Po roce se na našem trhu objevilo nové album souboru Schola Gregoriana Pragensis (SGP). Oproti dvěma předchozím deskám se vrací zpět k chorálnímu repertoáru pozdně středověkých Čech, obohacenému o pozdější vícehlasou tradici. O pozadí projektu s názvem Adventus Domini jsem si povídal s uměleckým vedoucím ansámblu Davidem Ebenem a dlouholetým členem SGP Hasanem El-Duniou, který je zároveň autorem dramaturgické koncepce desky. Jako první na otázky odpovídal David Eben.
Adventní tematika probleskuje nejen diskografií SGP, ale i vaším muzikologickým zaměřením. Už svou diplomovou práci jste věnoval adventní liturgii v pražské katedrále, adventnímu repertoáru je zasvěcena i vaše disertace. Mohl byste charakterizovat, čím je advent kromě oné duchovní roviny pro muzikologa a interpreta tak zajímavý? Je pravda, že mi advent nějak přirostl k srdci, ovšem k tomu je nutné dodat, že liturgická stránka adventu je nesmírně zajímavá. Adventní liturgie totiž akcentovala dvojí zaměření. Jedna rovina je samozřejmě příprava na narození Ježíše, ale současně je to také příprava na jeho příchod eschatologický na konci věků. Toto dvojí nastavení adventu hraje v liturgii poměrně významnou roli a můžeme ho vidět i v liturgických textech jednotlivých adventních nedělí. Další věc, která je spojena s adventem – byť o něco později – je mariánská úcta. Advent bez mariánského elementu skoro není myslitelný a mariánská tematika dodává tomuto období určitou lyrickou notu, která v jiných obdobích není tak výrazná. Advent je také počátkem liturgického roku a je zajímavé, že pravděpodobně jím i začínali tvůrci chorálního propria, jak ukazuje výzkum amerického muzikologa Jamese McKinnona. Tím však už zabíháme do příliš odborné roviny. Specifičnost adventní liturgie tedy tkví v určité lyričnosti a onom dvojím důrazu na příchod Krista nejen v podobě dítěte, ale i v podobě soudce na konci věků.
Nové adventní album je tedy na světě. O dramaturgii budeme podrobněji hovořit s autorem její koncepce Hasanem El-Duniou. Vy mi ale můžete prozradit, jaké vyhlídky má ansámbl do konce tohoto roku? Čeká nás adventní turné, které by mělo představit specifickou tradici adventních zpěvů tak, jak je zastoupena v českých pramenech včetně pozdějších polyfonních zpracování. Snad se nám podaří posluchačům zprostředkovat hlubší vhled do adventní spirituality, jak ji vnímali naši předkové na přelomu středověku a renesance.
A vaše plány pro rok 2012? Poslední dvě desky SGP jsou cross-overy (Blízké hlasy z dáli, Sony BMG 82876873042; Dialogues, Supraphon SU 4009), na své nejnovější desce dáváte velký prostor renesanční polyfonii. Budete v těchto repertoárových „výletech“ pokračovat, nebo se vrátíte zpět k chorálu? Jeden z projektů, který mi leží na srdci a jemuž jsme v minulosti věnovali koncertní program, by mohl dozrát do podoby nahrávky. Jde o polyfonii období Ars antiqua. Tento repertoár je úzce vázán na gregoriánský chorál, je bez něj prakticky nemyslitelný.
A proč právě Ars antiqua? Období Ars antiqua pozdního 13. století se na nahrávkách objevuje relativně málo, zatímco k předchozí epoše Notre Dame existuje řada vynikajících nahrávek. V našem koncertním programu – nazvaném Ars antiqua – jsme se zaměřili na vícehlasé verze mešního ordinaria, což je velmi zajímavý a nepříliš známý repertoár. Naším cílem je rekonstrukce středověké mešní liturgie s použitím těchto vícehlasých nápěvů. Jinak mám samozřejmě další dramaturgické náměty. Opět se vracím k tzv. starému fondu gregoriánského chorálu a zjišťuji, jak je to fascinující repertoár. Čím hlouběji se člověk do něj ponoří, tím více poznává z jeho bohatství. Proto bych mu rád věnoval další buď koncertní, nebo nahrávací projekt.
Nenapadlo vás někdy pustit se do společného projektu SGP a bratří Ebenů? Až takové míchání žánrů by asi nebylo úplně ideální. I když při dvou projektech kapely zpěváci ze Scholy vypomáhali. Taková možnost samozřejmě může v budoucnu opět nastat.
Vedle koncertování a nahrávání se intenzivně věnujete také badatelské a pedagogické činnosti. Od roku 1993 přednášíte v Ústavu hudební vědy FF UK v Praze a v roce 2008 jste získal možnost vyučovat na univerzitě v Luzernu. Pokud je mi známo, tak žádná katedra hudební vědy na této univerzitě není… Učím na teologické fakultě, obor církevní hudba (Kirchenmusik). Kromě studentů tohoto oboru však na přednášky docházejí ze zájmu i někteří studenti teologie.
Lze vůbec srovnávat učení v Luzernu a v Praze? Oproti Praze jsou studenti v Luzernu poměrně heterogenní skupinou. Základem jsou samozřejmě mladí posluchači, ale výjimkou nejsou ani lidé, kteří svou profesní kariéru zasvětili jinému oboru, současně se zajímali i o teologii a na stará kolena se zapsali na teologickou fakultu. Navštěvují přednášky a mnohdy patří k vynikajícím studentům. Do semináře mi například docházel jeden klasický filolog. Diskuse pak může být na úplně jiné úrovni. Jiná věc, která mě na luzernském angažmá lákala, byl právě požadavek na spojení teorie a praxe – tedy přednáškovou činnost, ale také vedení scholy a důraz na praktickou aktivitu studentů.
Jak se vám daří kombinovat pedagogickou činnost ve Švýcarsku a vedení pražského souboru SGP? Časté cestování mezi Prahou a Luzernem je samozřejmě časově náročné. Je zde ovšem šťastná shoda okolností, že členem ansámblu je Hasan El-Dunia, který má vedle bohatých hudebních zkušeností také teologické vzdělání. Rozumí jazyku liturgie, což je pro něj velmi dobrý výchozí bod k tomu, aby se mohl podílet na vedení SGP. Dnešní situace je taková, že pokud nemohu být přítomen na některých koncertech souboru, Hasan je schopen mě zastoupit. Podobně tomu bylo i v případě našeho nového projektu, o němž spolu budete hovořit. Když s ním Hasan přišel, velmi jsem to uvítal a rád jsem mu svěřil jak jeho koncepci, tak i přípravu.
Čili zůstáváte uměleckým vedoucím, linie souboru se nemění a jen se dělíte o určité dirigentské pravomoci? Ano, linie souboru se v podstatě nijak nemění. Navíc si myslím, že soubor funguje dobře, a v dělení pravomocí žádný rozpor nevidím. Hasan se do této linie může velmi dobře včlenit a je schopen pokračovat ve stejném duchu. Nadto spolu všechny věci neustále konzultujeme. Čili zůstávám v té pozici, ve které jsem byl. Cílem tohoto kroku byla snaha neblokovat soubor, pokud přijde nabídka koncertu a já nemohu být přítomen. Ansámbl je tak schopen se kompetentním způsobem prezentovat v mých intencích.
Po relativně dlouhé době šesti let se váš ansámbl vrátil k nahrávacímu projektu věnovanému ryze staré hudbě. Už s Davidem Ebenem jsem hovořil o tom, že adventní tematika se na vašich albech objevuje poměrně často. Můžeš mi, Hasane, říct, jak vlastně tento nový projekt vznikl a proč jste se rozhodli ho zaměřit právě na adventní období? V rámci koncertní praxe SGP tento projekt není první adventní program. Adventních dramaturgií Scholy pochopitelně existuje víc. Jsou to programy jako Hle, přijde Pán , Rosu dejte nebesa nebo Vox evangelica , členěný podle čtyř adventních nedělí, které David v minulých letech připravil. Mě osobně už mnoho let lákal repertoár, na nějž se mnoho posluchačů ptá, a to je tradice českých rorátů. Před dvěma roky jsem tedy začal dávat dohromady dramaturgický koncept, který posléze vyústil do podoby koncertního programu. Letos v lednu se mě kolegové zeptali, jestli bychom tento program, který už má svou koncertní verzi, také nenatočili. Bylo mi jasné, že pro nahrávání bude nutné více promyslet a vylepšit dramaturgii. Zpočátku jsem k tomu přistoupil dost radikálně a cédéčko jsem chtěl uspořádat pouze z českých rorátů. Pak mi ale přišlo, že bychom se dopustili příliš velké redukce a možná by to ani nebylo posluchačsky nosné. Zvolil jsem proto raději cestu představit tento repertoár adventní mariánské mše v jeho vývoji od 14. až do konce 16. století. České roráty totiž stojí až na jeho konci, a kdyby projekt obnášel pouze české roráty, tak bychom neviděli, co jim předcházelo a co je v nich ostatně neustále přítomné a to jsou latinské roráty.
Kde všude jsi tedy byl nucen při vybírání vhodného repertoáru hledat? Je to samozřejmě latinský chorál, tak jak nám ho tradují české prameny 14. století. Ten je i v případě rorátů základním stavebním kamenem. Dále je to polyfonie z českých rukopisů 15. století. Například v Kodexu Speciálník je zapsána anonymní adventní tříhlasá mše, z níž jsme vybrali dvě části. Obě citují výše zmíněný chorál. Pro český region 16. století je navíc typická náboženská rozrůzněnost, která se i v této hudbě odráží. Katolíci sice měli převahu latinské bohoslužby, nicméně víme, že i v katolických kostelech se používaly tzv. rorátníky, tedy zpěvníky určené k těmto adventním mším. Na druhé straně utrakvisté, kteří se vůči katolicismu vymezovali, zpívali polyfonii katolických – například franko-vlámských – autorů. I tento repertoár je tak zpracován v adventních skladbách určených pro rorátní bohoslužby. Pak je to samozřejmě nepřeberné množství převážně jednohlasých zpěvníků a graduálů, v nichž se nám české roráty dochovaly. Jde o počeštělý a melodicky přizpůsobený chorál, do něhož jsou vkládány české písně. Právě v této podobě spočívá jedinečnost a originalita českých rorátů. Již tehdy v některých obcích zpíval jednohlasé písně při bohoslužbách lid, který se tak střídal s literáty zpívajícími chorál nebo polyfonii. Na této nahrávce mi přijde docela zajímavé, že bude nějakým způsobem interaktivní, protože posluchači možná tyto písně budou znát z bohoslužebné praxe. Některé z nich se totiž dodnes v kostelech zpívají.
Množství jednohlasých rorátních písní se v 16. století dočkalo vícehlasé úpravy, které se na vaší desce rovněž objevují. Z jakých pramenů jste tento polyfonní repertoár vybrali? Jednou z tváří této nahrávky je česká reformace 15. a 16. století. S tím souvisí i různé rukopisy, které jsem se pro tuto dramaturgii rozhodl použít. Mezi nimi je například Benešovský kancionál, který obsahuje vícehlasé úpravy písní podle běhu liturgického roku včetně nádherných úprav adventních písní nebo lépe řečeno písní, které se zpívaly během rorátů. Některé z nich jsme zařadili do liturgického toku chorálu a jednohlasých písní jako určitou harmonickou ozdobu. Dále je to už zmíněný Kodex Speciálník, patřící některému z pražských utrakvistických literátských bratrstev, které se netajilo svým estetickým cítěním blízkým římské církvi. Tento pramen je plný nádherné franko-vlámské polyfonie, z níž jsme použili několik kusů – introit Rorate a Kyrie , přičemž obě dvě části citují melodie starobylého gregoriánského chorálu. Ze Speciálníku jsme pro závěr desky použili také dvě nádherné vícehlasé písňové skladby Sicut cedrus a Imperatrix gloriosa , které jsme přiřadili ke struktuře rorátní mše, jíž v dramaturgii nahrávky zachováváme. Text Sicut cedrus je antifonou čerpající z Písně písní. Texty této starozákonní knihy byly díky své duchovní milostné poetice často používány v době adventní a ve Speciálníku je tento úryvek nádherně zhudebněn.
Váš ansámbl je tvořen zpěváky, kteří mají bohaté zkušenosti s hudbou sahající od středověku až po současnost. Přesto je, myslím, na místě otázka, jaké interpretační nároky na Scholu klade projekt tohoto typu? Liší se nějak výrazně od toho, co jste až dosud dělali? Dramaturgie tohoto projektu má několik vrstev. Je zde zastoupen latinský chorál, pak je to počeštělý chorál, jednohlasé písně a písně ve vícehlasé podobě. Co se týká latinského chorálu, odbývá se tato nahrávka ve stejném duchu jako předchozí projekty. Odvážím se říci, že při vší poučenosti, která je samozřejmě důležitá, mi jde stále více o to provozovat krásnou hudbu a sdělovat to, co je v ní obsaženo, než o to, co je jen historicky autentické. Jak víme, tak u pěvecké techniky se jen těžko můžeme dobrat přesných parametrů, jak byla hudba provozována. Podobné je to s témbrem, tempem; o ladění toho víme možná o něco víc. Počeštělý chorál na nás sice neklade nějaké odlišné pěvecké nároky, nicméně si myslím, že díky jisté mnohomluvnosti českých rorátů je třeba text přednášet tak, aby mu bylo rozumět. Oproti latině nebo italštině, v nichž se zpívá krásně, to dá více práce. Polyfonie 16. století je co do forem nebo náročnosti velice rozrůzněná. Pro účely tohoto projektu jsem vybral především vícehlasé úpravy adventních písní z Benešovského kancionálu. Tím se samozřejmě práce na polyfonii nijak nezjednodušuje. Pokud má člověk před sebou zvukový ideál takových souborů, jako je Huelgas ensemble, s nímž občas spolupracuji, je nutné, aby zpěváci pracovali tak, aby v této syté a plné harmonii daly témbry jejich hlasů dohromady krásnou barvu, která by měla převýšit ideál varhanní harmonizace písně. U prokomponovanější franko-vlámské polyfonie ze Speciálníku je navíc nutná velká disciplína v přístupu ke kontrapunktu.
V době svého vzniku byl polyfonní repertoár provozován školními sbory a literátskými bratrstvy. Diskant mnohdy zastávali chlapci, proto se často pohybuje v sopránové poloze. Byli jste nuceni sáhnout k transpozici? V mé oblíbené sekvenci Pán Bůh všemohúcí , která je prokládána právě polyfonií z Benešovského kancionálu, bylo nutno sáhnout k transpozici písně Poslán jest od Boha anjel , a to o kvartu níže. Tento druh transpozice byl v 16. století poměrně běžný, o čemž svědčí i dobové prameny. V našem souboru zpívám vrchní diskantové hlasy já, ale pouze do té polohy, která je příjemná mému hlasu. U ostatních písní nebylo nutno transponovat, protože mnoho z tohoto repertoáru je psáno takzvaně ad aequales , tedy pro tenory, barytony a basy. Podařilo se nám tedy skloubit repertoár, který je pro nás vhodný a zároveň ho nemusíme nějak nepřirozeně transponovat. U některých kusů ze Speciálníku jsme sice také transponovali, ale vždy to byla jen určitá temperace, aby nám to tak říkajíc sedělo do hlasů.
Mluvil jsi o sdělování textu. Spolupracovali jste v otázkách staré češtiny s nějakým odborným poradcem? Mám na mysli především chorál, který jak známo vyrůstá z přízvuků latinského jazyka a jeho rytmu. Čeština je na tom přece jenom trochu jinak… Otázky českého chorálu jsem konzultoval s jazykovým specialistou z Akademie věd ČR, kterého mi doporučil můj kamarád a kolega Jiří Žůrek, a to zejména v otázce psané podoby staré češtiny kvůli textům v bookletu. Co se týká zpěvního projevu, tam až na nějaké jazykové zvláštnosti (například dublety), nejsou ve výslovnosti problémy. Dále bych rád poděkoval za konzultaci Martinu Horynovi, který v otázkách české hudební praxe 16. století patří k nejpovolanějším.
David Eben se zmiňoval o tom, že ho zastupuješ v situacích, kdy z důvodu pracovního zaneprázdnění ve Švýcarsku s SGP nemůže být. Ostatně i s koncepcí projektu Adventus Domini, který právě spatřil světlo světa, jsi přišel ty. Nemáš tak říkajíc cukání vymýšlet už něco dalšího? Musím říct, že když se člověk podívá právě do období české hudby 15. a 16. století (chorál nevyjímaje), tak u projektu s adventním repertoárem se zdá, že je to první díl něčeho, co by mohlo pokračovat. Adventní repertoár patří k době, jíž začíná církevní rok, a pak následují další liturgická období, jako například Vánoce a mně velmi milá doba postní a velikonoční. Nemohl jsem se tedy ubránit tomu, abych nahlížel do pramenů a hledal tam repertoár, který by pro nás byl vhodný a který by se nám líbil. Z jiné liturgické doby, z téže doby, z Českých zemí.
Na závěr si dovolím položit ti osobní otázku. Patříš nejen ke kmenovým členům SGP, ale i Collegium vocale 1704, Musica Florea nebo Ensemble Inégal. Hostuješ v Huelgas ensemblu a dalších zahraničních tělesech. Tvůj repertoár tedy pokrývá období od středověku až do současnosti. V jaké hudbě se cítíš nejvíc doma? Ke každé hudbě přistupuji vždy s respektem a v souborech, v nichž se pohybuji, se vždy snažíme o co nejlepší pochopení a sdělení pro posluchače a práce s těmito soubory mě těší. Velmi blízký mému srdci je samozřejmě gregoriánský chorál. Zájem o něj mě také přivedl do Scholy Gregoriany Pragensis. Jejím členem jsem od roku 1994 a z velkého množství chorálního repertoáru mám zvláště rád skladby doby postní a Velikonočního týdne, zejména Velkého pátku. Dále je to středověká a raná franko-vlámská polyfonie, především dílo Guillauma de Machaut, jehož kantiléna a kontrapunkt jsou pro mne skoro neoposlouchatelné. Z barokní hudby bych rád zmínil Bachovy pašije a responsoria na Svatý týden Jana Dismase Zelenky.
