„Závody jsou dobré pro koně, ne pro muzikanty“, řekl jednou Béla Bartók. Měl pravdu? Ano i ne. Jsou fanatičtí zastánci hudebních soutěží, kteří argumentují zejména publicitou pro mladé umělce, ale i odpůrci, k nimž patřil i Bartók, kteří uvádějí, že řada velkých hudebníků se nikdy žádné soutěže nezúčastnila. Jak to často bývá, obě strany mají pravdu, ale jen částečně. Faktem ovšem zůstává, že Soutěž královny Alžběty v Bruselu je jednou z největších, nejstarších a nejtěžších na světě.
Kdo chce víc vědět o hudebních konkursech, může si pustit Wagnerovu operu Mistři pěvci norimberští. V Bruselu to ovšem probíhá jinak, první cena není ruka sličné ženy jako v opeře, ale 20 000 Euro. A s několika vedlejšími cenami si vítěz může přijít na 25 000. Jestli je tato soutěž nejtěžší na světě, o tom lze diskutovat, nezapomínejme na soutěže Chopina, Čajkovského, Van Cliburna a jiné, ale je určitě nejdelší. První kolo, semifinále a finále trvá vždy týden a 12 finalistů se navíc připravuje týden v izolaci na finále. Tento týden je velmi zajímavý, kandidáti žijí odříznuti od světa v hudebním institutu královny mimo Brusel. Nesmí mít žádné kontakty s okolním světem, nesmí mít ani mobilní telefony. Každý z nich dostane osm dnů před svým vystoupením novou povinnou skladbu. Na tu je vypsána zvláštní soutěž (odměna 10 000), v porotě byli kromě jiných Luca Francesconi a Michael Jarrell, tento rok ji vyhrál Španěl Miguel Gálvez-Taroncher se skladbou La Luna y la Muete pro klavír a orchestr. Když k tomu připočteme losování, tak se jedná zhruba o pět týdnů, a to je od tohoto roku zrušeno anonymní předkolo, stačí poslat DVD s nahrávkami. I program kandidátů je velmi náročný, sonáty, etudy a koncerty se hrají zpaměti, jen na povinnou skladbu je možno mít partituru. Vcelku se jedná o 18 skladeb, z kterých porota vybírá. V semifinále, kde je také povinná skladba, doprovází komorní orchestr, ve finále symfonický orchestr, tento rok to byl Belgický národní orchestr s dirigentem Tiborem Vargou. Královská rodina v čele s královnou Fabiolou sleduje „jejich“ soutěž již od prvního kola. Je zajímavé, že kromě dotací na několik cen ve finále nemá soutěž žádnou státní dotaci, všechny příjmy jsou ze vstupenek a od sponzorů.
Původně nastartoval soutěž velký belgický houslista, skladatel a pedagog Eugene Ysaye. S pomocí královny Alžběty, která sama hrála, prý obstojně, na housle, byl první ročník uspořádán v roce 1937, tehdy jako „Mezinárodní soutěž Eugene Ysaye“. Vítězem se tehdy stal nikdo jiný než legendární ruský houslista David Oistrach a o rok později ho vystřídal stejně známý Emil Gilels. Světová válka hudební klání přerušila a teprve v roce 1951 byla soutěž obnovena pod dnešním názvem. Největší belgický operní pěvec José Van Dam navrhl, aby byla soutěž rozšířena o pěvecký konkurs. Od roku 1988 se střídají vždy po čtyřech letech housle, klavír a zpěv. Letošním rokem se snížil čtyřletý cyklus na tříletý, takže se soutěž pořádá každý rok. To znamená, že příští rok je na řadě zpěv, v roce 2009 housle, v roce 2010 opět klavír a tak dále.
„Systém evaluace zůstává nezměněn“, říká prezident soutěže hrabě Jean-Pierre de Launoit. „V každém kole odevzdává porotce ihned po vystoupení každého kandidáta body podle svých kritérií. Toto bodování je konečné a nelze ho měnit ani o něm diskutovat. Konečné pořadí je aritmetický průměr součtu všech bodů.“ To znamená, že zhruba 15-členná porota nikdy nedeliberuje, a to je u velkých soutěží dost nezvyklé. Pořadatelé tím chtějí snížit vliv známých porotců. Uvolňování činných umělců do poroty je vzhledem k délce soutěže velký problém. Přesto je výčet členů bruselské poroty plejádou velkých jmen: David Oistrach, Arthur Rubinstein, Rudolf Firkušný, Yehudi Menuhin, Arthur Grumiaux, Francis Poulenc, Leonid Kogan, Isaac Stern, Henryk Szeryng, Paul Badura-Skoda, Gidon Kremer, Ivan Moravec, Elisabeth Schwartzkopf, Martina Aroyo, Joan Sutherland a řada dalších. Předsedou poroty je již mnoho let Arie Van Lysebeth, bývalý ředitel bruselské konzervatoře. Zajímavé je, že tento dirigent a pedagog kdysi vyhrál (ex-aequo) fagotovou soutěž Pražského jara. Van Lysebeth hovoří plynně pěti jazyky, což mu ulehčuje komunikaci s jinými porotci. „My musíme v této heterogenní společnosti s tak vyjímečnými osobnostmi pět týdnů spolupracovat, a to není jednoduché,“ vysvětluje šéf poroty. „Kolegialita porotců nehraje při hodnocení kandidátů žádnou roli, to bychom si vůbec nepomohli. Nevím, co se odehrává mezi členy poroty. Nejsem žádný agent KGB, který by zkoumal telefony mezi Tokyem a New Yorkem. Je ovšem pravda, že se na porotce vyvíjí nátlak, aby mezi sebou neměli žádné bližší kontakty.“
Konečné pořadí ovlivňuje řada věcí, jako například volba repertoáru. Na programu jsou ne vždy hudebně nejhodnotnější koncerty, ale zejména „ukázkové“ skladby, kde se klavíristé mohou předvést: koncerty Rachmaninova a Prokofjeva, méně Čajkovského Koncert b moll a už zcela vyjímečně Brahms, Beethoven nebo Chopin. Ekonomové Heyndels a Glejser dospěli ve své publikaci Efficiency and inefficiency in the ranking competitions: the case of the Queen Elisabeth Music Contest k překvapivým závěrům. Prostudovali výsledky z let 1956 až 1999 a zjistili, že kandidáti se sudými čísly dopadli mnohem lépe než ti, kteří si vylosovali lichá pořadová čísla. Čím později kandidáti hrají, tím větší mají naději na úspěch. V klavírních soutěžích mají muži lepší výsledky, to ukazuje na menší fyzickou sílu žen. U houslí, kde je technika důležitější než síla, rozdíl úspěšnosti mezi muži a ženami neexistuje. Na konečném pořadí má podíl i země původu. Účastníci z tradičně úspěšných zemí (Rusové a dříve Američané) mají určitou výhodu. Všechny vyjmenované faktory vám ovšem nejsou k ničemu, pokud nemáte výjimečný talent, silné nervy a štěstí.
V roce 2000 byl jmenován generálním ředitelem soutěže Michel-Etienne Van Neste. V organizaci pracuje již 19 let, takže zná konkurs do detailů. „Spolupracujeme zejména s Chopinovou soutěží ve Varšavě, která byla založena v roce 1927 a je starší než naše soutěž a rovněž s Čajkovského soutěží v Moskvě, která byla založena v roce 1958. O rok dříve byla naše soutěž jednou z pěti zakládajících členů Světové federace mezinárodních hudebních soutěží v Ženevě, kterou uznává a podporuje UNESCO. Cílem federace bylo posílit hudebními kontakty mírový proces. V padesátých a šedesátých letech jsme měli velmi mnoho sovětských a amerických účastníků.“ A Michel-Etienne Van Neste pokračuje: „Zavedením DVD-nahrávek pro předselekci se naše soutěž o něco zkrátila, ale i tak zůstáváme nejdelším konkursem v hudebním světě. Také naše podmínky jsou velmi vysoké, v prvním kole je to zejména Bach, v dalších kolech leží akcent na hudbě klasicismu a romantismu v čele s Mozartem.“ Na otázku, jestli je nutné organizovat hudební soutěže, Van Neste odpovídá: „Každá soutěž má své specifické znaky. Některé akcentují skladatele, jiné chtějí zvýšit prestiž svého města, další vyzdvihují ten či onen hudební nástroj, prostě každý hledá svůj profil. Jinak uvažujeme my Evropané, jinak například Asiaté. Všeobecně si myslím, že důležitost soutěží je více uznávaná ve východní než v západní Evropě.“ Soutěž královny Alžběty disponuje poměrně malým rozpočtem 1,5 milionu Euro. Prodej vstupenek je zdaleka největším příjmem. Od roku 1997 organizace spolupracuje s Nippon Music Foundation. Japonci kromě jiného zapůjčují vítězi houslové soutěže na tři roky cenný nástroj od Stradivariho. To není maličkost, jen pojištění takového nástroje stojí dva až tři tisíce Euro měsíčně!
V análech soutěže nalezneme jako vítěze velká jména: houslisté Leonid Kogan, Gidon Kremer, Yuzuko Horigome, Vadim Repin a klavíristé Vladimir Ashkenazy, Philippe Entremont, Malcolm Frager, Cyprien Katsaris nebo Brigitte Engerer. Z Čech se stali laureáty Stanislav Knor (1956), Igor Ardašev a Jan Simon (1991). Všem těmto tehdy mladým sólistům zařizovala soutěž koncerty, nahrávky, pomáhala jim s plánováním kariéry, s uzavíráním kontraktů a vůbec jim otevírala dveře do velkých koncertních síní. Nechť si čtenář sám odpoví na otázku, jsou-li hudební soutěže potřebné.
Výsledky klavírní Soutěže královny Alžběty 2007
Organizátorům soutěže přišlo více než 200 přihlášek. Porota po poslechu zaslaných DVD vybrala 84 kandidátů z 26 zemí do veřejné soutěže, bohužel nikoho z Čech ani Slovenska. Do finále postoupilo 12 klavíristů, mezi nimi 3 z Jižní Koreje a 2 z Ruska. Německo má tradičně silnou pedagogickou základnu, to se potvrdilo i tentokrát, 5 finalistů studovalo na „Hochschule für Musik und Theater“ v Hannoveru, jedna v Berlíně a jedna v Hamburku. Výběr klavírního koncertu zůstal rovněž v běžných zvyklostech, nejdůležitější zůstává atraktivita. Čtyři finalisté si zvolili Rachmaninovův 3. koncert a tři Prokofjeva, jednou zazněly koncerty Brahmse, Chopina, Beethovena, Čajkovského a Liszta.
Tradičně hráli prim ruští kandidáti. Pokud se nenajde nějaký „narušitel“, jako tomu bylo v minulých ročnících v případě litevské houslistky Baiby Skride nebo německého klavíristy Severina von Eckardsteina, vyhrávají často ruští finalisté, což se stalo i tentokrát. Nakonec vyhrála Anna Vinitskaja (od roku 1968 opět jednou žena), která studovala v Rostovu a Hamburku. Vinitskaja je určitě velkým talentem, ačkoliv mnoho odborníků tipovalo dalšího ruského finalistu Ilju Raskovského. Sympatická Bulharka Mangova si 2. místo určitě zasloužila, třetí místo italsky mluvícího Švýcara Piemontesiho je překvapením. První Asiatkou byla po zásluze Hyo-Sun Lim a Belgičané měli velkou radost z 6. místa Liebrechta Venbeckevoorta. Zbylá polovina finalistů zůstala laureáty bez pořadí.
První cena: Anna Vinitskaja (23 let, Rusko) * Druhá cena: Plamena Mangova (27, Bulharsko) * Třetí cena: Francesco Piemontesi (23, Švýcarsko) * Čtvrtá cena: Ilja Raskovskij (22, Rusko) * Pátá cena: Lim Hyo-Sun (26, Jižní Korea) * Šestá cena: Liebrecht Vanbeckevoort (22, Belgie).
Další laureáti bez pořadí: Francois Dumont (21, Francie) * Youn Hong-Chun (24, Jižní Korea) * Hisako Kawamura (26, Japonsko) * Stanislav Kegaj (22, Kazachstán) * Lee Miyeon (24, Jižní Korea) * Maringela Vacatello (25, Itálie).
