Přes svých čtyřiatřicet roků (*1971) má šťastný, odzbrojující, bezbranný úsměv dospělého dítěte. Jeho život je motivován hlubokým citovým spojením s hudbou, kterou vnímá bezprostředně, bez filozofických úvah. Je obklopen pevným kruhem rodiny, půvabnou ženou, skvělou houslistkou Adele Anthony a dvou a půl letým synem Elijahem a něžně plane ke své přítelkyni, Kněžně Polignac. To jméno patří nádherným Stradivariho houslím, zrozeným roku 1699. S nimi se ve dnech letošního Pražského jara představil GIL SHAHAM. Raději hraje, nežli mluví, a tak se plně soustředil na interpretaci Beethovenova koncertu D dur s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem. O dva dny později přednesl v Nokturnu se svou ženou skladby pro dvoje housle Jeana-Marii Leclaira, Sergeje Prokofjeva, Henryka Wieniawského a Bély Bartóka.
Přes jeho zářivý pohled se ještě na začátku naší rozpravy znovu ujišťuji: Jste opravdu šťastný člověk? Myslíte si, že vám osud připravil úspěšný život? Cítím se velice, velice, velice šťastný! Jsem houslista a mám kolem sebe tolik neuvěřitelných lidí, svou rodinu, bratra a sestru. Co víc si mohu přát! Myslím si, že mi planety určily úžasnou dráhu.
V roce 1989, ve svých osmnácti letech, jste se stal takříkajíc přes noc slavným. Za onemocnělého Itzhaka Perlmana jste byl pozván zahrát koncerty Maxe Brucha a Jeana Sibelia s London Symphony Orchestra, který řídil Michael Tilson Thomas. Byl to šťastný okamžik. Ve chvíli Perlmanova odřeknutí měli stovky houslistů, které mohli oslovit – a vyzvali mne. Měl jsem jen krátkou chvíli na rozmyšlenou. Studoval jsem tehdy v New Yorku a byl jsem právě ve škole. Kdosi zaklepal, vešel do třídy a vyzval mě, abych se dostavil do ředitelny. Pro studenta je to vždycky šok: Co to může být? Určitě nic dobrého! A tam stáli zástupci London Symphony a hledali houslistu s připraveným repertoárem. Měl jsem volbu, vrátit se do třídy, nebo s nimi sednout do Concordu a letět okamžitě do Londýna. Pět tisíc stop nad zemí, šampaňské v letadle a nevídané přijetí! Rozhodoval jsem se jen několik vteřin. Zářili radostí a už jsme letěli.
Měl jste trému, nežli jste vstoupil do sálu místo Perlmana, na kterého přišlo publikum plné očekávání? Nějakých pět minut před vstupem do sálu jsem byl strašlivě nervózní. Pak přišel dirigent Tilson Thomas a já jen tichounce hlesl, že mám hroznou trému. Odvětil: Teď už je pozdě! A dodal, že bude stát vedle mne a že mě v tom nenechá. Byl velice vstřícný a měl jsem v něm oporu. Nezbylo, nežli začít. Dnes už se té vzpomínce směju a jsem rád, že jsem ten nápor tehdy zvládl.
Co následovalo potom? Mnoho kritik v novinách a časopisech, pozvání do televize, nahrávky na desky. Vzbudilo to mimořádnou pozornost a ten koncert mi otevřel mnoho dveří a přinesl řadu oficiálních pozvání.
Vraťme se do vašeho dětství. Kdy jste začal hrát? A byla na začátku láska k hudbě, nebo jste byl rodiči k hraní nucen? Žil jsem v nádherné rodině, s pocitem, že my tři děti jsme dětmi žádanými. Začal jsem hrát v sedmi letech, ale přál jsem si to už několik roků před tím. Maminka popravdě netoužila po počátečním úpění dětských housliček se zvuky podobnými skřípění křídy na tabuli nebo vrzání dveří… Oba rodiče, milovníci hudby, byli profesí vědci. Tatínek astrofyzik a matka genetička. Často poslouchali rádio, chodili na koncerty a brali nás s sebou. O rok a půl starší bratr Shai a o pět let mladší sestra Orly hrají na klavír. Orly je dnes koncertní pianistka. Ostatně hráli jsem spolu v roce 2001 na Pražském jaru.
Vzpomínáte někdy na roky výuky? Měl jsem vždycky skvělé učitele. V mých dvou letech jsme se přestěhovali z Ameriky do Izraele a tam jsem také měl prvního učitele houslí, Samuela Bernsteina. Tehdy se vlastně zrodila moje láska k hudbě, její chápání a porozumění, vztah na celý život. Za to všechno děkuji právě jemu. Byl to velmi pozorný starý pán. Když před mnoha lety přesídlil z Vilniusu do Izraele, byl dokonce učitelem mého otce.
Osud vám přál, když jste se znovu v jedenácti letech dostal do Ameriky, na letní kurzy do Aspenu, k Dorothy DeLay. Setrval jste pak u ní, v Aspenu a na Julliard School, devět let (1981-1990). Učili vás ale současně Jens Elerman a později i Hyo Kang. Jak se lišil způsob jejich práce? U maestro DeLay převažovala bezmezná láska k hudbě, jako první pocit při uchopení skladby. V čem ale byla odlišnost v učení těch tří, je velice těžké popsat. Každý z nich mě během let nějak ovlivňoval a pomáhal mému vstupu do hudebního kosmu. Vlastně všichni vyučovali hodně podobně a předávali mi kus své osobnosti. Dorothy DeLay je velmi proslulý pedagog, ve všem perfektní. Na každé hodině mi dávala najevo, že je tu jen pro mě, jako by na mne čekala celý svůj život. A to bylo za dveřmi připraveno dalších dvacet studentů, připravených na svou hodinu! Získal jsem od ní množství zkušeností z houslové hry a byla vždy velmi inspirující. Bylo jí v osmdesátých letech něco kolem sedmdesáti.
Setkal jste se také s Isaacem Sternem. Co jste získal od něj? Byl také velmi inspirující. Neznal jsem ho ale dost dobře, setkávali jsme se v rozpětí deseti let jen jednou dvakrát do roka. Isaac Stern a Viera Stern založili v Izraeli Nadaci na podporu mladých hudebníků. Skrze tuto Nadaci jsem měl zapůjčený nástroj, který jsem později koupil, „Kněžnu Polignac“, i nádherný smyčec. Stern byl vždy velmi laskavý a štědrý, báječně učil a byl skvělý řečník (ne jako já, jak je nejspíš patrné!). Práce s ním byla nádherná. Miloval jsem ho.
Po všech těch studijních přípravách vás osud uvedl na koncertní pódia a naplánoval vám mnohá turné. Jezdí s vámi vždy vlastní pianista, nebo jste ochoten přijmout kohokoliv? Jsem moc rád, že mám mezi pianisty dobré přátele, ochotné se mnou hrát. Řadu let hraji často s neuvěřitelným muzikantem Akirou Eguchim. A také, pokud je čas, s mou sestrou Orly. Je to ale méně často, nežli bychom si skutečně přáli. Cestuje po svých koncertech a těžko hledáme společné termíny. Jsem samozřejmě raději, mám-li svého pianistu, s nímž jsme sehraní a připravení, ale okolnosti mohou být i jiné.
Jak vycházíte s orchestry a jejich dirigenty? Diskutujete s nimi o svých pojetích nebo se někdy o ně musíte dohadovat? A co se děje, když se s dirigentem dostanete do rozporu? Nezažívám většinou vážné problémy. Jen vzácně jsme se kdy neshodli, třebas v otázce tempa, ale to jenom na zkoušce. Vzpomínám si na koncert pod taktovkou Yehudi Menuhina. Vyžadoval tempo naprosto odlišné od mého. Nicméně byl pro mě bohem, miloval jsem jeho nahrávky, byl v mých očích velkým mistrem a měl jsem se od něj čemu učit. Věděl jsem, že hrát s ním je jedinečná šance mého života, a tak jsem se jeho pojetí přizpůsobil. Nikdy víc jsem ale už ten koncert tím způsobem nehrál.
Dala vám Amerika ty nejlepší podmínky existence? Nebývalo by lepší usadit se v Evropě nebo Izraeli? Čas od času o tom s mou ženou hovoříme. Mým problémem je stálá změna místa pobytu. Když hraji v Praze, chtěl bych tu zůstat nadlouho, třeba celý rok, a ne zase dál cestovat. Jsou města, kde bych chtěl roky pobývat a kde mám mnoho přátel a spřátelených hudebníků. To přání je ale těžké uskutečnit. Chci být především co nejvíc se svou rodinou. Teď jsem si vytvořil novou organizaci práce. Hraji pouze padesát koncertů v roce a jsem rád, když jsou sřetězeny kolem jednoho místa, nejraději v okolí New Yorku, abych byl blízko domova, mé ženy a syna.
Vzpomínáte často na roky strávené v Izraeli? Stále ho miluji, zvlášť Jeruzalém, kde jsem vyrostl a trvale mi chybí, stejně jako moji přátelé a příbuzní. Mám tam mnoho bratranců a sestřenic, kteří tvoří mou rodinu. Jednou dvakrát do roka tam zavítám, ale času je málo. Naštěstí alespoň má matka žije po smrti otce v New Yorku. Když jsem ale v New Yorku, stýská se mi po Jeruzalémě a v Izraeli se mi zase stýská po Americe.
Takže máte nejspíš dvojí občanství a možná i dva pasy? Je to přesně tak. Izrael je mou matkou a Amerika přítelkyní.
Umíte si představit, že byste žil v Praze? Proč ne. Byl by to krásný sen zůstat tu déle, ale nemyslím si, že by se to někdy mohlo uskutečnit.
Hrál a nahrál jste se sestrou Orly Dvořákovy skladby pro housle a klavír. Jak začal váš vztah k jeho dílu? Je to neuvěřitelný skladatel. Miluji jeho díla, každou jeho notu. Pokud si vzpomínám, byla jeho Sonatina první skladbou, kterou jsem hrál. Bylo mi deset a Orly pět a už jsme spolu koncertovali. Začala hrát už jako velice malá. Někdy v té době jsem poslouchal nahrávku sedmé a osmé symfonie a byl jsem uchvácen. Hrál jsem si ji celou noc, stále dokola. Kromě Sonatiny jsem pak začal studovat další skladby, taky Sonátu, která je nádherná. Zdá se, že je už dnes ve světě proslulá, alespoň v New Yorku ji můžete na koncertech slyšet velice často. Miluju Dvořáka.
Hrajete také se svou ženou Adele Anthony. Jak jste se vlastně sešli, v hudbě a v životě? Má žena je vynikající houslistka. Znali jsme 
se z Julliard School a z Aspenu, a ani vlastně nevím, jak a kdy jsme se domluvili. Moc rádi spolu hrajeme, i když dost dlouho trvalo, než jsme k tomu přistoupili. Vždycky znovu zjišťujeme, že máme shodné hudební myšlení. Společné hraní je pro nás doslova zábavné. Umožňuje nám také společně cestovat a nebýt stále od sebe odloučeni.
Pokud jde o repertoár vás obou, liší se nějak výrazně? Až na výjimky je shodný, liší se jen málo. Adele hraje například koncert Williama Waltona, který jsem nikdy nehrál a já mám v repertoáru koncert Albana Berga, který zase nehraje ona. Oba ale samozřejmě hrajeme koncert Antonína Dvořáka. Naštěstí je spousta krásné hudby pro dvoje housle. Hrajeme spolu například Wieniawského, Bartóka, Prokofjeva, Bacha. Popravdě řečeno, nemáme nikdy pocit vzájemné konkurence. Problémy mezi námi nastanou teprve při rozhodování, na který televizní kanál se budeme společně dívat (dodává ze smíchem) .
Hrajete rád soudobou hudbu? Je tolik obdivuhodných skladatelů a tolik skvělé hudby, kterou mám rád! Například John Williams napsal skladbu pro housle a orchestr, Píseň stromu (Tree Song), v níž opěvuje vzácnou čínskou sekvoji. To dílo mi věnoval a já jsem tím velmi poctěn. Je velmi inspirující. Právě teď studuji Bergův Komorní koncert a nahrál jsem koncerty Ericha Wolfganga Korngolda a Samuela Barbera.
Byla ta nahrávka vaší volbou, nebo objednávkou Deutsche Grammophon, s níž vás váže exkluzivní smlouva? Říkám pyšně, že to byla moje volba a rád jsem ji pro nahrávání prosadil. Také jsem hrál Sonátu André Previna, Fratres un Tabula rasa Neeme Järviho a také Messiaena. Vždycky hraji jen hudbu, kterou mám skutečně rád. Opravdu si vybírám. Jak bych mohl oslovit své publikum, kdybych mu nedával co sám cítím? Navíc je pro mě dobrodružství objevovat nové skladby.
Prozradíte, kdo je mezi skladateli a interprety vaším oblíbencem? Nevím. Kdybych musel odpovědět, koho mám mimořádně rád, byli by to asi Mozart, Beethoven, Schubert, tradiční vídeňská škola. A samozřejmě Bach. Jak bych mohl zapomenout! Každá nota, každý hlas, každá linie jeho skladeb jsou tak nádherné! Mnozí u něj hovoří jen o emocích, pocitech, rozmanitých harmoniích, ale je to především jeho duše, která z nich září. Jsem si tím jist. Je pro mne obtížné o tom mluvit. Má žena říkává, že každý hraje, jakým je. Platí to i o chápání Bacha.
Pokud jde o houslisty, obdivuji Itzhaka Perlmana, Pinchase Zuckermanna, Davida Oistracha. Hodně poslouchám jejich nahrávky, ale s sebou na cesty si beru jen CD těch skladeb, které právě hraji a studuji.
Znáte i některé české skladatele a interprety? Znám mistra Josefa Suka, kterého jsem několikrát potkal během svých tří hostování v Praze, na hudebním festivalu v roce 1999, s Pražskými symfoniky řízenými Zdeňkem Mácalem, a v roce 2001, při mém pražskojarním recitálu. Poslechl jsem si také řadu Sukových nahrávek, ale živě jsem ho bohužel ještě neslyšel hrát. Uctívám jeho předky, skladatele Suka, a velkého, velkého skladatele Antonína Dvořáka! Určitě bych si rád zahrál skladbu některého českého autora, ale těch děl je tolik! Musím ovšem říci, že neznám nikoho ze současníků.
Vraťme se k vaší hře, oceněné už mnoha Grammy, oslňující průraznou virtuozitou, třpytivým zvukem a nakažlivou radostí z hudby. Jak mnoho cvičíte, zejména pak na cestách? Ne příliš a bylo by to potřeba. Hraji tak dvě tři hodiny denně, asi že jsem trochu líný.
V kolika zemích jste vůbec hrál, nebo spíš ještě nehrál? Ani nevím. V Americe jsem nehrál v Mississipi a Severní Dakotě a taky v Africe, i když bych rád. Zato častěji bývám v Austrálii, odkud pochází moje žena. Byl jsem i v Rusku. Hrál jsem tam Kabalevského koncert a byli tím dost překvapeni.
Tentokrát cestujete na svém evropském turné se svou ženou. Přijeli jsme ze Španělska a hráli jsme v Bilbao a Alicante. Po Praze následuje Florencie, Neapol a pak Paříž, Řím a Berlín. Je to měsíční turné, a tak pochopitelně s námi putuje i náš syn Elijah. Je velmi dobrý cestovatel. Cítím svou vinu za to, že musí opustit všechny své povinnosti, školku a gymnastiku, kterou má rád, stejně jako dětské hry s kamarády. Naštěstí cestování přímo miluje. Má s sebou všechny možné hračky a samozřejmě kamkoliv přijedeme, musíme s ním navštívit ZOO. V Praze byl zvířátky opravdu nadšen.
Mimochodem, projevuje už Elijah hudební nadání? Určitě. Rád poslouchá hudbu, „hraje“ na klavír, pokud se to dá ve dvou a půl letech za hru označit, a pořád si zpívá. Je ovšem mnohem raději, když si s ním hrajeme, než když oba cvičíme.
Jak je to s vaším vztahem k dalekým cestám, zvládáte dobře proměnu časových pásem? To je obrovský problém! Potřebuji celý den na jednohodinový rozdíl. Přelet z Evropy do Ameriky všechno zpřehází, spím ve dne a jsem vzhůru v noci. Vždycky se musím před koncertem vypravit o den dřív a v žádném případě nemohu hrát ráno. Naštěstí teď, v polovině turné, se už pohybujeme v evropském čase.
Co plánujete pro nejbližší období? V létě budu na interpretačních kurzech v Aspenu.
Jako student nebo učitel (ptám se v žertu)? Samozřejmě jako učitel (kvituje pobaveně můj humor).
Býval jste dobrý student? Byl jsem špatný student a jsem ještě horší učitel (přiznává se se smíchem) . No a pak v září a říjnu budu znovu na koncertech v Evropě. Mezitím snad strávíme alespoň několik týdnů v Izraeli a v Kalifornii, s právem na trochu společného odpočinku.
Máte představu o vzdálenější budoucnosti? Doufám, že všechno půjde jako dosud, nejvýš padesát koncertů v roce. A pokud možno blízko New Yorku, ne daleko od rodiny. Věřím, že budu stále zdravý a plný energie, abych se mohl hudbě plně věnovat.
