„Innsbrucku, musím tě opustit“ je název populárního madrigalu Heinricha Issaca z 15. století. Dobře by se hodil i k belgickému dirigentovi René Jacobsovi, který po 33 letech dobrovolně ukončil každoroční přítomnost na rakouském festivalu staré hudby Innsbrucker Festwochen ve funkci uměleckého ředitele a předal ji svému žákovi z Basileje, italskému dirigentovi Alessandru De Marchimu. Jacobs si vybudoval v Rakousku téměř neotřesitelnou pozici, nabídek má víc než dost, ale nechce se do budoucna vázat na jednu instituci. Jeho záměrem je, podle vzoru Harnoncourta, Herrewegheho a jiných, rozšířit svůj akční rádius na hudbu komponovanou po Mozartovi. Poslední léta byl Jacobsův pobarokní trend viditelný i v tyrolské metropoli, kromě Mozarta v minulých letech uvedl i opery Haydnovy, ale hodlá jít ještě dál. To byl také hlavní důvod pro rozhovor s touto ikonou interpretace barokní hudby.
Mladý Jacobs byl poprvé v Innsbrucku v sedmdesátých letech jako kontratenor, příznivci staré hudby si pamatují, že byl po renesanci kontratenorů Alfredem Dellerem jedním z prvních uznávaných pěvců toho druhu. Vzpomínám si, že před mnoha lety při premiéře Cavalliho opery La Calisto v bruselské opeře ztratila italská představitelka titulní role náhle hlas a Jacobs za ni odzpíval od dirigentského pultu v orchestřišti zhruba polovinu představení. Později se v Innsbrucku uplatnil jako docent, dirigent a dramaturg a v roce 1997 byl jmenován uměleckým ředitelem festivalu. Ve všech těchto funkcích se osvědčil.
„Innsbrucký festival mi dal velmi mnoho, v mé kariéře jsou jen dvě klíčová místa: Innsbruck a Basilej,“ říká René Jacobs. „Ve Schole Cantorum Basiliensis jsem měl příležitost vychovat řadu dnes známých pěvců, jako jsou Andreas Scholl, Gert Türk nebo Maria Cristina Kiehr. Innsbruck mi dal mnoho zkušeností z barokní opery. Říká se, že je čas přijít a čas odejít, myslím si, že čas mého odchodu z Innsbrucku skutečně nadešel, ale jako dirigent se sem budu na hostování rád vracet.“
Za vašeho působení bylo v Innsbrucku inscenováno několik desítek oper, zejména barokních. Jak vidíte evoluční proces toho, co nazýváme „historická interpretace staré hudby“? „Stará hudba“ nesmí být pro hudebníky ghettem, ze kterého nemohou nebo nechtějí vyjít. Svou produkcí Mozartova Dona Giovanniho před třemi roky v Innsbrucku jsem chtěl dosáhnout toho, aby posluchači prožívali tuto tak často hranou operu jako nové dílo a aby ji poslouchali jinýma ušima. Tehdy napsal Süddeutsche Zeitung, že moje nastudování bylo zajímavější než celá řada Mozartových oper v Salcburku, kde se stále hledaly nové režijní koncepty, aniž by se někdo zajímal o historicky zdůvodnitelnou interpretaci. To mě velice potěšilo. Mozartova hudba se zdála za jeho časů mnohem poutavější než dnes, protože on psal pro tehdejší hudební nástroje až na hranici hratelnosti. Rovněž dopřával pěvcům a hráčům continua hodně improvizační volnosti. Mám pocit, že v dnešní době je dost mladých talentovaných pěvců a hudebníků. Orchestry hrající na historické nástroje jsou mnohem lépe technicky vybaveny než za mých mladých časů. Pracuji zejména s německými barokními orchestry jako Freiburger Barockorchester nebo Akademie für Alte Musik Berlin. Jejich vysoká úroveň se nedá porovnávat s tehdejší úrovní například La Petite Bande. Také název „pionýr“ má dnes mnohem slabší význam. Jako kontratenor jsem byl mnohem menší „pionýr“ než, řekněme, Alfred Deller.
Kde se dnes nachází hranice mezi historickou a moderní interpretací staré hudby? To je komplexní otázka, která je závislá na různých faktorech. Festivaly, které chtějí mít na programu pouze starou hudbu a Mozart je pro ně příliš moderní, naštěstí pomalu vymírají. Vynořil se ale jiný nešvar, skladatelé jako Händel získali status popové hvězdy a tím vznikl mezi skladateli a interprety jakýsi piedestal idolů. Mrzí mě, že je dnes v interpretaci staré hudby tolik trhlin. Slyším často provedení Händlových oper na starých nástrojích s neuvěřitelně nudnými recitativy. Na druhé straně se dá říci, že hnutí staré hudby a obliba staré hudby je mezi hudebníky velká. Interpretace staré hudby je také mnohem méně dogmatická. Chybou generace Gustava Leonhardta bylo, že vyhledávali pěvce, kteří byli zvukově blízko nástroji, například cembalu. Ideálem dobrého pěvce bylo již v 17. století perfektní legato, tedy noty dobře spojovat, a vyžadovalo se vibrato. Teoretik Pretorius psal již tehdy, že dobrý hlas musí znít „lieblich bebend und zitternd“ (líbezně se chvět a třást – MČ ). Přírodní vibrato ano, ale nikoliv tremolo. Harnoncourt jednou řekl: „Nemohu hrát autentického Monteverdiho, mohu být jen autentický Harnoncourt“. Se mnou je to stejné, já mohu být pouze autentický Jacobs.
A jak si představujete autentického Jacobse? Musím jít trochu s dobou. Monteverdiho operu L’Incoronazione di Poppea hrál v jeho době ansámbl o 11 hudebnících v sálech, kam se vešlo kolem 250 lidí. To dnes samozřejmě nejde ve velkém operním domě. My víme, že Monteverdi své opery nikdy neřídil ve velkém sále, to znamená, že dnešní interpret má hodně prostoru k fantazírování. Historická interpretace se podle mě nerovná nedostatku vlastní fantazie. Já začínám vždy s podrobným studiem opery, kterou mám nastudovat. Pro mne je esenciální text, připravuji každou operu nejdřívě na bázi libreta a teprve potom přichází hudba.
Obraťme list, Innsbruck je za vámi, co vás čeká do budoucna? Nejdříve si chci trochu odpočinout s tím, že budu řídit některé operní inscenace. V berlínské Státní opeře Agrippina (Händel) a Olimpiade (Jommelli)‚ na festivalu ve francouzském Aix-en-Provence Elena (Cavalli) a v Amsterodamu Don Chisciotte (Conti) a Platée (Rameau). V bruselské opeře bych chtěl jednou nastudovat Auberovou Němou z Portici, jejíž provedení v Bruselu mělo tak zásadní vliv na vznik Belgie. Jestli vše dobře dopadne, bude od roku 2012 existovat v Basileji nový jarní operní festival. Nerad bych příliš spolupracoval s běžnými operními orchestry a sbory, ale se specializovanými soubory, jako je Freiburger Barockorchester nebo RIAS-Kammerchor. Tuto možnost mi nabízí Roland Geyer, intendant Theater an der Wien, kde budu moci nastudovat jednu operu za sezonu. Na pořadu jsou dva Mozartové – Die Entführung aus dem Serail a La finta giardiniera‚ Gluckův Telemaco, Rossiniho Tancredi, a dokonce Beethovenova Leonora. Jak vidíš z tohoto výčtu, určitě nebudu zahálet!
