Vynikající dárek nabídli pořadatelé Francouzské kulturní sezony v České republice baletním divákům. V pražském Národním divadle představili Balet Angelina Preljocaje (21. a 22. 11. 2008), umělecký soubor, jehož jméno již po řadu let reprezentuje to nejlepší, co současný moderní balet může nabídnout. Z rozsáhlého Preljocajova repertoáru bylo vybráno dílo nejnovější, které mělo premiéru 25. září na Bienále tance v Lyonu: celovečerní balet Sněhurka v dramaturgické koncepci a choreografii Angelina Preljocaje , na hudební koláž ze symfonií Gustava Mahlera, v kostýmech módního návrháře Jeana Paula Gaultiera , na scéně Thiierry Leprousta . Všichni autoři týmové spolupráce se na úspěchu inscenace podílejí významnou měrou. Sněhurka je dílo, v němž jednotlivé inscenační složky – pohyb, kostýmy, dekorace, svícení a hudba souzní v jednotě a spoluvytvářejí výsledný účin.
Angelin Preljocaj, původem Albánec, tvoří oba druhy jevištních tanečních děl – nedějové (takzvané abstraktní) i dramatické, které vyprávějí příběh a mají formu velkého tradičního baletu. Sám také studoval obě základní techniky současného baletu – nejprve klasický tanec, poté různé formy takzvaného současného tance. Jeho osobitý choreografický text spojuje čistotu a průzračnost forem akademického tance s plastičností, dynamikou a fyzickou pulzací současného tance. V jeho případě lze hovořit o tanečním jazyku, neboť Preljocaj neřadí známé pohybové vazby tance modern, ale tvoří vlastní taneční výrazivo. Ve známém příběhu o Sněhurce, zlé maceše Královně a sedmi trpaslících pojednává věčné téma – zlo a nenávist (Královna v černém), které ničí dobro a lásku (Sněhurka v bílém), je nakonec potrestáno a hyne.
Preljocajova Sněhurka je baletem sui generis, je moderní a současná, ale současně také tradiční. Uplatňuje autorský taneční jazyk svého tvůrce a účin tanečního pohybu zvýrazňuje rafinovanými kostýmy předního módního francouzského návrháře. Příběh prezentuje v odlehčených, barevně působivých dekoracích, jejichž účin zvyšuje výtvarně koncipované svícení. V časoprostorové struktuře představení však dodržuje jak základní stavbu dramatu, tak strukturu vnitřních forem „velkého“ baletu, to jest střídání sborů, sól, duet a různě početných skupin. Vrací do současného baletního představení divadelní techniku romantického baletu, takzvané polety, kdy se postavy zavěšené na laně nehmotně vznášejí vzduchem (Duše mrtvé matky se snáší ke Sněhurce) nebo běhají nahoru a dolů po zadní stěně scény (Sedm trpaslíků kutá ve skále). Preljocaj neváhá použít postupy prověřené v obecně známém baletním repertoáru, například sólový tanec Královny před zrcadlem (obdoba z Bournonvillova baletu La Ventana), nebo duet s mrtvou milovanou dívkou (poprvé uvedený v Prokofjevově baletu Romeo a Julie choreografem Leonidem Lavrovským) a podobně.
Preljocajův taneční rukopis má specificky hudební kvality. Má všechny nuance intenzity – crescendo a decrescendo, forte i pianissimo, césury, pauzy. Je výtvarně působivý, čitelný a sdělný. Třebaže technicky velmi náročný, vyvolává v divákovi lahodné, příjemné pocity. Tam, kde má dojímat, skutečně dojímá. Souzní s jímavě působivou Mahlerovou hudbou. Umělecký dopad dramaturgické koncepce a choreografie je nesporný. Baletní soubor, který má jen dvacet šest členů, tlumočí Preljocajovy záměry naprosto spolehlivě s přiměřenou intenzitou tanečního výrazu. Umělecky přesvědčiví jsou představitelé hlavních rolí Virginie Caussin (Sněhurka), Emma Gustafsson (Královna), Alexandre Galopin (Princ), Carolyne Finn (Matka).
Český baletní divák může jen litovat, že současně s Baletem Angelina Preljocaje nemohl k nám do České republiky zavítat také Paris Opera Ballet. Ten však na zahraniční zájezdy nejezdí a je třeba si za jeho představeními dojet do Palais Garnier nebo Opery Bastille. Baletní soubor Pařížské národní opery prezentuje totiž velkou baletní klasiku 19. století (Petipa), díla století minulého, která se už baletní klasikou stala (Balanchine, Robbins, Petit) a zdařilá díla současnosti (například Preljocajův Le Parc). V českém kontextu, kde je módou klasickým baletem opovrhovat, by byl omyl domnívat se, že ve francouzském tanci existuje jen jeden umělecký směr. Současná tvář světového baletu má totiž dva póly. Na jedné straně jsou jevištní díla současných tvůrců, kteří vyjadřují pocity současnosti a vědomě prověřují nové inscenační postupy; na druhé straně jsou díla tvůrců dob minulých, která patří do takzvaného nehmotného kulturního dědictví a stávají se inspiračním zdrojem současného rozvoje. Byla to právě Pařížská opera, kde již v roce 1981 vzniklo centrum pro výzkum současné baletní tvorby Groupe de Récherche Chorégraphique de l‘Opera de Paris (GRCOP).
