum se může těšit na program Jany Semerádové se slovenským souborem Pacora Trio nebo na Roby Lakatos Ensemble. Hlavní dramaturgickou myšlenkou festivalu však i v budoucnu zůstane mapování klíčových děl světové a české duchovní hudby včetně Janáčkových a Martinů kompozic. Rádi bychom uváděli více hudby 20. století, jejich nastudování je však provozně velmi nákladné, jen když pomyslím na notový materiál.
Jaké jsou v Ostravě a okolí podmínky pro festival duchovní hudby a jaké je ostravské publikum? Dnes již máme většinu vhodných sakrálních prostor v Ostravě a Moravskoslezském kraji zmapovánu, známe jejich kapacitu i varhanní dispozice, a můžeme do těchto kostelů umisťovat adekvátní programy. Jen v Ostravě pořádáme letos osmnáct koncertů, největší projekty v katedrále Božského Spasitele a v římskokatolickém kostele v Mariánských Horách. Hudba však zní i v malých kostelech, třeba v Ostravě-Porubě, v němž měl vloni recitál vynikající houslista Josef Špaček. S většinou správců sakrálních objektů máme výborné vztahy, občas jen narazíme na problém jejich paralelního využití k liturgickým a koncertním účelům. Pro Ostravany už je SHF jedním z tradičních pilířů ostravského kulturního života, o čemž svědčí reakce po skončení každého ročníku a dotazy na programovou nabídku dalších ročníků. Snad mohu říci, že Ostravané se na koncerty těší, když je většina ostravských koncertů co do návštěvnické kapacity v lavicích vyprodána. Třeba Petr Fiala, sbormistr Českého filharmonického sboru Brnu vždy nadšeně chválí ostravské publikum a rád se do Ostravy vrací. Ostatně jako většina našich interpretů, na něž čeká vřelé a vzdělané publikum, vždy adekvátně reagující. Josef Špaček měl na koncertě atmosféru jako na stadionu, pro něj samotného to bylo velké překvapení, protože očekával spíše konzervativní publikum, a ne takovou emoční lázeň.
Mohl bys stručně přiblížit finanční strategii festivalu a její proměnu v proměnlivých úskalích rozpočtových mantinelů? Většinu prostředků získáváme z dotací a grantů a hlavním problémem je kulturně-despektivní nálepka našeho regionu a jeho dlouhodobé podfinancování, což je zjevné i z hodnocení grantového řízení MK ČR. V začátcích jsme měli více donátorů a sponzorů z řad soukromníků a menších firem, tato skupina podporovatelů se však s ekonomickou krizí zcela vytratila. Dnes bych naše sponzory spočítal na prstech jedné ruky. Založili jsme však Klub přátel SHF, v němž spojujeme lidi s hlubším vztahem k vážné hudbě, kteří chtějí být lépe informováni o dění v rámci festivalu a mohou být i jeho donátory. Paradoxně se nám po deseti letech shání finance hůře než na počátku: čím více SHF nabývá na renomé a kvalitě, tím méně získává na prostředcích. Proto jsme museli před třemi lety zvýšit ceny vstupenek na finančně nejnáročnější projekty a letos jsme vytvořili VIP vstupenky pro posluchače žádající nejlepší místa, kteří se navíc chtějí osobně setkat s umělci.
Každý festivalový ročník je dokumentován jedním retrospektivním CD se živými záznamy z koncertů a festival vyprodukoval i několik DVD. Nepletu-li se, naposledy spoluprodukoval nové CD Martiny Jankové. Od začátku spolupracujeme s Českou televizí a Českým rozhlasem Ostrava, mimo jiné i na realizaci festivalových CD, které vznikly z přirozené potřeby mapovat festivalové dění, alespoň úzkou selekcí vybraných programů. Vedle CD máme na kontě i tři DVD s koncerty Václava Lukse a Collegia 1704 a Collegia Marianum s Janou Semerádovou, které měly vynikající ohlas. Vloni jsme se produkčně podíleli na vydání CD Martiny Jankové s Bachovými kantátami, které vyšlo letos ve vydavatelství Supraphon a snad bude publikován i DVD záznam po odkoupení licence ČT. Nejsem si ovšem jist, že se budeme tímto směrem ubírat dále, protože je to časově, finančně a administrativně velmi náročný proces, který nás jen v případě CD Martiny Jankové s Bachovými kantátami u společnosti Supraphon stál mnoho sil. Hlavně že po nás zůstanou záznamy našich koncertů…
Vystupuješ, Igore, na festivalu ve dvojroli jeho ředitele i výkonného umělce – jak se dají obě úlohy v časově koncentrovaném úseku vůbec zvládnout? Jsem rád, že se mi to vůbec daří, a snad jsem dostatečně soudný a dokážu zvážit, v kolika koncertech a jakých programech mohu vystoupit. Snad vím, v čem obstojím, v čem naopak ne. Mému angažmá jako muzikanta ve festivalových projektech ovšem napomáhá skutečnost, že vedle klarinetu a basetového rohu hraji i na chalumeau a mám tak možnost podílet se jako jediný domácí hráč na tento barokní nástroj na projektech Collegia Marianum nebo Ensemble Inégal.
Mohu se tě zeptat na tvé osobní nejhlubší festivalové zážitky? Uvedu dva protipóly, loňské Brittenovo Válečné rekviem, které pro nás bylo velkou pořadatelskou výzvou a po němž posluchači odcházeli zasaženi hlubokým duchovním zážitkem, a projekty Václava Lukse a jeho Collegia, v nichž zazněly Matoušovy a Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Když si Vaškovy koncerty v CD nebo DVD záznamech připomínám, vždycky se mi vybaví atmosféra těch večerů. Rád vzpomínám na Michi Gaigg s Elizabeth Wallfish a Barokním orchestrem Orfeo nebo na vystoupení umělců jako Jacques Ogg či Lars Ulrik Mortensen, který se snad na festival vrátí v roce 2014. Velkým zážitkem jsou vždy vystoupení Pražského a Českého filharmonického sboru Brno.
Mohl bys závěrem pozvat čtenáře HARMONIE alespoň k několika zajímavým koncertům mimo Ostravu? S nad by si neměli nechat ujít vystoupení Marka Ebena v díle jeho otce podle Komenského Labyrintu v Českém Těšíně, opavský koncert Collegia 1704 s klarinetistou Christianem Leithererem, karvinské vystoupení slovenského souboru Solamente naturali s cimbalistou Janem Rokytou a houslistou Milošem Valentem v koncertu inspirovaném Telemannovým pobytem v nedaleké polské Pszczyně nebo koncert mladého souboru Martinů Voices pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka.
[block background=“#e5e5e5″]Igor Františák (Ostrava) – klarinet, ředitel SHF
V letech 1989–1995 studoval na konzervatoři v Ostravě v klarinetové třídě doc. Valtra Vítka, u něhož pokračoval na umělecko-pedagogické katedře Ostravské univerzity. V roce 2001 získal vládní stipendium na Norwegian Academy of Music, kde studoval pod vedením prof. Hanse Christiana Braeina. Jako sólista vystupoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Jihočeskou komorní filharmonií, Kurpfälzisches Kammerorchester Mannheim, Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala, Talichovým komorním orchestrem, Janáčkovým komorním orchestrem, Camerata Janáček, Pavel Haas Quartet, Zemlinského, Škampovým, Bennewitzovým nebo Talichovým kvartetem. Kromě sólových koncertů a recitálů vystupuje často jako komorní hráč. Je zakládajícím členem Stadlerova klarinetového kvarteta a komorního souboru Ensemble Moravia, s nímž v roce 2002 získal 1. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Marco Fiorindo v Turíně. V posledních letech se zabývá dobovou interpretací na chalumeaux, barokní a klasicistní klarinety. Jako hráč na tyto historické nástroje spolupracoval například s Collegiem 1704, Collegiem Marianum, souborem Musica Florea či Ensemble Inégal. Od roku 2002 je každoročně spolupořadatelem a lektorem Mezinárodních interpretačních kurzů v Ostravě. V současnosti vedle aktivní koncertní činnosti působí jako docent hry na klarinet Fakulty umění Ostravské univerzity. [/block]
