Z důvodu otištění článku před korekturou v harmonii 2/2009 a kvůli významu textu uvádíme správnou verzi. (Redakce)
Pamatuji si přesně na den, kdy se mi po dlouhém přemlouvání podařilo přimět rodiče, aby koupili první CD přehrávač. Bylo to za hluboké totality, na trhu byl jediný typ značky Tesla, v licenci Philips. Šel jsem pro něj na Václavské náměstí a zakoupil k němu jediné CD, které bylo na trhu: Mahlerovu 4. symfonii s Českou filharmonií. Dojem z poslechu byl strhující. Žádné zkreslení, praskání, dílo se poslouchalo vcelku, bez otáčení desky uprostřed symfonie. Na dispeji se odpočítával čas, který zbývá do konce věty. Později se dokonce ukázalo, že se přes CD dá pozorovat zatmění Slunce! Tehdy se říkalo, že za pár let záznam na disku „vybledne“, laser ho přestane číst a bude po hudbě. Mahlerova symfonie mi ale na onom prvním CD hraje po pětadvaceti letech stejně jako tehdy, tak to asi s technickou životností nebude tak zlé. Přesto má dnes nosič CD na mále, mluví se o jeho konci, vydavatelství vyprodávají hudební skvosty za babku. V minulosti nesmyslně nadsazené ceny se jim vracejí jak bumerang.
Kdo by to byl ještě před dvěma roky řekl? Kompaktnímu disku téměř není co vytknout. Kvalita zvuku převyšuje v mnohých parametrech schopnosti 
našeho sluchu, je relativně odolný vůči hrubšímu zacházení, výroba je neuvěřitelně laciná. Pro nás z rozhlasu pak nástup CD znamenal naprostou revoluci. Rázem nebylo rádio odkázáno na to, co samo natočilo na magnetofonové pásy, ale mohlo odvysílat cokoli z nekonečné nabídky světových vydavatelství. Smazal se rozdíl mezi profesionálním a domácím nosičem. I v bitvě o nahrávací média vyhrály disky CD-R nad jinak úžasnými minidisky, stal se z nich univerzální nosič pro zvuky, obrázky a počítačová data. Ani to hudebním kompaktům nepomohlo. Mizí z trhu, aniž by byly čímkoli překonány. Je mi to nepochopitelné. Od počátku průmyslové revoluce se něco takového ještě nestalo. Edisonův váleček byl překonán kvalitnější skleněnou deskou, kterou nahradila dokonalejší vinylová monofonní, poté stereofonní deska, kterou z trhu právem vytlačila technicky vyspělejší cédéčka. Ta měla být nahrazena formáty DVD-Audio a SACD, což se nestalo, protože tyto nosiče oslovily – z komerčního hlediska – jen úzký okruh nadšenců. A tak kompaktní disky vytlačuje formát mp3, který je po zvukové stránce mnohem, ale opravdu mnohem horší než dobře nahrané CD. Nad technickým pokrokem, nad kvalitou zvítězilo pohodlí a marketing.
Je zajímavé, že tato regrese nepostihla formáty obrazové. Kazety VHS byly poraženy DVD disky, které mají mnohem lepší obraz i zvuk, a jejich nástupce Blu-ray je kvalitativně o další třídu výše. Ruku v ruce s tím stoupá kvalita televizorů. Ty se značkou HD už mají subjektivně lepší obraz než plátno v kině. A tak se milovník čistého zvuku musí smířit s tím, že za vyššími cíli musí kráčet cestou multimediální. Není to ale tak jednoduché, protože na obrazových DVD se věnuje zvuku menší pozornost než obrazu. To neplatí pro disky DVD-audio, jejich výběr však není a asi nebude nikdy tak ohromující jako u CD.
Paradoxně lze východisko z krize hledat právě na Internetu, který komerční úpadek CD (vedle špatné cenové politiky vydavatelů) způsobil. Až budou 
přenosové rychlosti na síti dostatečně rychlé, naše počítačové harddisky dostatečně velké, budeme si moci stahovat nekomprimované zvukové soubory v CD kvalitě a vyšší. Lze to už dnes, ale není to zatím moc pohodlné, download zabere hodně času, potřebujete také trochu peněz nebo pirátskou náturu. Tím nejlepším, co jsem zatím na Internetu měl možnost poznat, je Naxos Music Library. Za poplatek máte přístup k databázi desetitisíců nahrávek klasické hudby. Disponujete-li rychlým internetovým připojením a počítačem s kvalitními reproduktory, můžete poslouchat (nikoli stahovat), co se vám zlíbí, v přijatelné kvalitě a nemusíte chodit pro CD ani do obchodu, dokonce ani do poličky. Je to pohodlné, ale při tomto způsobu se zcela vytrácí onen hrdý sběratelský pocit, že máte v pokoji „svoji“ kolekci hudby, která o vás i něco vypovídá. Můžete ji ukazovat návštěvám podobně jako knihy ve své knihovně. Hudba v poličce je víc „vaše“ než ta na internetovém serveru.
Na Internetu je většina nabízené hudby komprimovaná. Co to znamená? Počítač ze znějící hudby odstraní to, co naše uši nevnímají. Tím ušetří až 90 % informací, takže datové soubory mohou být mnohanásobně menší. Problém je v tom, že se z hudby ztrácí leccos z toho, co vnímáme podvědomě, mizí barevné nuance, prostorový vjem. Komprimační formáty pracují s hudbou inteligentně, ale bohužel jde o inteligenci umělou… Algoritmy jsou vyvíjeny hlavně s ohledem na populární hudbu, kde napáchají méně škody než třeba na zvuku Stradivárek. Až na výjimky, jakou je třeba formát FLAC, příliš nepočítají s náročným a vnímavým posluchačem. Komprimovaná hudba v mp3 se hodí do malých sluchátek při jízdě metrem, ale přes velké reprosoustavy je téměř neposlouchatelná.
Nemohu nezmínit internetová rádia. Mnohá z nich vysílají klasickou hudbu, často ovšem v jejich produkci rotuje jen několik desítek či set skladeb. To neplatí pro Český rozhlas D-dur, který čerpá z obřího archivu Českého rozhlasu. Internetová rádia nemusíte poslouchat jen doma u stolního PC. Třeba D-dur je k dispozici i v pozemním televizním vysílání DVB-T. Existují i kapesní počítače a chytré telefony, které dokážou streamovat vysílání internetových rádií, čili je v reálném čase stahují z webových stránek a přehrávají. Nezapomeňte si ale v takovém případě zaplatit neomezený přístup na Internet u svého mobilního operátora, protože megabyty dat skutečně tečou.
Projděme si nosiče, z nichž dnes můžeme poslouchat hudbu:
• LP černá deska, na níž je mechanickým způsobem zaznamenáno asi 50minut hudby. Někdo zdůrazňuje, že je to stále ještě nejpřirozenější nosič, neboť jde o přímý „otisk“ zvuku do hmoty. Bohužel, materiál se postupně ošoupává kontaktem s jehlou, drážky se zanášejí prachem a časem slyšíme silněji otisk mastných prstů než Beethovena…
• CD – stříbrný disk, který dokáže pojmout až 80 minut stereofonní hudby. Záznam je digitální, což znamená, že zvuk je rozebrán na kousky, změřen, přepočítán a pak znovu dáván dohromady. Cosi autentického se tím ztrácí, ale to je spíše téma filozofické. Zvuk je zachován velmi věrně, bez dalších komprimací, neslyšíme jen hudbu samu, ale vnímáme i prostor, v němž zní.
• CD-R a CD-RW jsou nosiče, na které si můžete vypálit hudbu sami, v počítači nebo stolní vypalovačce. Vypálené CD-R by dnes už měly umět přehrát všechny CD přehrávače na světě (nebylo tomu tak vždy), CD-RW je trochu méně univerzální, ale můžete ho smazat a použít znovu. Takzvaná finalizace z něho udělá normální CD, pak už ale na něj nelze nahrávat. Stále se však diskutuje o trvanlivosti záznamů vypálených na CD-R.
• Minidisk – velmi příjemný a pohodlný vynález, na nějž můžete hudbu nejen nahrávat, ale velmi snadno pak upravovat pořadí skladeb, mazat jednotlivá čísla, pojmenovávat je atd. Zvuk je komprimovaný, ale velmi „muzikálně“. Minidisky však byly bohužel vytlačeny z trhu a dnes už se nevyrábějí.
• DVD-audio. Disk DVD má mnohem větší kapacitu než CD, proto může nést více hudby, nebo stejně, ale ve větší kvalitě. Zvuk může být prostorový, přehrávaný z šesti reproduktorů. Z beden za vámi pak zní prostor sálu, střelba z kanónů jako v Čajkovského Předehře 1812 nebo je tam umístěn druhý orchestr jako ve Vivaldiho koncertech pro dva orchestry. Pozor, formát DVD-audio většina běžných DVD přehrávačů neumí přečíst. Naopak, ty dražší, které to dokáží, mohou přehrávat i filmy z video DVD.
• DVD-video je nosič určený zejména pro video signál. Filmy ale jsou provázeny zvukem, dnes většinou prostorovým, takže DVD video lze používat i pro distribuci hudby. Nabídka je obrovská, zejména oper a jiných scénických děl. Zvuk je často na disku zaznamenán ve dvou formátech: PCM stereo, což je vysoce kvalitní stereofonní zvuk, který může na DVD mít lepší parametry než na CD. Druhý formát na témže DVD bývá prostorový, DTS nebo Dolby Digital, to jsou však komprimované formáty! Musíte se tedy rozhodnout buď pro prostorový efekt nebo pro nejvyšší věrnost zvuku. Existují i tituly DVD-video bez videa, jen se zvukem. Na obrazovce televizoru pak vidíte pouze menu a průvodní informace.
• SACD – je konkurent DVD-audio. Nese nekomprimovaný stereofonní nebo prostorový signál. Musíte mít pro něj speciální přehrávač. Dojem je úžasný, zejména u velkých symfonických děl, ovšem k plnému využití možností těchto nových nosičů potřebujete velmi kvalitní aparaturu s šesti reproduktory, vlastní dům, rodinu na dovolené a utěsněná okna.
• Blu-ray (opravdu se píše Blu bez toho „e“) je hit dnešního trhu. Hlavním přínosem je obrovská kapacita, do níž lze vměstnat dvouhodinový film ve vysokém rozlišení. Není pro něj problém nést celé opery v nekomprimovaném prostorovém zvuku. Potřebujete speciální přehrávač, který pak ale dokáže přečíst i DVD, často i DVD-audio. Uvidíme, jaká hudba se na tomto nosiči bude nabízet. Budoucnost zřejmě (po vyhrané bitvě s formátem HD-DVD) patří „modrému paprsku“, jen abychom nemuseli moc dlouho čekat na kvalitní hudební tituly.
Formáty datových souborů
• WAV – je nekomprimovaný formát pro digitální zvuk nejvyšší kvality. Soubory .wav se mohou vzájemně lišit rychlostí vzorkování. Na CD je vzorkování 44,1 kHz, což znamená, že zvuk je změřen a uložen čtyřiačtyřicettisíckrát za vteřinu. Na DVD-audio a SACD je vzorkování ještě „hustější“. Minuta hudby představuje asi 10MB diskového prostoru.
• MP3 je nejběžnější komprimovaný soubor. U něho se rozlišuje datový tok, který určuje, jak moc je hudební informace „ořezaná“. Středová hodnota je 128 kbps, její snižování šetří kilobajty, ale přibližuje záznam kvalitě telefonního sluchátka. Přehrajete ho na PC (možná si budete muset z Internetu zdarma stáhnout program) i na přenosných přehrávačích.
• WMA je obdoba MP3, umí ho číst každý počítač s Windows, ale ne každý přenosný přehrávač
• OGG a FLAC jsou zvukové formáty vyvinuté s vědomím, že na světě existuje i něco jako vážná hudba. Znamenají přijatelný kompromis mezi kvalitou a velikostí souboru. Většinou je potřeba stáhnout si z internetu program k jejich přehrávání, z přenosných přehrávačů si s nimi poradí jen některé.
O přehrávači iPod se říká, že naučil lidi znovu poslouchat hudbu. Spíše ale odstartoval éru přehrávačů, které lidi naučily „připoslouchávat“ hudbu na ulici, bez soustředění na ni, naučily je smířit se s nízkou kvalitou zvuku, připravily je o sběratelskou radost, o estetický požitek z krásného obalu. Odstavily cédéčka na slepou kolej, aniž by poskytly náhradu. Poskytly nám ale i možnost mít Mozarty a Bachy pořád v kapse a hledat u nich pomoc, když nás dostihne úzkost z toho, jak nás civilizace stále častěji manévruje tam, kam nechceme.
