Dvě hudební společenství – Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 – spojuje osoba uměleckého ředitele, dirigenta a cembalisty Václava Lukse. V roce 2005 si splnil svůj sen a dal rámec souborům, které nejenže naplnily jeho vize o provádění nejdříve Bacha, potom Zelenky a dalších mistrů baroka a relativně nedávno dospěl až k hudbě 19. století, ale postupně dobývá prestižní pódia festivalů a koncertních domů. Jaké bylo Collegium před deseti lety a dnes, jaký je Václav Luks kdysi a dnes?
Na úvod očekávaná a jistě už stokrát zodpovězená otázka. Proč jste před deseti lety založil Collegium 1704? Musím se vrátit více do minulosti. Kořeny jsou ve Švýcarsku, kde jsem studoval. Když jsem skončil, hrál jsem po Evropě v různých souborech staré hudby, zejména v německy mluvících oblastech, a fascinovala mě tradice provozování Bachovy hudby, která u nás v podstatě nebyla přítomná, a navíc Bachova hudba se hrála na vysoké úrovni jen vzácně. Zárodek Collegia 1704 existoval ve formě příležitostných projektů již od roku 1991, ale v roce 2005 nadešel čas, kdy jsem si řekl, že je třeba udělat odvážný krok do neznáma. Prvním krokem k tomu, abych mohl provádět vokálně instrumentální díla, bylo založit vokální soubor. Takže na počátku roku 2005 vznikl soubor Collegium Vocale 1704 a Collegium 1704 bylo rozšířeno do podoby barokního orchestru. Experiment (jinak se to nedá nazvat) vznikal za divokých podmínek, protože neměl žádné finanční krytí a propagaci a otázky produkce, reklamy a uměleckého provozu ležely jen na mně.
Jak dlouho trvalo divoké období? Vlastně celý rok. Nicméně i v těchto provozních podmínkách jsme dokázali provést Janovy pašije a na Pražském jaru Mši h moll, což byla pro mě velká pocta a obrovské vítězství. Kámen, který mi po tomto provedení spadl ze srdce, musel být slyšet široko daleko a dodalo mi to novou energii… Ještě tentýž rok jsme provedli Bachovu Mši G dur a Vánoční oratorium. Cyklus byl umělecky obrovským úspěchem, ekonomicky samozřejmě obrovským neúspěchem. To se však postupem času zahojilo. (smích)
Kde jste vzali peníze na bachovský cyklus? Kromě pražskojarního koncertu a spolupráce s FOK na Vánočním oratoriu jsem to platil já ze svých honorářů v zahraničí. Collegium ještě nebylo tak zavedené, aby bylo možné kompenzovat ekonomický deficit z činnosti v cizině.
A trvalo to…? Ještě nějaký čas. Každý šéf firmy vám řekne, že když se dostanete do červených čísel, tak to nějaký čas trvá, než se dostanete k číslům kladným. Bylo to sice těžké období, ale ničeho nelituji a jsem rád, že jsme si tím prošli. A rád dodávám, že s příchodem nového managementu v čele s Veronikou Hyksovou, která dala věcem řád, se začaly věci ubírat správnou cestou.
Jak je to po deseti letech? Už nejsme v červených číslech, ale kdybychom oddělili domácí aktivity, tj. oba cykly (Collegium 1704 v Rudolfinu a Hudební most Praha – Drážďany) a zahraničí, tak domácí projekty dotujeme v řádech milionů ze zdrojů z naší činnosti venku.
Zmínil jste Hudební most. Jak dlouho v něm budete pokračovat? Věřím, že každý čin, který děláme, má hrát svoji pozitivní roli v okamžiku, kdy jsme jej vymysleli, kdy jej naplňujeme. Projekt realizujete s určitým cílem a něco od něj očekáváte. Přináší svoje plody, ale v okamžiku, kdy se přežije a přestane splňovat vaše očekávání, tak se musíte umět s ním rozloučit, protože všechno má svůj čas. To však zatím nenastalo.
A co cyklus koncertů v Rudolfinu? Byl to důležitý krok pro nás a pro naše publikum, které se tím nebývale rozšířilo. Změnila se akceptace souboru a zásadní je pro rozvoj Collegia 1704 pravidelné účinkování v Rudolfinu a spolupráce se špičkovými umělci. Takovéto poznání je strašně důležité… Dostali jsme se o patro výš. Ale musím se vrátit k ekonomice – je skvělé, že se okruh našich podporovatelů rozšiřuje, nicméně hlavními sponzory našeho činění jsme my. Rudolfinský cyklus nás stojí ročně v průměru 5 milionů korun! Takže za dobu existence 15 milionů, což je na nezávislý soubor na scéně staré hudby obrovská zátěž. To vše znamená, že jestli se nám nepodaří změnit finanční rovnováhu, obávám se, že tento cyklus bude mít omezené trvání.
Deset let je už podstatná část života. Neberte to jako klišé, ale jaký je smysl vaší činnosti? (delší ticho) Myslím, že by takovouto otázku bylo dobré rozdělit do obecné a osobní roviny. Začnu obecnější, protože je to lehčí. Za deset let se mi podařilo něco, o čem jsem na počátku jen snil – vybudovat u nás soubor (dnes si to už troufnu říct) světové pověsti, který bude nezávislý a bude mít publikum jak doma, tak v zahraničí. Ten zahraniční přesah je samozřejmě velmi důležitý – koncertní cyklus v Drážďanech a pozvání na prestižní pódia a festivaly v cizině, jako je třeba Salcburk v roce 2015. Deset let se může zdát být dlouhou dobou, ale v případě Collegia 1704 byla tato doba naplněna raketovým rozvojem. Za to vděčím hudebníkům i našemu managementu, který je skvělý. A vděčím za to, aniž bych vám lichotil, i médiím, protože aby lidé na koncerty chodili, tak se o nich musí dozvědět.
V osobní rovině je odpověď těžší. Profesionálnímu růstu jsem musel něco obětovat ze svého privátního života. Kdybych nedělal Collegium 1704 a neprošel touto cestou, tak bych byl asi jiným člověkem – nevím, jestli méně či více šťastným –, asi bych si ale vyčítal, že jsem se nepokusil splnit svůj sen. Věřím, že každý člověk, který má sen, by měl zkusit jej naplnit a nemít strach ze skoku do neznáma.
Kdyby nebylo Collegia, byl byste více hornistou a cembalistou nežli dirigentem? Můj život by byl každopádně naplněn hudbou, ale v jiné podobě… Asi bych byl dosud členem berlínské Akademie für Alte Musik.
Na počátku stála olbřímí Bachova Mše h moll. Stejný opus uvedete příští rok v březnu v Rudolfinu, v létě v Salcburku… Proč byl na počátku právě Bach a kde všude ještě budete dělat v roce Bachova výročí Bacha? Z našeho pohledu je to spíše naše výročí, nežli Bachovo (smích), ale proč byl na počátku Bach? To také souvisí s mými hudebními začátky. Za socialismu jsem jezdil s rodiči do NDR, což byl nejjednodušší zdroj nahrávek a bachovských notových materiálů. Vzpomínám si, jak mě coby adolescenta třeba fascinovala nahrávka Janových pašijí s Peterem Schreierem. Jelikož jsem měl vždy potřebu sdílet krásné věci, oblažoval jsem svoje spolužáky na konzervatoři svým nadšením mimo jiné právě pro Janovy pašije a snili jsme, jak bychom si je provedli. Semínko tohoto snu z přelomu 80. a 90. let ve mně zakořenilo, takže je logické, že o patnáct let později, v březnu 2005, jsem jako první zalil právě toto semínko a Janovy pašije byly prvním projektem Collegia Vocale 1704. Na onom přelomu bylo pro mě také důležité setkání s nahrávkou Braniborských koncertů souboru Musica Antiqua Köln, kterou jsem na škole každého obtěžoval a nutil, aby si ji poslechl. A koncert tohoto souboru na přelomu 90. let v Rudolfinu byl pro mě šokujícím zážitkem. Subtilní zvukovost barokních nástrojů v sále, kde jsem dosud slyšel hlavně Českou filharmonii, byla pro mě mystickým zjevením. Ten iniciační zážitek mám v sobě dodnes a dokonce se mi o tom nedávno i zdálo. (smích)
Jaká bude Mše h moll roku 2015? Určitě bude jiná nežli v roce 2005. Filozofie komorního Bacha (místo šedesátičlenného sboru dvacet zpěváků, tempový plán, jenž se liší od tradičních pojetí, ne kvůli šoku, ale kvůli mému přesvědčení, že takto byla hudba myšlena a takto má k publiku promlouvat) zůstává stejná. Jsem však věčný hledač, za deset let jsme trošku jinde, takže řada detailů bude jiná. Koneckonců předloni jsme Velkou mši natočili a nahrávka má smysl jen tehdy, když můžete nabídnout něco nového. Nahrávka číslo 228, jež bude kopií těch 227 předtím, je hloupost. I recenze v zahraničí uznaly, že je to nahrávka v nových barvách, takže v nových barvách budou i provedení v roce 2015. Věřím, že pro nás všechny to bude do určité míry další znovuobjevení Bacha.
Uveďte konkrétní příklad rozdílu od roku 2005. Je to dílo, které má ze všech Bachových děl nejdelší interpretační tradici, která dokonce pokusy sahá před Mendelssohnovo provedení Matoušových pašijí. Z počátku „neproveditelného“ díla se stal oblíbený opus německých sing-akademií 19. a 20. století. Vytvořila se tradice, jež je přítomná i v historicky poučených nahrávkách. Neříkám, že je to špatně, mám úctu k německé tradici, jen to konstatuji. Věřím však, že je možné na tuto tradici zapomenout. Především se to týká romantického výkladu temp, a to hlavně u částí označených „alla breve“. V romantismu se nevědělo, že tyto polyfonní části notované v půlových a celých notách jsou vlastně kompoziční zkratkou, takže tempo bylo míněno v pravém slova smyslu „alla breve“ a má být dvojnásobně rychlé. Bylo to tedy hráno důstojně pomalu. Později hudební věda zjistila, že idea barokního alla breve je skutečně velmi rychlé tempo, nicméně bachovské interpretace se to příliš nedotklo. Já v pionýrském nadšení a ve snaze se od této tradice oprostit, jsem před deseti lety některá tempa možná poněkud přešvihnul a zvýraznil něco nad míru přirozenosti. Zestárnul jsem, snad i zmoudřel a jsem klidnější (smích), takže nacházím míru, která je pro mě v této chvíli ideální. Těžko říci, jestli je to lepší. Prostě v roce 2005 jsme byli v určité fázi, teď jsme v jiné. Hlavní je neustrnout, být schopen vývoje a umět se kriticky podívat na svoji předchozí práci.
Takže jaká budou alla breve v Mši h moll? Asi na úrovni zmíněné nahrávky. Zhruba… (smích)
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 12/2014
