Zaprvé: právě radost. Proč? Protože se objevila jako součást mnoha uvedených skladeb, jako základ jejich emocionálního ustrojení, ať už to byla radost melancholická, rozverná, nebo přecházející v perzifláž. Hned několik takových skladeb přinesl letošní Marathon (15. – 18. 11. 2001). Rozkošná opera Coronide Víta Zouhara ukázala v pražském provedení radost z objevení barokních starých afektů skrze trefné přenesení do světa minimalismu a zároveň pro diváka i radost z jasných, nezkalených, v postfreudovském světě už neexistujících citů (závěrečné ponaučení!). Neodolatelný melodram Petera Grahama Bosé nožky byla zas radostí z naivního textu, který se tu a tam dotkl jakoby mimoděk velké hloubky. Radost jsem měl z celkové, neuvěřitelné konstelace na jevišti: Agon Orchestra s Petrem Kofroňem jako symbol české soudobé hudby na straně jedné a Milena Dvorská na straně druhé jako symbol české princezny a královny, tedy něčeho, co soudobá hudba odmítá, navíc jako herečka, která budí vždy a všude sympatie. I v melodramu Martina Smolky Drahý Šebesto se objevilo zvláštní protipostavení: k ustrnutí pomalý pseudobachovský proud, věčně posluchači asociující něco z „dějin“ hudby, a nad ním zas v idyle zastavený čas z „pohádky“ o Bachově rodině z časopisu Dalibor roku 1860. Radost z naivity dostoupila vrcholu ve Variazione facile slovenského skladatele Vladimíra Godára . V godárovském bloku a také v Messiaenově Kvartetu byla přítomna též radost ze schopnosti, umění a připravenosti slovenského Opera Aperta Ensemble .
Zadruhé: pohyb. Pražská scéna soudobé hudby se začíná hýbat. Po prozatím „osvětovém“ sdružení S.H.O.C.K. vznikají další studentská seskupení, zatím zaměřená převážně na ustavení nových ansámblů specializovaných na soudobou hudbu. Vedle zajímavého a záslužného koncertu ansámblových skladeb v organizaci studentů skladby HAMU (24. 10.) se nejvýrazněji svou kvalitou prosadili Tuning Metronomes s odvážnou koncepcí pravidelně pořádaných koncertů, objevným repertoárem (několik českých premiér) a v první řadě s výbornou, u nás na této úrovni doposud neexistující dechovou sekcí, která si získala i diváctvo Marathonu. Jen tak dál a houšť. Nové ansámbly a nová sdružení jistě dodají další pohyb. Jaké jsou důvody jejich vzniku: mladická revolta? nespokojenost s interpretační úrovní? neschopnost nebo nechuť vstupovat do zažitých, už nepříliš se pohybujících skladatelských organizací? Asi od každého kousek. Ostatně i stálice mezi ansámbly Mondschein Ensemble se rozpohyboval, změnil část obsazení, přejmenoval se na Moens , to vše ku prospěchu vnitřní energie a stoupající úrovně. Jen se teď obávám, aby naše miniscéna udržela tolik subjektů ve stoupající kvalitě, nebo aby – když už bude jasné, že je to opravdu nadstandard – našly jednou společnou řeč a uspořádaly něco pohromadě, bez hádek a půtek, se zachováním individuality každého z nich.
Zatřetí: novinky. Největší českou novinkou, kupodivu opravdu bohatě reflektovanou byly Kotíkovy Ostravské dny nové hudby . Pro mě osobně byly největší pražskou novinkou dvě nové opery, které byly premiérovány jako předvečer Marathonu 15. 11. 2001 v divadle Inspirace na HAMU. Absolventi skladby Michal Nejtek a Marko Ivanovi´c předvedli dotažená, poeticky a dramaticky nápaditá, hudebně přehledná, řemeslně kvalitní díla: Nejtek operu Dementia praecox a Ivanovic´ Dívka a smrt . Rád bych vyjmenoval všechny zúčastněné na tomto projektu, zmíním tedy alespoň vynikající představitele hlavních rolí (Martin Matoušek, Tereza Mátlová, Stáňa Jirků, Josef Moravec ) a zdůrazním, že i všichni ostatní pěvci a instrumentalisté (pod vedením Marka Ivanovic´e a Jakuba Hrůši ) odvedli nadstandardní výkon. Nesmím ale zapomenout na obětavého managera Martina Cikánka a za jednotnou vizualizaci a výbornou režii odpovědného Jiřího Heřmana . Jemu se podařilo dát operám i po jevištní stránce soudobý a přístupný tvar, který z tohoto dvojpředstavení dělá přitažlivý večer pro každého, kdo se zajímá o soudobou kulturu, tedy nejen pro hrstku „soudobohudebních bláznů“. Není i to důvod k radosti?
