Žilo, bylo, studovalo – na jedné vysoké hudební škole – pět spanilých princezen, studentek kompozice. A že měly docela smysl pro humor a samy sebe nebraly zas až tak vážně, říkaly si HUDBABY. A když přišla na řadu otázka, co že je na jejich tvorbě specificky ženského? – odpovídaly s úsměvem: „My to tak nebereme. My prostě skládáme. Je to v nás jako v koze…“
Těmito slovy se uvedlo skladatelské sdružení HUDBABY v textu k programu svého prvního veřejného koncertu na Expozici nové hudby v Brně v roce 1998. Vzniku skupiny přála náhoda – také se říká osud – prostě shoda okolností: na brněnské JAMU studovalo na kompozičním oddělení pět skladatelek – což byla v té době docela rarita. Lenka Foltýnová, Marcela Vocílková, Kateřina Růžičková, Barbara Škrlová a Kateřina Strážnická. Dnes, po sedmi letech je leccos jinak – a leccos zase ne. Odpovídají Lenka Kilic (dříve Foltýnová), Kateřina Růžičková a Markéta Dvořáková.
Co se za těch sedm let změnilo?
Lenka: Změnilo se hlavně existenční postavení. Přestaly jsme být hájeny školou a začaly si vydělávat na živobytí (většinou ne skládáním, to už bychom pošly). Některé z nás se provdaly a staly se matkami a svým způsobem se tak existenčně zajistily.
Kateřina: Několikrát se změnilo obsazení skupiny. Kompozičně se odmlčely – možná jen dočasně – Marcela Vocílková a Kateřina Strážnická, přijaly jsme mezi sebe další členky – Markétu Dvořákovou, Janu Bařinkovou a naposledy teď Petru Gavlasovou, která jediná není absolventkou JAMU, nýbrž HAMU.
Mají HUDBABY nějaký společný umělecký program?
Kateřina: Na této myšlence jsme zatím své projekty nestavěly. Vzájemným pojítkem naší tvorby bývá konkrétní objednávka interpretů nebo pořadatelů koncertů. Nedávno jsme například zkomponovaly pásmo na verše brněnského básníka Zdeňka Rotrekla pro mužské vokální kvarteto Q-Vox, které bylo provedeno na Expozici nové hudby letos v květnu a na festivalu v Opavě pod názvem „HUDBABY Zdeňku Rotreklovi“. Další nejbližší zakázkou HUDBAB je týmová kompozice na motivy moravského folkloru, která bude vedle jiných našich skladeb provedena v premiéře na festivalu „Komponistinnen und ihr Werk“ v listopadu v německém Kasselu. V roce 2006 chystáme například společný koncert s belgickým klarinetovým Ebony Kwartetem.
Markéta: Přestože jsme si žádný program předem nestanovily, mám pocit, že naše skladby mají přece něco společného. Jednak je to jistě nepopiratelný vliv tak zvané „brněnské kompoziční školy“ co se týká strukturování skladeb, práce s hudebními parametry…, a také se mi zdá, že je spojuje něco ženského, co je milé, hravé a něžné. Naše koncerty byly povětšinou dramaturgicky dány nástrojovým výběrem, respektive výběrem osvědčených interpretů. V poslední době se však snažíme nacházet určitou sjednocující myšlenku a komponovat skladby přímo pro konkrétní projekty.
Ptám se každé „hudbaby“ zvlášť – co je ti inspiračně a stylově nejbližší?
Lenka: Moravský a turecký, potažmo blízkovýchodní folklor. A ruská hudba. Především Sofie Gubajdulina, se kterou jsem měla možnost se osobně poznat na skladatelských kurzech v Českém Krumlově, Galina Ustvolskaja, o které jsem psala doktorát, Valentin Silvestrov, Arvo Pärt, Bronius Kutavičius nebo Alexander Knaifel, které bohužel osobně neznám. Fascinuje mě duchovní síla, svým způsobem jednoduchost, kompoziční mistrovství a pokora v jejich hudbě. A pak mám ráda nejdokonalejší hudební nástroj – lidský hlas. Jinak jsem doma a užívám si své úžasné dvacetiměsíční dcery, která je mi též velkou inspirací a školou.
Markéta: Mým největším pomocníkem při komponování je text. Jakmile jej mám (samozřejmě takový, který se mnou vnitřně rezonuje), jsem zachráněna a všechno jde „jako po másle“. Text mi dá formu, strukturu a hlavně atmosféru, která je pro mě velmi důležitá. V takovém případě ani nemyslím na to, je-li to provozovatelné nebo kdo by to mohl interpretovat. Napíšu univerzální skladbu pro nějaký hlas a nějaký nástroj jen tak sobě pro radost. Na druhé straně – mám-li psát na objednávku pro určité interprety – je to pro mne sice více zavazující, ale také velice inspirativní. Obzvláště, znám-li je osobně, lidsky i profesně. V takovém případě se jim snažím psát hudbu „na tělo“, aby ji hráli či zpívali s radostí. (Co může skladatele potěšit víc, než esemeska: Už dlouho jsem se něco tak rád neučil…)?
Kateřina: Dnes už skládám téměř výhradně na zakázku. Baví mě poznávat interprety, přemýšlím dlouho o tom, jak jim napsat hudbu „na míru“. Líbí se mi, že dělám svoji práci a zároveň práci pro někoho. To ovšem neznamená, že slevuji ze svých estetických představ.
Společným jmenovatelem HUDBAB – a tím, co skupinu odlišuje ode všech ostatních u nás – je určitě ženský prvek. Jaké to je, být skladatelkou v oboru, který je pořád ještě spíše doménou mužů?
Lenka: Necítím žádnou diskriminaci. Když jsem v roce 1992 nastoupila na JAMU, tak se občas na mě někteří dívali jako na exotovou, která má spíš stát u plotny, a ne psát noty (a taky nám studentky na klavírním a operním oddělení záviděly, že jsou u nás na katedře chlapi v přesile), ale dnes je to asi každému jedno. Holek už studuje víc a dělají i dirigování, které je na rozdíl od skládání i fyzicky náročné, a nikomu to nepřijde divné. Takže společensky a mentálně v tom problém nevidím. Naopak hudební skladatelka jako vzácný druh může být ozdobou „lepší“ společnosti a maskotem večírků. Ale dost vtipů. Co se týče témat a hudby celkem, řekla bych, že se ženská tvorba na první pohled může zdát lyričtější, intuitivnější – ale podívejte se třeba na skladby Galiny Ustvolské nebo Sofie Gubajduliny (i když to jsou Rusky a tam je to o něčem jiném). Galina Ustvolskaja mimo jiné řekla, že dělat festivaly ženské tvorby je nesmysl. Pokud budou ženské, měli by být i mužské a vůbec dělit hudbu na mužskou a ženskou je scestné. Já se s tím svým způsobem ztotožňuji. I když se paradoxně jako sdružení takovýchto festivalů zúčastňujeme. Ale jde přece o hudbu a ne o pohlaví. Na druhou stranu posloucháte-li Meredith Monk, tak takovou hudbu by asi těžko napsal nějaký chlápek. Tak vlastně nevím, jak to je.
Kateřina: Protože jsem se už od dětství zabývala některými činnostmi, které nejsou považovány za typicky dívčí (například horolezectví), nepřipadalo mi nic divného na tom, že se budu věnovat kompozici. Sama s tím, že jsem skladatelka, nemám žádný problém. Nedůvěru někdy cítím spíš od druhých lidí, ale nenechám se jí odradit.
Markéta: Tento „problém“ vůbec neřeším. Jednak se mi zdá, že se to pomalu začíná srovnávat – ve školách to vychází skoro nastejno, někde je dokonce více skladatelek – a když už, tak to vidím spíše jako výhodu. Je několik organizací, které sdružují ženy-skladatelky (nás se ujala Kapralova Society v Torontu, navazujeme kontakt i s Fondazione Adkins Chitti), také existují festivaly zaměřené na ženskou tvorbu (na Gegenwelten v Heidelbergu se HUDBABY prezentovaly v roce 2003, v Kasselu budeme mít koncert letos). Už jsi viděla festival čistě mužské tvorby, ženám vstup zakázán? Vždyť to by bylo považováno za diskriminaci…!
Kateřina Růžičková – zakladatelka HUDBAB, vedle skladby vystudovala i muzikologii, pracovala jako redaktorka a dramaturgyně v České televizi, v současné době je doktorandkou na JAMU a skladatelkou na volné noze. Vedle HUDBAB je členkou skladatelské skupiny Bezmocná hrstka. Provdala se za skladatele Mikuláše Piňose, nedávno se stala matkou. Žije střídavě v Německu a v Brně.
Barbara Škrlová – paraleleně s komponováním si našla uplatnění jako hudební terapeutka. Žije v Brně.
Lenka Kilic – vedle kompozice vystudovala i hudební vědu, v současné době žije v Turecku.
Markéta Dvořáková – do popředí pozornosti hudební veřejnosti se dostala zejména proto, že už dosáhla provedení dvou svých oper: za Žirafí operu byla nominována na cenu Alfreda Radoka v kategorii Talent roku za rok 2002, u opery s názvem MrTVÁ? je podepsána jako spoluautorka. V současné době je doktorandkou na JAMU, vedle HUDBAB je ještě členkou sdružení Multi-Art a souboru pro improvizovanou hudbu a multimediální projekty Ensemble Marijan. Žije střídavě v Brně a Ostravě.
Jana Doleželová – nyní Bařinková – je nejmladší členkou HUDBAB, studuje skladbu u Františka Emmerta na JAMU.
Petra Gavlasová – která neprošla brněnskou skladatelskou líhní (je z Ostravy) – se vedle komponování, kde zasahuje i do oboru EA hudby, věnuje hudební režii a učí hudbu na jedné anglické škole v Praze.
Markéto, vadí ti, když se mluví o neposlouchatelné, těžko stravitelné, „náročné“ atd. soudobé hudbě? Jaké ty sama máš „nároky“ na hudbu, čím pro tebe je?
Postupně stále více mám ráda klidnou hudbu. Vůbec ze všeho nejraději mám ve skladbách ticho. (Samozřejmě záleží taky na tom, co je před ním a co po něm následuje… Přestože ticho a klid mám ráda a vyhledávám je v cizích skladbách, ve svých vlastních skladbách se obou těchto parametrů paradoxně stále nějak nedokážu zmocnit. Podaří-li se mi nějakou klidnou a tichou plochu vytvořit, nikdy v ní nevydržím moc dlouho a hned mám potřebu ji něčím rozrušovat a k něčemu „spět“. Proto obdivuji všechny, kteří dokáží vytrvat…
Lenko, jakou cestu jsi urazila za těch sedm let a jsi dnes více Lenkou Kilic nebo hudbabou?
Lenka: Prošla jsem si řadou zaměstnání od hudební manažerky festivalů nebo filharmonie až po produkční v nahrávacím studiu a muzikologickou práci v Institutu Bohuslava Martinů. Po sedmi letech tohoto pracovně promiskuitního života jsem zakotvila na mateřské doma. Snažím se mentálně nezlenivět a příležitostně připravuju pořady pro stanici Vltava a přispívám do HARMONIE. A toužím po tom, napsat si zase nějakou scénickou hudbu jako za starých „provázkových časů“, protože tohle skladatelské odvětví mi sedí nejlíp. Ale asi jsem víc Lenkou Kilic než hudbabou, protože s mou dcerou Aylin mám poprvé opravdu pocit, že se mi něco v mém životě povedlo a má smysl. Bez mé hudby nebo muzikologických žvástů se svět asi obejde, ale podaří-li se mi z ní vychovat pořádného a poctivého člověka, bude to pro mě největší uspokojení (a pro svět snad taky). Na skládání teď ostatně díky dceři nemám čas a sílu. Inspirace by bylo spousta, ale chybí koncentrace a energie. A taky jsem během sedmi let, co jsem se na celý úvazek živila něčím jiným, zlenivěla a skladatelské řemeslo notně povadlo. Takže když se teď mám pustit do něčeho nového, trvá mi strašně dlouho, než se rozjedu a mívám problémy i s elementárním hudebním zápisem. Kompozice jako všechno vyžaduje pravidelnou rutinu a skvěle ovládnuté řemeslo. Pak se i nápady dostaví. Momentálně dotahuju práci na našem společném projektu pro Kassel, a pak jsem se také přihlásila do projektu Bušení do železné opony. O tématu své komorní opery zatím nechci mluvit, ale má to co do činění s ženskými.
Jak se kompozičně daří Kateřině?
Kateřina: V současnosti pracuji na zakázce pro německé Trio Meininger, nedávno mě oslovilo několik interpretů z USA. Potěšilo mě, že moje skladba Trisonance II pro klarinet, housle a klavír byla vybrána v konkurzu vídeňského souboru Ensemble Pierrot Lunaire pro turné v příštím roce: zazní na koncertech a hudebních festivalech v Miláně, Portogruaru, Barceloně, Helsinkách a na Kypru.
A Markétě.
Markéta: Většina mých aktivit teď souvisí s Ensemblem Marijan. Jeho základ tvoří tři skladatelé a interpreti – vedle mne je to Jan Kavan (violoncello) a Ivo Medek (bicí, dětské hračky), spolupracujeme ale stále častěji také s Petrou Klementovou (flétna), Davidem Šubíkem (trombon, elektronika, live processing) a Tomášem Hrůzou (interaktivní video). Naše společně vytvořená hudba většinou osciluje na pomezí mezi hudbou komponovanou a improvizovanou, v západních zemích již běžně označovanou jako comprovised music. Tato oscilace nás baví, jako skladatelé si konceptuálně formulujeme prostor, ve kterém máme svobodu k sebevyjádření. Náš poslední projekt s názvem OT 301 (podle Amsterdamské „301“ – známé scény improvizované hudby, kde měl projekt premiéru) uvedeme 22. listopadu v Ostravě v rámci festivalu Hudební současnost a také na festivalu v Kasselu o dva dny dříve.
Jako skupina se HUDBABY dosud – vedle svého prvního koncertu před sedmi lety – představily na dvou hudebních festivalech JAMU (Studio Devítka, Setkávání nové hudby plus), na festivalu ženské tvorby v německém Heidelbergu (2003), na kroměřížském Forfestu (2004) a letos opět na Expozici nové hudby v Brně. O nové kompozice je požádalo mimo jiné Duo Goelan (dvojice interpretek – flétna-housle), česko-nizozemské Trio Variabilis (housle-klarinet- -klavír), Ebony Kwartet z Belgie, Stadlerovo kvarteto z Ostravy, brněnský Q-Vox. Nabídky dostala skupina také od amerického, německého a nizozemského rozhlasu. HUDBABY jsou také jediným ze všech mladých sdružení, fungujících v ČR, které dotáhlo své aktivity až k realizaci oficiálně vydaného cédéčka (Lotos, 2003). Jsou na něm skladby Lenky Foltýnové, Kateřiny Růžičkové, Barbary Škrlové a Markéty Dvořákové.
V rámci koncertní řady Komponistinnen und ihr Werk (18. – 20. listopadu) v Kasselu budou mít samostatný koncert.
