Samozřejmě, nemá smysl si zastírat, že opera je dnes jiná než před lety. Razantně do ní vstoupil byznys, komerce a média. Také jsou pryč časy, kdy operní představení bylo především místem pro předvádění krásných hlasů a kostýmů. Jistě, opera bude vždy především vždy stát a padat s bohatostí vokálních prostředků, ale divadelní aspekt, herectví, jevištní působivost jsou dnes stejně důležité jako vokální předpoklady. Ne nadarmo se říká, že po éře pěvců a dirigentů nastoupila éra skutečně divadelních – většinou i činoherních – režisérů, kteří mají své požadavky a představy. Ostatně i příslušníci nové generace pěvců se vesměs prezentují jako moderní mladí mužové a mladé ženy, naši současníci, zpívající herci. Fotografují se v džínách, občas i provokují, a někdy se ani moc neliší od rockových hvězd. Využívají média, pracují s pojmy jako promotion, PR nebo marketing. Možná, že dravost dnešního trhu smete některé z níže uvedených jmen, která se v současnosti jeví jako mimořádně perspektivní. Vydejme se nicméně napříč obory a – aniž bychom si činili nárok na úplnost – poukažme na některé výjimečné zjevy současné mladé, popřípadě střední generace. Snad by to mohla být i inspirace pro pořadatele tuzemských koncertních sezón a festivalů.
NÁPOR Z LATINSKÉ AMERIKY
Tenoristy, kteří v minulých desetiletích ovládali operní svět, není třeba představovat. Jejich jména zná snad opravdu každý, kdo se aspoň trochu zajímá o hudbu jakéhokoliv žánru. Nakolik pánové Pavorotti , Domingo a Carreras operu zpropagovali a nakolik zprofanovali, ponechme na jinou diskusi. Fakt je, že technická famóznost Pavarottiho, všestrannost Dominga a emocionálnost Carrerase vstoupily do dějin. Pavarotti už zpívá jen výjimečně, Carreras se věnuje spíš své nadaci pro boj s leukémií a jen železný Domingo zatím stíhá vedle operních úvazků i dirigovat a šéfovat operním domům. V zenitu slávy je Američan Neil Shicoff , který delší dobu zůstával neprávem poněkud ve stínu. Možná je to nejlepší tenorista současnosti, nicméně je to „jiný tenor“, žádný klasicky romantický typ, a v jeho repertoáru dominují náročné charakterní úlohy jako je Eleazar v Halévyho Židovce nebo Kapitán Vere v Brittenově Billy Budovi .
Následníci „tří tenorů“ však také existují a už se těší nemalému renomé. Komplexnost a přemýšlivost dnes v tenorovém oboru reprezentuje Argentinec José Cura , jinak též skladatel a dirigent. Nakolik tomuto pěvci s temným hlasem, který už v mladém věku zvládá úlohy, jako je Otello nebo Samson, vydrží síly, ukáže budoucnost. Hrdinný obor možná až příliš vehementně atakuje i další prominentní tenorista – Ital usazený v Paříži Roberto Alagna . Tomuto představiteli rozervaných milovníků bývá občas vytýkán nedostatek vokální fantazie nutné pro oduševnělé vokální kreace, nicméně v některých rolích – jako je třeba Gounodův Romeo, Verdiho Don Carlos (zvláště v památné pařížské inscenaci Luca Bondyho) nebo Alfred – je Alagna opravdu jímavý. Technickou suverenitou omračuje publikum Mexičan Ramón Vargas , zatím proslulý hlavně v rossiniovském oboru, kde přejímá žezlo Chrise Merritta . V poslední době se prosazuje další Argentinec – Marcelo Álvarez . Projevuje mimořádné nadání pro lyrický obor, takže se o něm hovoří jako o nástupci Alfreda Krause. Konkuruje mu však jiný Latinoameričan: peruánský tenorista Juan Diego Flórez , který před časem udělal průlom na festivalu v Pesaru, má za sebou už několik produkcí v La Scale, první sólovou desku a další prestižní nabídky se jen hrnou. Flórez se dlouho rozhodoval mezi populární a klasickou hudbou. Dokonce se nechává fotografovat v černé kožené bundě a s kytarou, kterou studoval vedle zpěvu. Jak vidět, Latinská Amerika a jižní teritoria vůbec jsou stále líhní nejosobitějších témbrů a výrazných, ostřejších typů. Co víc si divák a posluchač italských oper může přát? O něco horší to mají wagneriáni. Při vší úctě k současným interpretům náročných tenorových partů, po tenoristovi Reném Kollovi (který už přece jen přichází do let), se zatím nevynořil nikdo, kdo by dosáhl srovnatelného charismatu. Ale kdo ví, třeba se dočkáme nějakého překvapení.
NADĚJNÉ SOPRANISTKY
I v široce rozvětveném sopránovém oboru končí jedna éra. Joan Sutherland kariéru uzavřela, pianissima Montserrat Caballé už patří minulosti, stejně jako verdiovské kreace Leontyne Price . Svou mimořádně úspěšnou dráhu završují pěvkyně jako Kiri Te Kanawa , Mirella Freni , Julia Varady , Jessye Norman , Katia Ricciarelli , Anja Silja , Hildegarde Behrens , Teresa Stratas . Jednou z nejzářivějších zpívajících legend je v současnosti slovenská koloraturní sopranistka Edita Gruberová . Nicméně i tady už se o slovo hlásí nová generace. Do světa trylků, skoků a efektních výšek se vehementně prosadila Natalie Dessay . Tahle obdivuhodná hlasová virtuózka, famózní herečka je také nespoutanou osobností. V tomto směru jí těžko někdo může konkurovat, i když kolegyně Sumi Jo je také vybavena precizní technikou, a takovou Christine Schäfer si divák nemůže nezapamatovat. Pak tu jsou ve své podstatě lyrické sopranistky obdařené navíc i značnou hlasovou pohyblivostí, jako třeba Maďarka Andrea Rost nebo Američanka Ruth Ann Swenson . A pak samozřejmě dlouhá řada půvabných a různorodých sopránů: Barbara Bonney , Dawn Upshaw , Christine Oelze , Elzbieta Szmytka , Angela Gheorghiu , Dorothea Röschmann … Někde na hranici mezi lyrickým a dramatičtějším oborem se nachází Američanka Renée Fleming se svým pohádkově měkkým hlasem. Pro někoho však může být zajímavější zase jinak krásný hlas Italky Barbary Frittoli , která by mohla pokračovat v nejlepší tradici italského pěveckého umění. Výraznými jevištními typy jsou Němka Angela Denoke anebo Finka Karita Mattila – obě jsou skvělé mimo jiné v operách Leoše Janáčka, takže i po odchodu Elisabeth Söderström a Gabriely Beňačkové budou mít Jenůfky a Káti interpretky na vysoké úrovni.
A dramatický obor? Ideální představitelky hlavních hrdinek Verdiho oper, ale také Straussových, Wagnerových, a samozřejmě i Pucciniho Turandot se nikdy nehledaly snadno. Ze starší generace ještě zpívá Eva Marton . A klobouk dolů! Třicet let se drží na vrcholu a stále má co objevovat: například před třemi lety debutovala jako Kostelnička. Z mladší generace je v současnosti velmi žádaná Gabriela Schnaut , kterou jsme v Praze pohostinsky viděli jako Isoldu. Špičkové verdiovské produkce se obvykle neobejdou bez sopranistek ruského původu, jimž bývá dán do vínku opulentní hlas: jmenujme především Marii Guleghinu a Marinu Mescheriakovu . Zvláště ve Straussových operách se – po nepřekonatelné Jessyi Norman – osvědčuje Deborah Voigt , která se chystá i na Lady Macbeth a Isoldu. Stejně nepostradatelná je i Jane Eaglen . Problémem obou posledně jmenovaných dam jsou jen poněkud rozložitější tělesné proporce.
CECILIA A TY DRUHÉ
Sopranistky jsou obvykle královnami opery, ale možná ještě výraznější osobnosti se poslední dobou objevily v mezzosopránovém oboru. I tady je na koho navazovat: Teresa Berganza , Fiorenza Cossotto , Agnes Baltsa , Jelena Obrazcovová , Briggite Fassbaender , Eva Randová . V zenitu uměleckých sil jsou pěvkyně jako Anne Sophie von Otter nebo Waltraud Meier .
V současnosti ale jako by všechno ustoupilo do pozadí před zjevem Cecilie Bartoli . Napsáno už o ní bylo tolik, že nemá smysl to znovu opakovat. Cecilia překvapuje každým novým CD, a to nejen výkonem, ale i dramaturgií. Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude ubírat. Stejně nepřehlédnutelným zjevem je Bulharka Vesselina Kasarova , vynikající nejen v mužských úlohách, ale třeba i jako Charlotta ve Wertherovi. Konkurenci má především v Američankách Susan Graham a Jennifer Larmore . Pro role jako je Eboli, Amneris, ale i Kundry nebo Fricka si přední operní domy často žádají litevskou pěvkyni Violetu Urmanu . Také Ruska Olga Borodina zvládá dramatičtější party včetně Dalily.
Nás může těšit, že do elitní sestavy světových mezzosopranistek rychle míří i Magdalena Kožená . Ta už ale patří, podobně jako třeba Flórez, do nejmladší generace pěvců, kterým ještě není ani třicet, a kteří se bezesporu naplno projeví v prvních desetiletích 21. století.
HAMPSON & COMPANY
Pokud jde o barytonisty, k nejosobitějším zjevům mladší generace patří – našemu publiku dobře známý – Rus Dmitrij Hvorostovský , využívající především svůj sametový témbr, dánský barytonista Boje Skovhus , a samozřejmě i Američan Thomas Hampson , který i v opeře plně těží ze svých dovedností v interpretaci písní. Poslední dobou se pokouší též o dramatičtější úlohy – nedávno například ztvárnil Macbetha v Curychu. Hampson už je vlastně kultovní postavou – má svou webovou stránku a vůbec patří ostatně k těm pěvcům, kteří se umějí systematicky prosadit za pomoci médií. Jeho pravým opakem – ne-li výjimkou v operním světě – je Angličan Simon Keenlyside , který vešel ve známost relativně nedávno, a to díky nahrávce Mozartova Dona Giovanniho pod Abbadovou taktovkou. Otevřeně totiž říká, že je mu protivný marketing a všechno, co s ním souvisí. Otázka je, jak mu to dlouho vydrží. Keenlyside, který je i nadějným písňovým interpretem, patří každopádně k těm umělcům, kteří by díky své schopnosti minuciózního přednesu mohli navázat na odkaz velkých pěvců minulosti, jako byl Dietrich Fischer-Dieskau . Pro zajímavost ještě dodejme, že poslední dobou se na špičkových scénách uplatňuje i slovenský barytonista Dalibor Jenis .
NÁSTUPCI VELKÝCH BASISTŮ
Nedávné šedesáté narozeniny Ruggiera Raimondiho připomněly, že i basisté a barytonisté stárnou. Pomalu se loučí generace Nikolaje Gjaurova , Sherilla Milnese či Theo Adama . Na vrcholu slávy jsou v současnosti Samuel Ramey , Leo Nucci , Matti Salminen , Kurt Rydl , Feruccio Furlanetto . A kdo je střídá v rolích králů, despotů, důstojných starců, mefistů, ale také třeba Dona Giovanniho? Umění hrát od mládí role starých mužů se učí ovládat mladý bulharský basista Julian Konstantinov , který v posledních letech stoupá vzhůru na přední světové scény. Nejnověji ho lze slyšet na nahrávce Verdiho Requiem pod taktovkou Claudia Abbada.
Konstantinov však ještě není takovou mediální hvězdou, jako velšský basbarytonista Bryn Terfel , který se na loňském Salcburském festivalu představil jako Verdiho Falstaff. Tento spontánní, živelný pěvec, který má v repertoáru například i Leporella nebo Jochanaana, by se chtěl jednou odvážit i na Wotana a Hanse Sachse. Také Itálie, ač spojována spíše s tenory, dala světu po Siepim, Raimondim a Furlanettovi respektovaného basistu: Roberta Scandiuzziho , který je pro svůj měkký, vroucí bas vyhledávaným představitelem basových partů zvláště ve Verdiho operách.
Z tohoto letmého pohledu na operní svět je zřejmé, že obávaný soumrak pěvců zatím ještě nenastává. Neustále se vynořují nové a nové tváře, a záležet bude spíš na samotných mladých zpěvácích, jak se svým talentem a svými schopnostmi budou hospodařit, aby vydrželi na vrcholu sil tak dlouho, jako jejich proslulí předchůdci.
