Když si někdo neznalý souvislostí přečte, že na programu Dvořákovy Prahy byl letos opět i Debutový den, může očekávat slibné začínající umělce, kteří dostali šanci v hlavním sále Rudolfina. Nic ovšem není pravdě vzdálenější. Také letos, jako už v předchozích letech, se na jevišti Dvořákova sálu sešly 14. září večer dvě „těžké váhy“. Nikoli tedy doslovně, byť Lukáš Klánský o sobě s humorem prohlašuje, že lásku ke koním už dávno potlačil a dnes postavou vydá za dva žokeje; řeč je – jak v jeho případě, tak u křehké až titěrné Jihokorejky Bomsori Kim, o jejich muzikantské úrovni. A tu oba životopisy dosvědčují natolik dostatečně, že plné hlediště aplaudovalo, seč dlaně stačily a značná část diváků zůstala i na povídání po potlesku čili aftertalk.
„Jestli jsme se před dneškem znali osobně?“ připomněl odpovědí na moji první otázku Lukáš Klánský technologické možnosti 21. století, „nikoli, pokud tedy nepočítám včerejší zkoušku. To ale vůbec neznamená, že bychom o sobě a o svém interpretačním stylu na dálku nevěděli. Přiznávám rád, že poté, co s festivalovou dramaturgií padla dohoda o společném vystoupení, jsem doslova prošmejdil YouTube a poslechl si veškeré nahrávky, které tam byly od této výtečné houslistky k nalezení. A když jsem k tomu připočetl i pěkně vybraný repertoár dnešního večera, dospěl jsem k názoru, že být divákem, na tohle bych si lístek opatřil.“
„Já jsem si Lukáše nejen poslechla,“ přiznala se ke své kulturní špionáži také příznačně uctivá Bomsori Kim, „ale vygooglila jsem si o něm všechny dostupné informace. A bylo mi hned jasné, že mluvíme podobnou hudební řečí. Takže nebude na překážku, když si slovem promluvíme až tváří v tvář. Ostatně, moc jsme si toho beztak dosud neřekli, protože nebyl čas. Možná teď po koncertě?“
A protože pátrám po detailech z práce a ze života zpovídaných také já coby publicista, mohl jsem nadhodit téma, které mě při přípravě na rozhovor zaujalo. Nejen Lukáš Klánský byl od útlého dětství oddán klavíru. Od čtyř let se na něj učila i Bomsori Kim. Proč? A čím to, že se přesunula k houslím?
„Klavíristkou je totiž moje maminka, a tak bylo celkem jasné, čím začnu. Ale pak jsme společně v mých sedmi letech vyrazily na koncert slavné jihokorejské houslistky Kuang Wha Kung, která kdysi v houslové soutěži vyhrála dělenou první cenu s Pinchasem Zuckermanem, později hrála s Newyorskou nebo Vídeňskou filharmonií a vystoupila i na slavnostním gala v Bílém domě. Její hra na mě udělala naprosto zásadní dojem. Bez přehánění do mě vstoupila, usídlila se ve mně a rozhodla o tom, že i já se pokusím být houslistkou. Když jsem pak v jejích stopách studovala na Julliard School, byl to pro mě vedle zážitků z výuky i citový prožitek.“
Mluvě o soutěžích, cenné vavříny v nich za svou nedlouhou kariéru nasbírali i oba protagonisté Debutového dne 2018. Jejich výčet je snadno k dohledání, a tak jsem se raději tázal po jejich smyslu. Přesněji po tom, jak si oba vykládají provokativní Bartókův výrok, kterým podobná klání odsoudil: Závody jsou dobré leda pro koně… „Já jsem byl v dětství a raném mládí docela soutěživý typ,“ připustil Lukáš Klánský, „takže mě soutěže docela bavily a motivovaly. Co si budeme povídat, navíc jsou užitečné pro další uměleckou dráhu, pokud se podaří uspět. Přesto ale uznávám, že na Bartókově výroku je hodně pravdy. Umění včetně hudební interpretace není přece měřitelné soupeřením, jde – alespoň doufám – o cosi úplně jiného, volnějšího, svobodnějšího…“
Myslí si Bomsori Kim totéž? „Ano,“ připustila trochu váhavě, „ale zároveň musím vysvětlit, proč jsem se já osobně zúčastnila dost velkého počtu různých klání a uspěla v nich od Japonska po Německo. Umožnily mi poznat úplně jiné světy, než byl do té doby ten můj v Jižní Koreji. Jiné civilizace, jiná místa, jiné lidi. A ti se zase na oplátku dozvěděli o mně. Takže bych soutěže rozhodně nezatracovala, ba naopak.“
Jsme-li u cestování s houslemi v pouzdře, lákalo mě houslistčino porovnání prestižních sálů, ve kterých už jako uznávaná sólistka vystupovala. Čajkovského síň v Moskvě, Zlatý sál Musicvereinu ve Vídni anebo – loni v listopadu – newyorská Carnegie Hall. Odpověď byla diplomatická i upřímná: „Je těžké to spontánně vyjádřit, ale k sálům a městům, jež jste zmínil, musím rozhodně přidat i překrásné Rudolfinum a Prahu. Samozřejmě neumím ani slovo česky, ale cítím, že skrze tóny zde komunikuji s lidmi, které nikdy osobně nepoznám, a přesto si rozumíme. V tak podnětném prostředí to jde snadno…“
Jelikož životopis Lukáše Klánského včetně úspěchů, které zaznamenal, je nám mnohem známější, zaměřil jsem se na letmou debatu o tom, co v rámci Debutového dne zahrál sólově, než spojil své síly s Bomsori Kim. Ze čtyř Chopinových balad si na úvod vybral tu poslední, podle mnohých nejkrásnější a zároveň nejtěžší. Tradují se o ní dvě věci. První, že slovo balada dnes chápeme jinak než dřív, kdy se vztahovalo k baletním předehrám či dokonce tancům, což může vysvětlovat dramatičnost Chopinova majstrštyku. Cítí to Klánský, přezdívaný někdy básník klavíru, podobně? „Dá se s tím souhlasit. Nejen pro tu zmíněnou dramatičnost, která se střídá s lyrickými pasážemi, ale i kvůli tomu, že tu a tam probleskne partiturou taneční motiv, konkrétně valčík.“
Druhá souvislost bývá odvozována z básně polského barda Adama Mickiewicze, která Chopina údajně k tomuto dílu inspirovala. Vypráví o třech synech, které jejich otec vyslal do světa hledat poklady, a oni se vrátili se třemi polskými nevěstami. „Hm,“ připouští Lukáš, „tak tohle jsem ani netušil. Ale když si uvědomím, jak tragicky vyznívá konec této balady, tak bych ty nevěsty snad ani radši nechtěl vidět…“
Smích v sále utišila až kratičká úvaha Bomsori Kim o tom, zda je pro muzikanty vůbec podstatné, aby znali kontext anebo dokonce životy skladatelů, o čemž pochybuje. Je to zajímavé, ale pro interpretaci nijak zásadní. „I když,“ vzpomene si ale vzápětí na důležitý detail, „šest Sonát pro sólové housle Eugena Issaye, ze kterých jsem si pro dnešní večer vybrala třetí, prý skladatel zkomponoval pro své hudební souputníky, kterým každou z nich věnoval. Tu s číslem tři rumunskému velikánu jménem Georges Enescu. Ten, jak známo, nejen skládal, ale hrál také virtuózně na housle či na klavír a dirigoval. Co když, říkám si, mu Yssaye určil tuto těžkou sonátu coby hozenou rukavici, přátelskou výzvu, jak si s ní interpretačně poradí?“
Ale ještě před Yssayem zazněla od vás, Lukáši, první Klavírní sonáta Sergeje Prokofjeva. Nebylo překvapující, že jste ji zvolil, když už jde o dvacáté století? Vždyť se hlásíte k tomu, že se raději vracíte ke staršímu romantismu… „To podepisuji. Jenže pozor, tato skladba vznikla roku 1909, pouhý rok poté, co Prokofjev sám uspěl na veřejnosti v roli virtuózního mladého klavíristy. A přestože tehdy zaujal v rámci Večerů soudobé hudby, první z jeho jedenácti sonát ještě nabízí dozvuk romantismu, který mě oslovil už před lety. Dnes večer jsem se totiž k tomuto dílku vrátil po delší době.“
Docela dlouhý už začínal být i náš aftertalk, přestože diváci poslouchali stále se zájmem. Nadhodil jsem proto poslední téma. Symbolické, ale současně – pro letmý hovor – až riskantně filozofické. Oba, připomněl jsem, se narodili v devětaosmdesátém. Tedy v roce pro nás ve střední Evropě tak významném, neboť se bouraly zdi. Cosi podobného, pravda, korejský poloostrov ještě čeká. Co je však klíčové. Jak Bomsori Kim, tak Lukáš Klánský jsou jednoznačně umělci, muzikanty, lidmi jednadvacátého století. Co od něj čekají? Hledí dopředu s optimismem či naopak? „Na to je těžké bez přípravy odpovědět,“ ujala se slova Bomsori Kim. Chvíli uvažovala a pak shrnula své pocity do vět, s nimiž se Lukáš Klánský ztotožnil: „Netroufám si posoudit svět a jeho budoucí vývoj v celé šíři. Něco ale mohu vyjádřit za hudební scénu, za naši společnou oblast. Jsem přesvědčená, že klasická hudba nemá ani zdaleka odzvoněno. Že ji i lidé jednadvacátého věku potřebují a tuto potřebu si nenechají vzít.“
