Jedním z nejgeniálnějších produktů lidské činnosti, které znám, jsou housle. Měly relativně rychlý vývoj, který vyvrcholil v 18. století. Z houslí se stal tehdy v Cremoně a okolí dokonalý nástroj. Další běh historie je v podstatě obměňování ideálních modelů. Přestože se stovky houslařů během 300 let snažily je překonat nebo se jim aspoň vyrovnat a dnes k tomu používají i nejmodernější vědecké poznatky a berličky v podobě například titanových šroubů v krku, uhlíkových výztuží a změn laku, tak to bylo marné. Při pohledu na nádherné housle italských starých mistrů mě však napadá: Je to koneckonců jen dřevo, které není věčné. Co bude až nebude, až skvosty 17. a 18. století dozní, až jejich srdce zmlkne? Budeme na ně jen zbožně zírat ve vitrínách muzeí, v křídových knihách, pouštět si nahrávky a poslouchat jejich mladší kopie? Pro naše potomky smutná představa…
Mezi jmény Testore, Guadagnini, Bergonzi, Amati, Ceruti, Rugieri, Grancino, Gragnani, Gagliano, Maggini, Landolfi, Tecchler, Montagnana a další září dvě nedostižná jména: Giuseppe Guarneri „del Gesu“ 1698 – 1744) a Antonio Stradivari 1644 – 1737). Není divu, že nástroje obou houslařů mají jako svoje signum název, který často označuje jejich bývalého majitele. Například Stradivariho výborné housle „Dragonetti“ (1700) odkazují k italskému virtuosovi na kontrabas Domenicu Dragonettimu 1763 – 1846), „Joachim“ (1715) k maďarskému houslistovi Josephu Joachimovi 1831 – 1907), housle „Camposelice“ (1710) k jednomu vévodovi; k houslistům odkazují i názvy „Alard“ (1715) a „Wilhelmj“, název „Messiah“ (1716, dnes ve vlastnictví Ashmolean Museum v Oxfordu) asi není třeba opisovat. Jméno Stradivari je dnes synonymem dokonalosti i velkých peněz. Najde se však i řada houslistů, kteří dávají přednost z různých důvodů jiným houslařům, především největšímu konkurentovi – Guarnerimu „del Gesu“. (Nezapomenutelný je recitál Maxima Vengerova v roce 2006 v rámci série „Paganini in London“, kdy hrál v Royal Academy of Music na Paganiniho guarnerky „Il Cannone“, 1743.)
Můj přítel kdysi studoval v Moskvě, což byla v době „reálného“ socialismu jediná šance, kterak smysluplně rozvinout v kontaktu se skvělou sovětskou houslovou školou svůj talent. Bydlel s řadou jiných studentů konzervatoře v jednom činžovním domě v centru Moskvy, kde měli byty i někteří učitelé. Přirozeně se doslechl, že v domě bydlí v posledním patře starý profesor, který prý vlastní neuvěřitelnou sbírku smyčcových nástrojů. Po čase s ním náhodou jel výtahem a dali se do řeči. Když přísný starý pán zjistil, že je Čech, tak s úsměvem roztál a pozval ho k sobě. Příštího rána vstoupil do ošuntělého velkého pokoje a měl pocit, že se ocitl v nebi. Po stěnách, ve speciálních skříních, na stolech se na něho dívaly perfektně udržované housle, violy a violoncella od italských a francouzských mistrů, které znal doposud jen podle jména. Sběratel, který zažil ještě carské Rusko, shromáždil sbírku, která měla nevyčíslitelnou hodnotu. Zatímco starý pán se rozpovídal o svém učiteli Vojtěchu Hřímalém a o zakladateli houslové třídy na moskevské konzervatoři Ferdinandu Laubovi, tak mladý Čech si mohl zahrát na jakýkoliv nástroj. Po celodenní diskusi se ho profesor při loučení zeptal, jaký nástroj se mu nejvíc líbí. K jeho údivu neřekl stradivárky, které byly chloubou sbírky, ale guarnerky. „Mladíku, překvapil jste mě, myslel jsem si, že zvolíte Stradivariho… Víte co, jelikož jste Čech a dobře hrajete, tak vám je dám…“ Příteli to vyrazilo dech. Když se vzpamatoval ze šoku, tak se dohodli, že se pokusí nějak obelstít sovětské úřady, které čekaly, až budou moci nástroje včlenit do státní sbírky. Brzy poté se můj přítel vrátil domů a připravil pozvání starého pána (i s neidentifikovanými houslemi) na léčebný pobyt do oblíbené ruské destinace – Karlových Varů. Už k němu nedošlo. Profesor zemřel a sovětští aparátčíci se dočkali…
Přesto stradivárky jsou snem každého houslisty a ty, které projdou aukcí (nepatří ovšem většinou k těm absolutně nejlepším), dosahují závratných cen. Například v roce 2006 vydražila firma Christie's jedny za 3,5 milionu dolarů. Nicméně ty nejvzácnější nástroje jsou buďto ve vlastnictví nadací, států, sběratelů, neboť je to výborná investice, a hudebníků. Tudíž jsou v podstatě neprodejné.
U nás neslýcháme stradivárky příliš často. Housloví nadšenci mohou obdivovat tyto skvosty především na Pražském jaru, výjimečně i na několika dalších festivalech a v rámci abonentních řad českých orchestrů. V únoru došlo po čase opět k mimořádnému setkání, kdy s Českou filharmonií vystoupili dva houslisté se stradivárkami – Frank Peter Zimmermann a Viktoria Mullova („Jules Falk“ z roku 1723).
Koncerty ve mně vzbudily zvědavost. Jeden únorový víkend jsem věnoval poslechu deseti nahrávek deseti houslistů s deseti stradivárkami. Ty jsem konfrontoval se záznamy několika jiných houslí. Je zřejmé, že ačkoli se jedná o mimořádné nástroje, tak je velmi důležité kdo na ně hraje. Varovným příkladem jsou ne zcela ideální stradivárky z tuzemské státní sbírky, které prošly rukama několika houslistů a nehrály vždy stejně dobře. Na druhou stranu, když se sejde geniální nástroj s kongeniálním interpretem, tak výsledek je úchvatný. To je případ například Anne-Sophie Mutter („Lord Dunn Raven“, 1710, které považuji za jedny z nejlepších houslí). Stradivariho housle nejsou jen krásnými uměleckými artefakty, ale ve svých nejlepších opusech mají barevně opojné hloubky, lahodnou střední polohu, nepopsatelně zářící výšky a dokonalou dynamickou a barevnou vyrovnanost v celém rozsahu. Zkuste si poslechnout volnou větu Beethovenova koncertu se špičkovým nástrojem a prvotřídním interpretem a bude vám to hned jasné.
Zdá se, že nejcennější Stradivariho kolekce dnes vlastní hlavně několik soukromých nadací, z nichž asi nejznámější je Nippon Music Foundation, která část sbírky představila před několika lety i v Praze, a Stradivari Society of Chicago. Japonci cílevědomě podporují hlavně svoje rodáky, takže Kyoko Takezawa hraje na „Camposelice“ (1710), Daishin Kashimoto na housle „Jupiter“ (1722), Shunsuke Sato na „Booth“ (1716), Sayaka Shoji – „Joachim“ (1715), Toru Yasunaga – „Lord Newlands“ (1702). To jsou umělci u nás neznámí, určitě vám však něco řeknou jména jako například Lisa Batiashvili („Engleman“, 1709), Erik Schumann (hrála také na „Jupiter“, 1722), Akiko Suwanai („Dolphin“, 1714), Viviane Hagner („Sasserno“, 1717) nebo Baiba Skride („Wilhelmj“, 1725). Nippon Foundation také vlastní unikátní Stradivariho kvartet „Paganini“ (Tokyo String Quartet). Chicagská nadace nezůstává o moc pozadu a vlastní Stradivariho housle „Barrere“ (1727), „Tom Taylor“ (1732), „Fleming“ (1681), „Auer“ (1689), „Dushkin“ (1701), „King Maximilian Joseph“ (1702), „La Cathédrale“ (1707), „Ruby“ (1708), na které hraje Vadim Repin, „Kiesewetter“ (1723) v péči Ilyi Gringholtse nebo „Princess de Polignac“ (1699), na které hraje Midori. (Kromě toho vlastní čtyři guarnerky, několik nástrojů od Amatiho, Bergonziho, Gagliana, Magginiho a Merighiho.) Obě nadace jsou velmi transparentní a na webu najdete nejen seznamy nástrojů, ale i dočasných nájemců a patronů. Zato Státní sbírka hudebních nástrojů v péči Českého muzea hudby je docela tajemný pojem. Na Internetu nenajdete ani seznam nástrojů, ani jména členů komise pro jejich přidělování, natož pak umělců, kterým je propůjčila. Není to však ojedinělný případ. Snad pod vlivem atmosféry bývalého režimu, kdy vše bylo tajemstvím, jsou na tom leckteré sbírky nástrojů států bývalého východního bloku podobně. Tu největší vlastní Ruská federace. Umělecké poklady, které získal Lenin vražděním šlechty a konfiskacemi, převzal po převratu Jelcin a po něm Putin; jeho následovníci to měnit nejspíš nebudou.
Antonio Stradivari měl i na dnešní dobu podivuhodně dlouhý život, který naplnil pilnou prací. Nejspíš byl nejnadanějším žákem Nicoly Amatiho. O práci neměl nouzi. Byl obdivován, housle prodával prý nejméně za 4 louisdory a údajně nabyl takového bohatství, že se v Cremoně běžné říkávalo – je bohatý jako Stradivari. Počet nástrojů se odhaduje různě: od dvou do tří tisíc. Dnes známe více než 500 houslí, přičemž ne všechny jsou plně provozuschopné. Kromě houslí stavěl i violy, violoncella, kytary, mandolíny… Za vrcholnou etapu se označuje přibližně období let 1695 – 1725. Tehdy postavil mimo jiné housle „Lady Tennat“ (1699), „Ernst“ (1709), „Ries“ (1710), „Boissier“ (1713), „Gillot“ (1713), „Vieuxtemps“ (1710), „Goldmann“ (1716), „San Lorenzo“ (1718), „Alba“ (1719), „Sarasate“ (1724), „De Chaponay“ (1722), „Rode“ (1722), „Rolla“ (1722), „Brancaccio“ (1725), „Delphin“ (1714), „Viotti“ (1704), „Lipi`nski“ (1715), „Betts“ (1704). Více než 270 let čeká svět na houslaře, který se vyrovná nebo překoná Stradivariho. Zatím marně. Máme však to obrovské štěstí, že se dochovalo v původní kvalitě tolik jeho nástrojů a my se můžeme díky dokonalé hře nechat unášet do nebeských hudebních výšin. Například díky Anne-Sophie Mutter v Beethovenovi nebo Maxima Vengerova v druhém Prokofjevovi („Kreutzer“, 1727).
