Slovenský basista Štefan Kocán se na zahraničních operních scénách pohybuje již dvě desítky let. Absolvent VŠMU, který se ve zpěvu zdokonaloval i na vídeňské konzervatoři u proslulého ruského basisty Jevgenije Něstěrenka, začínal kariéru jako člen souboru Landestheater v rakouském Linci (své profesionální počátky mimo jiné popsal v rozhovoru pro HARMONII 1/2015), odkud vystoupal na přední světové scény. České publikum ho může znát z občasných hostování v Národním divadle či z koncertů, ale také z kinopřenosů z Metropolitní opery. A to byla příležitost položit mu několik otázek, vztahujících se především k jeho působení v proslulém newyorském divadle. Zvlášť když šestačtyřicetiletý pěvec letos slaví své malé „metropolitní“ jubileum.
V tomto roce uplyne deset let od vašeho debutu v Metropolitní opeře. Z jejího elektronického archivu lze vyčíst, že jste v ní odzpíval přes 130 představení. Letos na jaře jste si zopakoval úlohy Komtura, Sparafucila a Ramfise. Jakých bylo těch deset let? Jaké zkušenosti jste na této světové scéně získal? Bylo to nádherných deset let. Už jen proto, že ne každému člověku je v životě dopřáno být součástí něčeho, co by se dalo nazvat „vrcholem v dané oblasti“. Umělecky je to samozřejmě neskutečný dar, když můžete spolupracovat s osobnostmi, které vás přímo či nepřímo něčemu naučí, respektive od kterých se vy sami můžete něco naučit, pokud chcete a jste toho schopný. V každém případě je vám dána možnost dotknout se a být součástí „top“ úrovně v oblasti, které se věnujete. Samozřejmě že braní a dávání je vzájemné, tak to má být. Pokud jde o každodenní provoz, tak i v tomto ohledu práce v USA předčí Evropu, která spí na vavřínech starých 50–200 roků. Panuje tu profesionalita ve všech oblastech, efektivní zacházení s plánováním a prováděním různých úkonů, plynulost a efektivnost práce a tomu pak odpovídá finální výsledek. Sama MET je toho nejlepším příkladem. Hraje sedm představení týdně po celou sezonu a všechna z nich jsou na scéně, a hlavně za scénou (což je velmi důležitý předpoklad toho, aby všechno bylo připravené a udržovalo si patřičnou úroveň) výborně zvládnutá. Upřímně řečeno, po takovýchto zkušenostech nemám někdy chuť zabývat se polovičatou prací. Už jen proto, že to člověka prostě nebaví. A hlavně proto, že jsem přesvědčený, že život je nutné prožít smysluplně. Je příliš krátký na to, abychom vyplýtvali byť jen sekundu či jedinou myšlenku na věci, které nás neposouvají, neobohacují nebo které nás nedej bože brzdí.
Změnila se za ty roky z vašeho pohledu nějak Metropolitní opera? Díky globálně propojenému světu všeobecný trend samozřejmě nedovolí žádné rozvinuté společnosti se úplně separovat a vyvíjet se vlastním směrem – což by bylo pro celkovou různorodost a bohatost vskutku prospěšnější než šedá uniformita. Proto jsou tyto trendy pomalu zaváděné i v MET. Ano, mnohé z toho může být přínosné, ale mnohé je i brzdící a pouze se přidržující momentálního proudu. Svůj úsudek nechť si každý udělá sám. Za sebe mohu říct, že i když před deseti lety byla celková úroveň MET ještě vyšší než nyní, tak si tato scéna stále drží prvenství, pokud jde o pozornost věnovanou konečné kvalitě, a nesnaží se upoutávat povrchními lacinými šoky. Z velké části je to díky mecenášům, kteří si velmi hlídají, do jaké produkce budou investovat miliony. A přirozeně je potřeba děkovat i vedení MET, které je za její chod zodpovědné.
Z kinopřenosů, které běží i v českých a slovenských kinech, lze ostatně vytušit, že i MET se snaží inscenace modernizovat. Vy sám jste účinkoval například v Rigolettovi zasazeném do Las Vegas šedesátých let dvacátého století. Jak se vám v takové produkci hrálo? Osobně proti modernizacím nic nemám, pokud nemění původní smysl díla. Jsem pro nejrůznější spektrum stylů, od nejtradičnějších po nejmodernější. Umění a divadlo mají být pestré, samozřejmě ne na úkor kvality. Zrovna tuto inscenaci Rigoletta mám rád. Práce s režisérem Michaelem Mayerem byla příjemná, přirozená a kreativní. Umístění děje do Las Vegas je velmi americké, a právě proto je perfektně zvolené. Je to prostě moderní verze původního místa děje. Tato inscenace nechce šokovat, je dobře promyšlená a provedená.
Účinkoval jste v osmi kinopřenosech. Jsou tato představení nějak odlišná od těch „běžných“? Registrujete například pohyb kamer? Jsou mnohem obtížnější. Jednak začínají už ve 13 hodin, což je samo o sobě náročné, a vzhledem k důležitosti samotného představení ještě náročnější. O kamerách vím, že tam jsou, víceméně ale registruji jen ty, které jsou umístěné na hranici scény a orchestřiště. Osobně mne nijak neruší. Instrukce zůstávají stejné jako při každém jiném představení, možná jen s malými připomínkami, například že mám držet určitou pózu o trochu déle, aby byla lépe zachycena na kameru anebo aby měla režie dost času na střih z jiné kamery.
Kinopřenosy měly zvýšit zájem o Metropolitní operu a operní divadlo obecně. Myslíte, že tento úkol splnily? Existují totiž i názory, že lidé raději jdou do kina, než aby platili za lístek do divadla… Zvýšit zájem mohou spíš jen nepřímo, tím, že získají pro operu nové fanoušky. Lidé si přece jen koupí spíš lístek do kina, jednak proto, že je lacinější, a jednak i z určitého strachu či diskomfortu pramenícího z neznalosti „nového prostředí“, neboli divadla. To je ale klamné, protože osobní kontakt s hudbou přímo v divadle není možné ničím nahradit. Takže línějším jedincům doporučuji nedělat věci polovičatě, nebát se, protože to nestojí za to. Kdo se na dort s třešničkou nechce jen dietně dívat na obrázku nebo na videu, ale chce jej ochutnat, musí přijít osobně do divadla.
Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 6/2019 (koupit).
