Příští úterý a středu (27. a 28. 8.) mají BBC Proms v Royal Albert Hall na programu dva koncerty České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou.
Čistě český program nabídne díla Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Leoše Janáčka a Vítězslavy Kaprálové. Ve středu 28. srpna v Londýně a následně i 7. září v Rudolfinu v rámci Dvořákovy Prahy zazní Janáčkova Glagolská mše s mezinárodním obsazením, kdy se sopránového partu ujme americká pěvkyně s neobyčejně vřelým vztahem k české hudbě Corinne Winters.
Rozhovor s Corinne Winters vedl redaktor Juraj Gerbery.
Pěvkyně mimo Česko, které se soustavně věnují Janáčkovi, tvoří docela prestižní klub: Karita Mattila, Evelyn Herlitzius, Eva-Maria Westbroek, Angela Denoke nebo nejnověji Asmik Grigorian. A samozřejmě vy. Řekněte nám o své cestě k Janáčkovi.
Můj původ je z poloviny ukrajinsko-židovský. Původní příjmení mého dědečka bylo Winitsky, ale změnil si ho na Winters. Byla to zcela běžná praxe, když jste přijel do Ameriky přes newyorský Ellis Island. Díky tomuto svému původu jsem se vždy zajímala o slovanskou hudbu. Začínala jsem s ruskými písněmi a rolemi v ruských operách, k polskému a českému repertoáru jsem se posunula časem. Stejně jako pro mnoho mladých sopranistek byla i pro mě branou k české opeře árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém. Nicméně mou první rolí českého operního repertoáru byla Káťa Kabanová v Seattle Opera v roce 2017. Zbožňuji Dvořáka, ale je to Janáček, kdo přede mne klade pořád nové výzvy a kdo mě opravdu fascinuje. Je jen hrstka operních skladatelů, kteří se síle Janáčkovy hudby, libretům jeho oper a řekla bych Janáčkovým dramatickým instinktům vyrovnají. Pokaždé, když se vracím k některé z Janáčkových hrdinek, vždy se naučím něco nového. Jeho dílo mě nikdy neomrzí.
Vaším debutem v Česku byla také Káťa Kabanová. Grand Théâtre de Genève před dvěma lety hostovalo na festivalu Janáček Brno se silnou inscenací v režii Tatjany Gürbacy, která sklidila velký úspěch. Vzpomenete si na pocity, s jakými jste tehdy přijížděla do Brna, které je s Janáčkem tolik spojené?
Můj zážitek z Brna byl až magický: ocitnout se v domě, kde Janáček žil, kde komponoval Káťu, vidět jeho rukopisy a ponořit se do města, které ho tak hluboce ctí, to pro mě bylo neuvěřitelně dojemné – a vřelé přijetí představení diváky to ještě umocnilo. Česky jsem se začala učit teprve pár měsíců před tímto hostováním, takže jsem uměla akorát „dobrý den“ a „děkuju“, ale povzbudilo mě to k dalšímu studiu češtiny. Moc se těším, že se na festival Janáček Brno vrátím i v příštích ročnících.
V Brně tehdy před dvěma lety došlo také k malému zázraku, když se ve stejném orchestřišti vystřídali v průběhu několika dnů tři patrně nejúspěšnější čeští dirigenti dneška se třemi janáčkovskými inscenacemi, které hudebně nastudovali. Byl to jedinečný počin. Vy jste jednou z mála, pokud ne jediná ze zahraničních zpěvaček, která se všemi třemi (Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus) v poslední době pracovala. Myslíte, že byste na jejich přístupu našla něco společného, nebo naopak něco, v čem je každý z nich unikátní?
Každý z nich je jedinečný svým přístupem, ale o všech třech mohu říci, že jsou to opravdu milí kolegové. S Tomášem Netopilem jsem spolupracovala jen na jediné inscenaci, a to právě na té Kátě Kabanové, která hostovala na festivalu v Brně. Ohromil mě barvami, které jsme slyšeli z orchestru, zejména ze smyčců. Mám za sebou dvě nezapomenutelné inscenace s Tomášem Hanusem – svůj debut ve Vídeňské státní opeře v roli Rusalky a svou první Jenůfu v Ženevě. Tomáš diriguje s takovým zaujetím! Patří mezi dirigenty, kteří ctí zpěváky. S Jakubem Hrůšou jsme spolu zatím připravili jen jednu operu, Káťu Kabanovou v Salcburku, ale už jsme spolu provedli několik koncertů a máme další plány do budoucna. Jakub je ryzí milovník hudby, snad největší, jakého znám. Diriguje s jistotou a sebevědomím, ale jeho pojetí je vždy ve službách hudby. Tuto jeho vlastnost velmi obdivuji.
Vaše spolupráce s Jakubem Hrůšou je teď hodně intenzivní. Právě s ním jste loni debutovala u Berlínských filharmoniků s Dvořákovým Stabat Mater a teď jste společně na Proms. Čím je pro vás toto umělecké partnerství cenné?
Jakub je pro mě velmi vstřícným uměleckým partnerem, skutečným spolupracovníkem, ale zároveň vyžaduje nejvyšší možnou hudební kvalitu. Jsme velmi důslední na zkouškách, ale při představeních a koncertech se cítím svobodně. Mohu se odvázat a soustředit se na každý okamžik, protože vím, že je tam se mnou. Právě toto spojení disciplíny a svobody je přesně to, co potřebuji k co nejlepším výkonům. V příštích několika letech mě s Jakubem čekají jak reprízy již nastudovaných rolí, tak debuty a také koncerty. Na co se ale těším velmi, je naše společná Její pastorkyňa v Královské opeře Covent Garden v Londýně v lednu příštího roku. Oba tu operu milujeme! A tak po krásné Kátě v Salcburku se nemohu dočkat, co se nám všechno povede s Jenůfou.
Na světových jevištích se potkáváte i s českými pěvci, mj. s Alešem Brisceinem, Jaroslavem Březinou, Pavlem Černochem nebo Ladislavem Elgrem. Dá se říct, že jste se od nich něco o Janáčkově hudbě nebo třeba i našich středoevropských reáliích dozvěděla?
Díky svým českým kolegům jsem se dozvěděla hodně o tom, jak zpívat českou hudbu pokud možno co nejvíce autenticky. Když zpívají Janáčka, samozřejmě dodržují rytmus, ale také ho přizpůsobují přízvuku, který je přirozený pro češtinu. Z toho, co jsem o interpretaci Janáčkových oper četla, tak přesně takto to autor i zamýšlel. Předpokládal, že jeho opery budou zpívat čeští pěvci, pro které je čeština mateřským jazykem. Právě čeští pěvci mi pomohli tento přístup pochopit a teď o něj sama usiluji.
Čeština je náročný jazyk, jak gramatikou, tak fonetikou. Máte se s kým poradit?
V průběhu let jsem pracovala s úžasnými českými kouči, jakými jsou Lada Valešová, Lucie Špičková, Bronislav Procházka nebo Radoslava Quinn. Ti mi pomohli vytvořit solidní základy české dikce. S výslovností jsem pak udělala obrovský skok kupředu, když jsem se asi před dvěma lety začala učit česky mluvit. Naučit se dikci je jedna věc, ale teprve když jsem začala studovat gramatiku a povídat si česky v reálných situacích, i když jen na základní úrovni, získala jsem přirozenější výslovnost. Doufám, že někdy budu mluvit plynně česky, ale mám radost, že už teď umím česky číst, psát a vést základní konverzaci. Je to tak krásný, i když složitý jazyk, a jeho hlubší znalost mi určitě pomáhá k lepšímu výkonu.
Máte docela štěstí na mimořádné režiséry – kromě zmiňované Gürbacy jste spolupracovala s Katie Mitchell na Její pastorkyni ve Valencii, s Barriem Koskym v Salcburku nebo opakovaně s Dimitrijem Čerňakovem, nedávno také na festivalu v Aix-en-Provence. Co pro vás zkoušení s takto výraznými režiséry představuje?
Ideální proces zkoušení je pro mě takový, když jsou zpěváci, režisér i dirigent do zkoušení naprosto ponořeni. Mám ráda, když je na zkouškách prostor pro experimentování a tvorbu a když všichni přicházejí s otevřenou myslí a srdcem a nelpí na neměnné představě o tom, jak by to mělo probíhat. Zvědavost a zapálení jsou pro tvůrčí proces nejpodstatnějšími vlastnostmi. A to se pak dějí kouzla.
Z vašich vystoupení vzniklo několik DVD, nicméně sólové album vám vyšlo naposledy před deseti lety se španělskými milostnými písněmi. Jaké máte plány v této oblasti?
Teď jsem se opravdu soustředila na živá vystoupení. Ale zanedlouho budu nahrávat. A bude tam spousta české hudby!
Foto: Monika Rittershaus
