Štastná hvězda Adama Plachetky

Pěvecká hvězda českého basbarytonisty Adama Plachetky stoupá v poslední době na světovém operním nebi čím dál tím výše. V mezinárodním kontextu mohli kvality jeho hřejivého, ve všech polohách vyrovnaného hlasu a kultivovaného hereckého projevu ocenit diváci při Salcburských slavnostních hrách (Benvenuto Cellini, Le nozze di Figaro, Rusalka), a dále například v inscenacích Bavorské státní opery v Mnichově (La Calisto), Opery v Nice (Rusalka) nebo Operní společnosti v Koreji (Rinaldo, Turandot).

Kdy jste se poprvé začal konfrontovat s klasickou hudbou? Naše rodina je profesně zaměřena spíše na přírodní vědy, všichni ale mají k hudbě kladný vztah. S muzikou jako takovou jsme začal celkem odmalička – od pěti let jsem zkoušel všechno možné, chvíli flétnu, chvíli housle. Nakonec to ale vyhrál klavír, kterému jsem se věnoval již od první třídy. Ve třetí třídě jsem začal chodit do Pražského dětského sboru k panu prof. Čestmíru Staškovi a odtud jsem se dostal na konzervatoř, kde tehdy studoval můj dobrý kamarád hornista. Nechal jsem se jak se říká vyhecovat a šel ke zkouškám na zpěv.

Jaký jste měl na začátku studií vztah k opernímu žánru? Opera mne tehdy moc nezajímala. Výhledově jsem si říkal, že bych se zpěvu mohl věnovat jako Daniel Hůlka – vystuduji klasiku a poté se budu věnovat muzikálům. Hned v prvním ročníku mne ale opera doslova chytla, začal jsem chodit až šestkrát do týdne do divadla, vtáhlo mě to a od té doby mne to drží.

Zpěv jste vystudoval u profesora Luďka Löbla. Jak vaši dráhu ovlivnil? Ovlivnil mne stoprocentně ve všech směrech. Nikdy jsem k nikomu jinému nechodil, s panem profesorem jsme stále v kontaktu, radím se s ním ohledně techniky, interpretace, výběru rolí, čas od času mne jak se říká „dá dohromady“. Zpočátku bylo asi nejdůležitější, že mě přesně odhadl a vedl mě způsobem, který mne zaujal. Na hodiny často chodilo více studentů najednou, vzájemně jsme se konfrontovali, poslouchali. Pan profesor se nám věnoval opravdu pečlivě, pilovali jsme techniku, volil pro nás adekvátní repertoár.

Do operního světa jste vstoupil poměrně záhy, ještě jako student konzervatoře. Jak jste se v něm tehdy cítil? Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Pan profesor mi říkal, že se musím naučit pracovat s prostorem, což jsem ze začátku vůbec nechápal. Když jsem ve Státní opeře Praha zpíval Basilia v Lazebníku sevillském, snažil jsem se zpívat hodně silně, abych byl slyšet. Nakonec se ale ukázalo, že slyšet nejsem skoro vůbec, protože se hlas nenese, když se přehnaně snažím. Řadu rad a návodů od pana profesora jsem pochopil až zpětně, když jsem si je sám vyzkouše

Často u vás bývá oceňováno, že na jevišti působíte velmi přirozeně a že se v herectví vyvarováváte takzvaných operáckých klišé… Na konzervatoři jsme měli na operní herectví prof. Reginu Szymikovou. Naučila nás detailnímu přístupu k roli, kdy zpěvák by měl mít vše do podrobna podchycené, musí si zkrátka vše aplikovat na sebe. Naučila nás výborně propojovat herecký projev se zpíváním. I spolužáky, kteří přicházeli trochu „dřevění“, dokázala po určité době báječně rozpohybovat. Bez ní by to všechno vypadalo určitě jinak. Osobně mi to, čemu se říká operácké herectví moc nevadí. Musí to být ale vykoupeno něčím jiným. Jako příklad bych mohl uvést Luciana Pavarottiho, vše měl v hlase, měl neuvěřitelně živé oči. Mohl pak celé představení jen stát a přesto byl interpretačně strhující.

Jedním za vašich prvních uměleckých úkolů na profesionální scéně byl Publio v Mozartově opeře La clemenza di Tito uvedené v roce 2006 ve Stavovském divadle v režii manželů Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových. Co vám setkání s těmito výjimečnými inscenátory přineslo? Tím to vlastně všechno začalo. Kdyby nebyla tato inscenace, asi bych se nedostal tam, kde jsem dnes. Ani interpretačně, ani příležitostmi. Díky tomuto projektu jsem získal možnost předzpívat v Salcburku, dal jsem se dohromady se zahraniční agenturou, začal jsem více zpívat v zahraničí. Nevím, jak by se to jinak odvíjelo. Myslím si, že největší problém u českých umělců je dostat alespoň jednu šanci na dobré zahraniční scéně. Když se jim to podaří a pracují na sobě, mají šanci na úspěch.

Vaše kariéra se poté začala slibně rozvíjet. V létě budete počtvrté vystupovat na Salcburských slavnostních hrách, na kterých vystupovali a vystupují jen ti nejlepší umělci. S jakými pocity jste tam tehdy vstupoval a jakých jste tam za ty čtyři roky nabyl zkušeností? Cítím se tam opravdu nádherně. Je tam velmi pohodová atmosféra, naprostá většina kolegů si na nic nehraje, mají radost z toho, že mohou něco vytvářet. Milá společnost, kvalitní, ale přitom zábavná práce. Sjedou se tam zpěváci prakticky z celého světa, často bez rodin, trávíme pak spolu hodně času i nad rámec zkoušek. Jelikož se jedná o festival, divácká platforma, která tam chodí, je velmi specifická. Lidé tam přijíždějí na konkrétní projekty, konkrétní umělce. Klasická hudba je tam mnohem více popularizována než u nás, je to tam zkrátka hit, celé město žije festivalem a hvězdy, které na něm vystupují, jsou opravdu hvězdy. V České republice se myslím chodí spíše na titul, nebo náhodně, a popularizaci klasiky jsme ještě hodně dlužni.

K popularizaci operního žánru určitě přispívají i u nás projekty typu Metropolitan opera: Live in HD. Co si o nich myslíte? Myslím si, že je to nádhera, představení tak můžete zprostředkovaně zažít, jít do společnosti a nemuset létat šest tisíc kilometrů. I v Metropolitní opeře si ale dávají záležet na výběru a pouští do přenosů jen ty nejlepší představení z nejlepších. Je to určitě přínosný projekt, jen mne mrzí, že na návštěvy přenosů již nemám vzhledem k vlastním pracovním závazkům tolik času.

Vaším klíčovým autorem je Wolfgang Amadeus Mozart, jehož díla tvoří těžiště vašeho repertoáru. Zajímavá je cesta od Masetta přes Dona Giovanniho zase zpátky k Masettovi. Masettem jsem začínal a budu se k němu nyní opět vracet v Salcburku. Je to menší role, ale pokud má člověk vedle sebe inspirativní kolegy, není nic špatného na tom jim sekundovat. Ohledně partu Giovanniho, kterého teď zpívám ve Stavovském divadle v Praze, všichni mne varovali, že se na něm mohu zničit, pokud ho budu zpívat moc mladý. Musím ale říct, že mi ten part vyhovuje a dokonce se mi zpívá lépe než Masetto, je totiž položený výš. Giovanniho mám i jako postavu moc rád, ale ještě raději mám Papagena v Kouzelné flétně, což je takový civilní klučina a v mém věku mi sedí lépe. Nardo v Zahradnici z lásky byl zajímavý úkol a myslím si, že v režijním pojetí manželů Herrmannových to celé dlouhé, divácky hodně náročné dílo doslova uteče. Rád zpívám i Figara nebo teď naposledy Guglielma v Così fan tutte.

Co český repertoár? Mám k němu dobrý vztah, ale špatný krk. Asi na něj jednou dojde, ale zatím to pro mne vhodný repertoár není. Zatím jsem zpíval jen Míchu ve Smetanově Prodané nevěstě a Hajného a Lovce v Dvořákově Rusalce. Je škoda, že u nás panují o české opeře velké předsudky. Když jsem účinkoval v Rusalce v Salcburku, představení přenášel rozhlas a poté mi tady známí říkali, že měli výhrady, že to zkrátka nebylo „po česku“. Je ale otázka, co to tedy je „po česku“, nějaká tradice, ke které jsme se upnuli, protože ji kdysi dělalo několik lidí, kteří byli svým způsobem výjimeční? Z té tradice bychom se myslím měli poučit, ale ne se na ni za každou cenu upínat, hodně nás to ochuzuje. Mám například moc rád nahrávku koncertního provedení Smetanova Dalibora z roku z roku 1977 z Carnegie Hall s Nicolaiem Geddou, Allanem Monkem a Paulem Plishkou. Myslím, že tito pěvci neměli k tomuto dílu asi žádný zvláštní vztah, zazpívali ho jako Verdiho nebo jako dílo některého z jiných skladatelů, kterého již zpívali, a nic na tom nevymýšleli. Tím je pak ta interpretace opravdovější. Časem asi budu moci zpívat Marbuela v Dvořákově Čertovi a Káče. Rád bych si zazpíval i Vladislava v Daliborovi, možná někdy dozraji do Vodníka, ale jsme zase zpátky u té tradice. Pokud budu někdy moci zpívat Vodníka, tak asi spíše někde v zahraničí, u nás je stále zažitá interpretace Eduarda Hakena, který zde v mnoha ohledech nastavil laťku hodně vysoko.

Stému výročí narození Eduarda Hakena bude věnován váš recitál v rámci letošního ročníku Pražského jara. Jaký máte k této umělecké osobnosti vztah? Velmi pozitivní a jen mne mrzí, že jsem jej nikdy neslyšel živě. Všichni mi říkají, že to byl obrovský hlas, který se na nahrávkách bohužel nemůže adekvátně promítnout. Proto nikoho nesoudím podle nahrávek, které jsou vždy zkreslené.

Jaký repertoár jste pro recitál zvolil? Budou to jen písně. Vybírali jsme je společně se Zdeňkem Klaudou, který mne měl doprovázet na klavír. Nakonec ale musel ze zdravotních důvodů odříct, takže na koncertu vystoupím s Davidem Švecem. Původně jsme měli představu, že budu zpívat Schuberta, nakonec jsme ale od toho upustili a diváci uslyší písně Mozarta, Sibelia, Ravela a jako takový bonbónek výběr z Schönbergových kabaretních písní.

Co vás v následujících sezonách čeká? Od příští sezony nastupuji na dva roky do angažmá ve Vídeňské státní opeře. Bude to asi těžce vykoupené dřinou, chtějí po mně nastudovat celkem sedmnáct rolí. Možnosti představení mimo Vídeň se tedy z časových důvodů o dost zúží. Vnímám to ale jako obrovskou šanci a setkání s novými lidmi, od kterých se budu moci mnoho přiučit. Začátkem roku 2012 budu ještě zpívat Masetta v Londýně a o rok dříve Narda v Bruselu. Věřím ale, že se budu moci pravidelně vracet i do Prahy.