…říká izraelská klarinetistka Sharon Kam, která se letos představuje na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha ve dvojjediné roli. Jako interpretka a kurátorka série komorních koncertů v Rudolfinu a v Anežském klášteře. I o tom jsme – ve společnosti její zkušené kolegyně, nizozemské houslistky a violistky Isabelly van Keulen – diskutovali na prvním z letošních aftertalks. Neboli povídání po potlesku, které již pátým rokem k festivalu patří. A také tentokrát, v pondělí 10. září 2018, zůstala v hledišti Dvořákovy síně slušná část publika, zvědavá i po dlouhém koncertu na názory či postřehy protagonistek. Úvodem jsem se vrátil k tomu, co Sharon Kam před časem veřejně vyjádřila jako své motto, týkající se prožitku z koncertování. Zajímalo mě, jestli věta „hudbou se dotýkám lidských srdcí“ není až příliš expresivní, citová. „Nikoli. Máte-li na jevišti podávat po dlouhé roky stále špičkový výkon, musí vás něco hnát dopředu, motivovat. A pro mě je to právě ten pocit, to tušení, že muzicírováním cosi vzniká mezi mnou a posluchači. Že si navzájem předáváme a doplňujeme emoce, energii.“
Nešlo se ihned nezeptat, zdali k tomu podle Sharon došlo právě v pondělí večer v Rudolfinu. A stalo se cosi výmluvného. Jen jsem otázku položil, diváci se spontánně roztleskali a tím jednoznačně odpověděli za interpretku, která se jenom vděčně usmála. A dala prostor své kolegyni Isabelle, zkušené harcovnici světových pódií, aby připojila komentář. „Podívejte,“ předvedla mi Holanďanka svou viditelně rozechvělou paži, „přestože mám už stovky koncertů na kontě, tady jsem si ten trojboj báječně užila. A prožila.“ Trojboj?
„Ano, mám na mysli klarinetové kvintety nejen od Mozarta a Brahmse, které se od nás tak nějak očekávaly, ale i ten ze skladatelské dílny Maxe Regera. Měl připomenout, o co se snažíme. Reger totiž sám napsal, že neusiloval o concertino, ve kterém dominuje klarinet za doprovodu čtyř smyčců, ale o skutečný kvintet pokrývající všechny nástroje rovnoměrně.“ Je právě toto, tedy prezentace jejího milovaného klarinetu ve vyvážené souhře s dalšími nástroji, klíčem k výběru skladeb a hudebníků pro komorní řadu, jak ji Kam ve spolupráci s festivalovou dramaturgií sestavila? „Dá se to říct i takto. Hlavně mi ale šlo o to, představit klarinet v kombinaci s různým nástrojovým obsazením a v repertoáru pokrývajícím několik století.“
Mozartův kvintet, který jste zahráli tentokrát, složil – jak známo – Wolfgang Amadeus pro svého oblíbeného klarinetistu Antona Stadlera. Trochu teď odlehčím a připomenu vám, Sharon, historku o tom, jak Stadler ztratil svůj klarinet při jízdě v bryčce, čímž mimo jiné znemožnil následníkům pátrání po tom, jak přesně byl jeho nástroj sestaven, vyroben. Stalo se někdy i vám, že jste svůj klarinet někde zapomněla? „Musím se smát, neboť jste nevědomky trefil do černého. Ale dovolte napřed poznámku ke Stadlerovi. On nejenže zašantročil ten klarinet, přitom se, co vím, ztratily i cenné partitury, takže ho Mozart musel opravdu milovat. A k vaší otázce, bylo to ve chvíli, kdy jsem se po náročném turné tak těšila na rodinnou dovolenou, že jsme po odjezdu z hotelu zjistili, co chybí. Můj drahocenný klarinet! Museli jsme se vrátit, ztratili jsme tím asi dvě hodiny, dovolená začala složitě, ale pro mě to dopadlo dobře, nástroj byl bezpečně zaparkovaný v recepci.“
Dostáváme se během hovoru i zpátky k hudebním začátkům Sharon. „Maminka doma pořádala každý pátek večer sedánky s komorní hudbou. Zvala kamarády a muzicírovalo se. Seděla jsem tam, prcek sotva postřehnutelný, jako pěna. A hudba do mě proudila. Tak nějak jsem ji v sobě od těch chvil ukládala a postupně musela ven tím, že budu sama hrát.“ Profesní pouť Isabelly van Keulen se liší tím, že kromě vlastního vystupování či nahrávání byla deset let uměleckou ředitelkou delftského Mezinárodního hudebního festivalu a působí dlouhodobě jako pedagožka, profesorka. Co se jí víc vrylo pod kůži?
„Jistěže vyučování. Festival byl pro mě krásnou, ale časově ohraničenou kapitolou, zatímco kontakt se studenty je pro mě osudem. Inspirativním, spěchám dodat. Snažím se je kromě hudební roviny naučit i tu prezentační, jevištní. Potkávám často dva vyhraněné druhy žáků. Zatímco pro jedny je pobyt ve světlech ramp očistcem, druzí si naopak pyšně myslí, že jsou tam jako doma, což je – věřte – složitější odstranit než to první.“
Obloukem se tak v hovoru vracíme tam, kde jsme začali. K pocitům interpreta na scéně, před posluchači. A je zcela přirozené se na to ptát, je-li před námi, usazenými u stolku na jevišti, doširoka rozevřený vějíř Dvořákovy síně, zároveň intimní i majestátní. Tak tedy: Sharon, kdysi jste prohlásila, že – doslova – „hudba dělá lidi lepšími“. Že je svým způsobem zlidšťuje. Jak jste to přesně myslela? A věříte tomu dodnes? „Neustále. Vždyť kultura je tím, co nám umožňuje volně dýchat ve světě, který je naplněn každodenností. Někdy se v ní utápíme, někdy si ji vychutnáváme, ale život přece nemůže spočívat převážně v hmotné rovině. Potřebujeme něco, co dám aspoň občas dodává křídla. A právě tím je kultura obecně a hudba zvlášť.“