Stipendijní akademie MenART již čtvrtým rokem propojuje významné umělce s těmi, kdo teprve stojí na prahu své umělecké kariéry. Nové inspirace a zkušenosti předávají špičky svých oborů žákům základních a středních uměleckých škol a jejich učitelům.
Jak pěstovat talent, aby nezapadl a rozvíjel se? Jak předejít vyhoření těch, co sotva otevírají dveře pořádného kumštu? A jak povzbudit pedagogy, kteří v mnohdy ubíjejícím vyučovacím procesu těžko hledají prostor a energii věnovat se velmi nadaným žákům? S těmito otázkami přišla v roce 2018 Stipendijní akademie MenART, jež vznikla v rámci Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Podle Dany Syrové, zakladatelky MenARTu, je vedle podpory talentů důležité i posílení sebevědomí samotných základních uměleckých škol. Žáci a jejich učitelé, kteří prošli výběrovým řízením, se s mentorem svého oboru setkají na počátku školního roku na kroměřížském soustředění a poté na čtyřech celodenních konzultacích během roku.
Oslovili jsme umělce-mentory v hudebních oborech a položili jim následující otázky:
- Co považujete pro talentované studenty, kteří se rozhodují o své další cestě, v procesu výuky za nejpodstatnější?
- Co je ve vedení často malých dětí pro vás nejtěžší? Jak vystihnout rovnováhu mezi už nastupující profesionální prací a pořád ještě dětskou hravostí?
- Co byste ve svém oboru ZUŠkám doporučil v přístupu k výuce?
- Jak se cítíte jako člen triády žák-učitel-mentor? Co vás nejvíce naplňuje na poslání mentora?
Ivo Kahánek (klavír)
- Za důležité považuji najít správný individuální mix dostatečně brzkého profesionalismu a dětské radosti, možná i určité naivity a srdce na dlani. Dnešní doba tlačí skvělé výkony i možnost prosazení se do stále nižšího a nižšího věku, a proto i počátek profesionalismu přichází brzy. Ovšem s tím souvisí riziko vyhoření, protože dítě je přirozeně hravé a dává přednost věcem, které chce dělat, nejen těm, které dělat musí. Kariéra umělce je však dlouhá, a proto je důležité nevyhořet, a přitom být v dostatečně raném věku hodně dobrý.
- Nejmenším dětem, s kterými jsem se v MenARTu setkal, bylo kolem osmi let. A pro mě to znamená najít hranici mezi nároky, kdy po nich chci to, co po svých studentech na AMU, a přístupností přiměřenou jejich věku, tedy abych jim to vysvětlil způsobem, který by pochopily. Musím se vyjádřit tak, aby to nebylo zjednodušující, a zároveň nebylo na hony vzdálené dětskému vnímání. V MenARTu mám to štěstí, že dětem vysvětluji koncepční věci a komentuji jejich výkony z odstupu. Ta každodenní náročná mravenčí práce je na jejich učitelích. Děti, s kterými se setkávám, učím myslet – zahraju jim skladbu, kterou si přivezly, a snažím se jim vysvětlit, co se v tu chvíli děje v jejich hlavě a jejich ruce a proč se to tak děje. Z dlouhodobého hlediska to má efekt v tom, že pak už tak často nebudou potřebovat pedagoga, budou znát potřebné mechanismy a samy si klást otázky a odpovídat si na ně.
- Poslání ZUŠek je jiné, než čím se zabýváme v MenARTu. Jejich posláním je hudbu propagovat, dělat radost prostřednictvím hudby a vychovávat posluchače a lidi, kteří ji budou mít celoživotně jako koníčka. Bráním se jakémukoli jasnému doporučení. Nechci si hrát na vševěda před učiteli, kteří pět dní v týdnu sedí odpoledne co odpoledne ve škole a setkávají se jak s pilnými, tak ne příliš připravenými žáky. Byl bych moc rád, kdyby po většinu času byla přítomna láska k dětem. Když tam je a děti ji rozpoznají, může pak pedagog být i vcelku drsný. A učitelům, kteří si tuhle lásku udrží, lze pak doporučit, chtějte po dětech ještě víc. Můžete si to dovolit, protože ony vědí, že je máte rádi.
- Mentor je velmi příjemná pozice, protože je přirozená autorita a má onen zmíněný odstup. První týden v Kroměříži je oťukávací, cítím jistou zvědavost od rodičů i učitelů, jak moc se budu vytahovat, ale záhy se všichni uklidní a velice rychle se utvoří vzájemná komunita. Utváření těchto příjemných kolektivů a komunit mě velice baví.
Kateřina Kněžíková (zpěv)
- Nejdůležitější je podle mého láska k hudbě a potřeba se hudbou vyjadřovat. Člověk se během života dostane do spousty slepých uliček a mnohdy je to velmi tvrdý chleba. A právě tato vnitřní potřeba člověka utvrzuje v tom, že je na správné cestě. Netvrdím, že to nestojí velké úsilí. Neméně důležité jsou i další aspekty jako odhodlání, vytrvalost, poctivost, a především trpělivost.
- Vždy je velmi obtížné, aspoň na začátku, během poměrně krátké doby rozpoznat a pochopit, s kým pracuji. Odhad osobnosti dítěte a její následné uchopení a směřování je to nejtěžší. Dle mého názoru se profesionální práce a dětská hravost nevylučuje. Ba naopak. Obohatit se mohou obě strany a mě osobně to velice nabíjí a motivuje. Alfou a omegou je důvěra, kterou si musím získat prakticky hned. Jinak se ztrácí drahocenný čas.
- Chovám velký obdiv ke každému pedagogovi, který svou práci dělá poctivě a sám hledá další stimuly pro sebe samotného. Děti jsou jako houby a umí poměrně v krátké době nasát a osvojit si spoustu informací. Doporučila bych nebát se občas zaexperimentovat a snažit se jim nabízet nové impulzy. Děti jsou nadmíru kreativní a častokrát pomohou eliminovat jistou dávku stereotypu, která se může čas od času vloudit do vedení každého z nás.
- Jsem tímto modelem nadšená. Už během prvních dvou měsíců práce jsem u každého stipendisty zaznamenala neuvěřitelný pokrok. Není to otázka jen zpěvu samotného, tedy techniky, ale obecného přístupu k tomuto oboru. Jejich nadšení a také nadšení pedagoga, který ho zcela přirozeně na své žáky přenáší, je nesmírně inspirující a nakažlivé. Pro žáky ZUŠ je tento model naprosto nutný. Já funguji jako navigace. Během prvního setkání, které je rozloženo do tří dnů, poznám, s kým mám tu čest, a pak už jen motivuji, objevuji a navrhuji případné směřování. Práce v hodinách je opravdu náročná, nejen pro mě, ale především pro studenta. Ale nejdůležitější práci, tu mravenčí, odvedou jejich pedagogové.
Jan Fišer (housle)
- Věcí, které jsou nesmírně důležité, je několik, přestože celkově jich je celkem dost. Asi první je láska k tomu, co dělají, protože i když se zrovna nedaří, s láskou k hudbě se takové období překonává lépe. Neméně důležitá je disciplína při cvičení, radost při hraní a touha se zdokonalovat. A potom také štěstí na pedagogy a lidi, kteří v pravý čas posunou kariéru žádoucím směrem.
- To je velmi individuální. S někým, kdo je věkem sice mladý, ale mentálně i motoricky vyspělejší, můžete diskutovat o různých aspektech houslové hry v úplně jiné rovině než s někým, kdo nemá třeba plně zvládnuté některé zásadní technické prvky. Takže asi nejtěžší je naladit se na společnou vlnu a záhy „prokouknout“ každého, abych zjistil, co na toho či onu platí. Někdo potřebuje především povzbuzovat, otevírat a jít na věci s humorem, aby se eliminoval strach z technických výzev. A někdo naopak potřebuje spíš důslednost a jasný rozbor.
- Na to je těžké odpovědět. Chci věřit a myslím, že všechny pedagožky a pedagogové vydávají směrem k dětem ze sebe maximum. Snad jednu radu, byť možná obecnou, ale zato dost podstatnou. Tedy aby nezůstávali utvrzení v tom, co se sami jednou naučili, a měli chuť poznávat nové metody, přístupy, aby se snažili rozšiřovat obzory jak v pedagogickém, tak v interpretačním smyslu. Tak mohou sami být „čerství“, lépe motivovat svoje žačky a žáky, a tím snadněji rozdmýchávat jejich nadšení.
- Jsem velmi rád, že mohu mladým houslistkám a houslistům ukázat, co obnáší být profesionálním hudebníkem, a otevřít jim dveře do dalších místností toho skvostně bohatého domu zvaného hudba. Tím, že mohu působit na obě složky výuky na ZUŠ, tedy na žáka i jeho pedagoga, se znásobuje účinek a přetrvává déle, což je v systému jen několika setkání během školního roku také podstatné.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2021.
