Zahajovací koncert nové sezony pražského Národního divadla, který se uskuteční 11. září, představí velký talent světové opery: lotyšskou sopranistku Maiju Kovalevskou. Za doprovodu orchestru Národního divadla a pod taktovkou nového šéfdirigenta Tomáše Netopila zazpívá árie z oper Pucciniho, Bizeta, Čajkovského a Berlioze. Maija Kovalevska se narodila roku 1979 v Rize, kde také studovala. Na operním jevišti debutovala jako Donna Elvíra v Lotyšské národní opeře v sezoně 2002/2003. Na mezinárodní scénu poprvé vstoupila roku 2006 ve veronské Areně rovněž jako Donna Elvíra. Ve stejném roce nastal v životě mladé pěvkyně zásadní obrat: vítězstvím v ostře sledované soutěži Plácida Dominga Operalia, která se tehdy konala ve Valencii, k sobě Kovalevska přitáhla pozornost.
Jak vzpomínáte na průběh Operalie? Byla to pro mne mimořádně důležitá soutěž. Zpěváci přijeli z celého světa a jejich úroveň byla velmi vysoká. Ne nadarmo se Operalii říká Olympijské hry operních pěvců nebo také Formule 1. Účast v soutěži jsem plánovala už dlouhou dobu a vítězství mi pak přišlo jako sen, který se stal skutečností. Ve Valencii jsem totiž navíc v té samé době zpívala Mimi v Palau de les arts, takže zvládnout současně operní produkci i soutěž nebylo snadné. Byla to pro mne velká výzva.
Nakolik vám Operalia pomohla při startu pěvecké kariéry? Jak důležité jsou podle vás soutěže obecně? Doporučuji všem mladým zpěvákům, aby se jich účastnili. Soutěže mohou totiž významně ovlivnit profesionální kariéru. Zvláště Operalia. Plácido Domingo pomáhá mladým operním pěvcům v jejich začátcích a mne takto pozval hned po soutěži do Metropolitní opery.
Studovala jste u profesorky Anity Garanči, která je matkou dnes už renomované mezzosopranistky Eliny Garanči. Jakou učitelkou je paní Anita? A zpívala jste také s Elinou? Vlastně to byla Elina, která mne své matce doporučila poté, co mne slyšela zpívat. Společně jsme nikdy nevystupovaly, ale letos v únoru jsme se potkaly v Metropolitní opeře, i když v různých produkcích – já jsem zpívala Micaelu a ona Rosinu. Jinak profesorka Anita Garanča je velmi dobrá pedagožka zpěvu a na studia u ní mám dobré vzpomínky. Je přísná, ale přímá a hodně mi pomohla. Všechno co mi řekla byla pravda.
Nyní žijete v Itálii a pracujete s Mirellou Freni. To je jistě další velká škola. Co jste se od ní naučila? Studovat s paní Freni je prostě úžasné. Naučila jsem se mnoho věcí, především italské bel canto a frázování, připravila se mnou řadu operních rolí. Ve studiu ale pořád pokračuji, jelikož zpěvák se musí zdokonalovat celý život. Mirella Freni je jako italské slunce, pomáhá mi růst.
Rychlý vzestup s sebou ale může nést i zvýšená očekávání nebo snahu obsadit mladého zpěváka do nevhodných rolí. Jste na takové tlaky připravena? Samozřejmě že občas dostanu nabídku na nevhodnou roli. Většinu z nich jsem odmítla. To je nezbytné, pokud taková nabídka přijde příliš brzy. Mám před sebou vždy ten nejlepší příklad a tím je právě Mirella Freni.
Zatím zpíváte hlavně lyrické role, jak chcete svůj repertoár dále rozvíjet? Lyrické role vyhovují mému hlasu nejlépe, ale určitě si budu repertoár rozšiřovat. Nové role mne často nacházejí neočekávaně, třeba minulý rok to byla Teresa v Salcburku nebo Euridice v Metropolitní opeře.
Jak se vám vlastně zamlouvala role Teresy v Berliozově Benvenutu Cellinim a vůbec celá produkce, v níž jste debutovala na Salcburském festivalu? Zpívat na Salcburském festivalu pod vedením maestra Gergijeva a v inscenaci Philipa Stolzla byla výjimečná šance. Role Teresy je velmi obtížná, ale krásná. Na počátku se mi Berliozova hudba zdála nezvyklá, ale postupně jsem si ji zamilovala.
Letos v létě jste poprvé vystoupila na jiném prestižním festivalu, v anglickém Glyndebournu. Navíc jste poprvé zpívala Taťánu. Jaká to byla zkušenost? Účinkovala jsem v obnovené produkci Evžena Oněgina z roku 1994, kterou nastudoval dirigent Vladimir Jurowski. Je to velice inteligentní člověk a s Taťánou mi hodně pomohl. Analyzovali jsme Puškina, vypracovávali nejmenší detaily z Čajkovského partitury. Musím říci, že publikum v Glyndebournu bylo stejně vřelé jako v Salcburku.
Setkala jste se někdy s českou hudbou? Nechtěla byste zpívat Jenůfu nebo Rusalku? Zpívala jsem Dvořákovo Stabat mater na festivalu duchovní hudby v Rize. Dvořákova hudba je velmi emocionální a upřímná. Moc ráda bych zpívala Rusalku. Je to neobyčejně bohatá a krásná hudba pro srdce i pro duši.
