Možná si někdo z vás vzpomene na elegantní, výrazné logo PolyGramu, který ovládal v 90. letech hudební byznys. V roce 1999 prodal Philips, jenž se Sony vyvinul kompaktní desku, tuto firmu společnosti Seagram, čímž se dostala do Universal Music Group. (Je zajímavé, že v roce 2013 oživil Universal Music v Číně a Hong Kongu značku PolyGram.) Součástí mamutího holdingu jsou i firmy Decca a Deutsche Grammophon. V roce 2014 oslavil Universal Music dvacet let působení v České republice. Při této příležitosti odpověděl marketingový ředitel Universal Music ČR Ing. Miloslav Zýka digitálně na několik otázek.
Jaké byly české začátky a nezasteskne se vám někdy po jedinečnosti této značky a po době, kdy byl hlad po cédéčkách? Vzhledem k tomu, že jsme naši činnost na českém a slovenském trhu zahajovali v době, kdy prodeje fyzických nosičů každoročně skokově rostly, nebyl problém se velice rychle etablovat. Od počátku jsme kladli důraz na domácí nahrávky, takže vedle rozsáhlého zahraničního katalogu jsme se soustřeďovali i na domácí interprety. Jedním z prvních, kteří s námi podepsali smlouvu byl Karel Gott. Brzy následovali další včetně interpretů z oblasti vážné hudby.
Zlatou érou PolyGramu byly z hlediska marketingu v klasické hudbě nahrávky Bocelliho a Pavarottiho. Desetitisícové prodeje jsou minulostí, která se u nás, zdá se, jen těžko vrátí. Přišly zlomové události, krize… Ohlédnete-li se nazpět, na konec 90. let a první dekádu nového století, jaké byly příčiny? Nemohl nahrávací průmysl reagovat na technický vývoj flexibilněji? Jaké chyby se udělaly? Devadesátá léta byla zcela ve znamení fyzických nosičů, ať už CD, MC, VHS nebo experimenty typu MiniDisc a podobné. Zaznamenali jsme obrovské úspěchy s prvními alby Andrey Bocelliho – jeho Romanza prodala neuvěřitelných 240 000 ks. V té době se CD prodávala za poměrně vysoké ceny – zahraniční novinky stály přes 500,- Kč. Technický pokrok šel navíc směrem, který si žádné vydavatelství nepřálo – od pouhých přehrávačů CD k poměrně vyspělým CD rekordérům a zejména k vypalovacím zařízením pro PC. Na přelomu milénia jsme najednou pocítili silný nárůst vypalovaných CD – ať už k vypalování docházelo doma nebo profesionálně v tzv. půjčovnách CD. To vše vedlo k propadům v tržbách, tzv. krizi hudebního průmyslu, kterou v pozdějších letech ještě umocnil mohutný nástup internetu, kde se nelegální stahování nebo sdílení hudby stalo běžnou normou.
Před dvaceti lety i dnes je firma, kterou v Česku spoluřídíte, největší hudební společností na světě. Velká světová pětka se rozpadla a zůstaly jen Universal Music, Warner Music a Sony Music. Vloni jste koupili podstatnou část EMI Music, ale větve klasické hudby jste se zbavili. Proč? Jaká je historie tohoto mamutího obchodu a jak si vydavatelský holding stojí v roce 2014? Naše odvětví se v posledních 10 letech vyvíjí poměrně turbulentně, zejména díky novým technologiím a novým způsobům sdílení hudby jako takové. Pokud některá vydavatelství včas a dobře na tyto změny nezareagovala, dopady mohly být až fatální.
Universal Music koupil EMI Music za určitých podmínek regulačních úřadů v Evropě a USA. Jednou z podmínek bylo, že se musel zbavit některých značek, které patřily do rodiny EMI – mimo jiné vydavatelství Parlophone nebo klasické divize. Byla to podmínka anti-monopolních úřadů. V současné době můžeme říct, že integrace EMI do Universal Music proběhla hladce.
Přestože Universal Music zastřešuje silné značky, nikdy neměl na českém trhu dominanci, kterou má ve většině zemí. Proč? Naopak, od roku 1994 jsme nepřetržitě největším hudebním vydavatelstvím v ČR i na Slovensku, jen v některých segmentech trhu nikoliv, například v klasické hudbě, kde má drobný náskok vydavatelství Supraphon vzhledem k jeho rozsáhlému katalogu domácích nahrávek.
V 90. letech jste uskutečnili experiment, jenž se ukázal být úspěšným – objevili jste pro nahrávací svět Magdalenu Koženou. Jak na to vzpomínáte? Do velké rodiny Universal Music patří i vydavatelství Deutsche Grammophon, jsou to naši kolegové, se kterými se dlouhá léta známe a koordinujeme veškeré aktivity. Magdalena Kožená byla pro nás i pro DG obrovským objevem, takový se podaří jednou za 20 let. První nahrávky Bachových árií Magdalena natáčela pro nás, tedy českou pobočku, ale další nahrávky už přímo pro DG. My se o její nahrávky tady u nás staráme jako o vlastní, každé její nové album je pro nás velkou prioritou.
Manažeři, kteří mají v gesci klasickou hudbu v Universal Music, se během dvaceti let proměňovali. Měnily se akcenty a koncepce. Jaká je současná vydavatelská koncepce klasické hudby Universal Music? Jak oslovujete a budete oslovovat současné ctitele klasické hudby a jazzu? Velký důraz je v současnosti kladen na využívání katalogu našich značek Decca a Deutsche Grammophon. To umožňuje objevovat spoustu pokladů, které za více než 110 let obě značky natočily. U nových nahrávek se každá z nich profiluje trochu odlišně – britská Decca dominuje především na operním poli a v oblasti filmových soundtracků, DG je vyhlášený spoluprací s velkými orchestry a sólisty.
Jak se dnes prodává klasika v Česku a ve světě? Klasická hudba vždy byla poměrně stabilním segmentem trhu, samozřejmě ji ovlivnilo jak vypalování nebo stahování, ale ne tak fatálně jako pop. Navíc v dnešní době stále roste význam nových způsobů konzumace hudby – my věříme především streamingu. Stačí se jen podívat na platformy jako jsou Spotify, Deezer nebo Google Play Music, kde najdete kompletní katalogy klasických značek. A to vše za malý měsíční poplatek. Neomezeně a všude s sebou včetně mobilního telefonu.
V poslední době je Universal Music, respektive label Decca, spojován s Českou filharmonií a s dvořákovským kompletem. Pro nás je ctí pracovat s tak významným tělesem, jakým je Česká filharmonie. Navíc s novým šéfdirigentem a kreativním managementem si myslíme, že je to skutečně těleso s velkou budoucností. Velmi dobře se nám pracuje s managementem České filharmonie, po dlouhé době máme pocit, že jsou to lidé na pravém místě, erudovaní, se zápalem pro věc a chutí do práce. Komplet vyšel na začátku léta a do konce září se ho v České republice prodalo okolo 1000 kusů.
Často se píše a mluví o konci prodeje nosičů hudby, nebo dokonce o konci gramofonových firem. Jak to vidíte vy? Jaká je vaše vize? Bude se za deset let ještě prodávat hudba, zvláště pak klasická, na nějakých nosičích, nebo bude se vůbec prodávat? Ještě před asi pěti lety jsem byl poměrně skeptický, ale poté, co i u nás můžete využívat nové technologie pro poslech nebo sdílení hudby, jsem naopak velkým optimistou. Stále ještě existuje poměrně velký počet lidí, kteří kupují klasické nosiče, tedy CD a DVD. K tomu je potřeba přičíst velký nástup legálních služeb pro stahování hudby – tedy především iTunes, Google nebo i domácí Supraphonline. Budoucností nicméně budou streamovací služby – už nyní zaznamenáváme velký nárůst uživatelů Spotify, Deezer, Google Play Music, MusicJetu a dalších. Je to velmi komfortní, kvalitní a neuvěřitelně bohatý zdroj k objevování hudebních nahrávek. Obsahuje nejen kompletní archivy všech vydavatelství, ale především aktuální novinky – takže v den vydání se můžete rozhodnout, zda si nové album Andrey Bocelliho nebo Magdaleny Kožené poslechnete z CD nebo si je legálně stáhnete z iTunes a nebo poslechnete na Spotify (a tam dokonce s možností si je uložit do offline modu a poslouchat kdekoliv).
Co byste přál klasické hudbě, případně české hudbě zvlášť? Nic speciálního. Snad jen ať si udrží své místo na slunci v té obrovské záplavě, která se hrne ze zahraničí. A ať víc českých talentů dostane tu šanci, kterou jsme my dali například právě Magdaleně Kožené.
