…se dějí věci. Loni v květnu mělo na jevišti Stavovského divadla v Praze premiéru taneční představení IBBUR aneb Pražské mystérium na původní hudbu Zbyňka Matějů . Tvůrci – libretista Daniel Wiesner a choreograf Petr Zuska – nazvali tento kus „tanečním dramatem na motivy slavné Meyrinkovy knihy Golem“. Vzniklo úchvatné dílo, napínavé od začátku do konce, s velmi propracovanou dějovou i obrazovou složkou, z nichž ani jedna nepřevládá, a s hudbou, která je jako celek svou stylovou i stylistickou mnoharozměrností poměrně náročná, nicméně díky skvěle obsazenému tvůrčímu týmu plně funkční a nadto vybízející i k osamostatnění: právě o to se koncem září pokusila produkce baletu Národního divadla a hudbu Zbyňka Matějů k IBBURu vydala na CD.
Pro Zbyňka Matějů je hudební divadlo podstatnou součástí jeho skladatelského profilu. V roce 1994 získal první cenu v mezinárodní soutěži Donauballett v Amsterodamu. Následovala objednávka na vytvoření nového baletu pro Holland Dance Festival – a vznikl balet Secret Life , poprvé uvedený v říjnu 1995 v Nederlands Dans Theater. Zbyněk Matějů vytvořil dále několik krátkých baletů (Fobie , Pierot , Kořeny aj.) a celovečerní balet pro dětský sbor a orchestr Čaroděj ze země Oz – pro Národní divadlo v Brně.
S Petrem Zuskou už Zbyněk Matějů jednou spolupracoval – na baletu Komboloi pro Pražský komorní balet. Tentokrát zavedlo téma a prostředí příběhu skladatele blíže k židovské hudbě, klezmer je tu nicméně spíše příležitostným koloritem, nosný výraz je klasicky-soudobý. Samo představení má hloubku danou především ponorem do psychické reality – jakmile se do takové dimenze tvůrce uchýlí, automaticky vtahuje diváka do akce předváděné na pódiu a mezi dílem a adresátem nastává bezprostřední komunikace.
Prakticky v téže době – v polovině září – zakončil Ensemble Damian své pozdně letní tažení po českých scénách s barokně-minimalistickými operami Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka v prostorách Českého muzea hudby v Praze na Malé Straně – a triumfoval. Hanzlíkova opera Yta innocens vzbudila zájem už při své loňské premiéře v rámci Bušení do železné opony, jejím kontextem jsou ovšem daleko spíše umělecké a organizační aktivity jejího tvůrce s Ensemblem Damian – každoročně konaný olomoucký festival Baroko a podivuhodné přesahy mezi barokem a současností v původní české tvorbě, která je součástí záběru souboru, nikoliv jediným ohniskem jeho pozornosti. Právě tato dimenze činnosti Ensemblu Damian ale u nás nemá obdoby. Souborů zaměřených na studium staré hudby a její poučenou interpretaci je dost, existují i soubory, které ze staré hudby čerpají a na autenticitu zase tolik nehledí, Tomáš Hanzlík si ovšem našel ještě trochu jinou dimezi. Bere dobové hudební reálie tak, jak jsou pokud možno zplna přenosné na dnešní koncertní scénu, avšak při práci s materiálem naráží nevyhnutelně na bílá místa, která doplňuje nikoliv z imaginárního prožitku člověka 17. století, nýbrž z pozice vnímavého tvůrce, který slyší na podněty současného světa. Všechny takto dosud vytvořené opery – Coronide (Zouhar), Endymio (Hanzlík), Yta innocens (Hanzlík) i Torso (Zouhar-Hanzlík) – tak vznikly na libreta dobových oper, jejichž hudba se nedochovala. Dobová autenticita je přítomna ve formách, v případě Yty dokonce i v materiálu, do něhož Tomáš Hanzlík začlenil fragmenty piaristických skladeb, a při provozování v gestice, kostýmech a dobře vychutnaném afektu. Současnost prolíná do kompozic nejúrodnějším stylem druhé poloviny 20. století – minimalismem, ale také ve zvuku, instrumentarium je příležitostně rozšířeno o novodobé nástroje (saxofon, syntezátor). Podle toho, jak dlouho zmíněná díla na cestách Ensemblu Damian už fungují, se zdá, že právě toto je průchodná cesta současné opery.
