Festival Hudební fórum Hradec Králové uvede v úterý 8. listopadu 2011 Xenakisovu skladbu pro sólové violoncello Nómos alfa (1965 – 1966), Rihmovu hudbu pro violoncello a orchestr Styx a Lethe (1997 – 1998) a Pintscherovy Reflections on Narcissus pro violoncello a orchestr (2004 – 2005). Partnerem sólisty, Jana-Filipa Ťupy , bude v kompozicích Rihma a Pinstchera Filharmonie Brno s dirigentem Peterem Vrábelem . Program překračující technické limity hry na violoncello navazuje na Ťupovo předchozí účinkování na HFHK v roce 2009, při kterém tento pozoruhodný violoncellista s českými kořeny a německými a anglickými školami provedl skladbu Presence – Ballet blanc pro housle, violoncello a klavír a Violoncellový koncert ve formě „pas de trois“ Bernda Aloise Zimmermanna (se souborem Praesenz, SOČRem a dirigentem Bernhardem Kontarským).
Uvedení Styx a Lethe Wolfganga Rihma (* 1952) je příležitostí k dalšímu nahlédnutí do německého kulturního prostoru, tentokrát skrze osobnost jednoho z nejvýznamnějších skladatelů současnosti, profesora Hochschule für Musik v Karlsruhe, člena řady německých veřejných grémií, charizmatického řečníka a autora pozoruhodných textů vydaných ve dvou svazcích. Jako příklad Rihmova unikátního myšlení a pozvánku k návštěvě královéhradeckého koncertu, případně k poslechu přímého rozhlasového přenosu na stanici Český rozhlas 3 – Vltava, otiskujeme skladatelovu korespondenci ke skladbě Styx a Lethe adresovanou uměleckému řediteli festivalu Donaueschinger Musiktage, Arminu Köhlerovi.
Wolfgang Rihm: Styx a Lethe, Karlsruhe, 25. 8. 1998
Milý Armine Köhlere,
konečně jsem zešílel! Tak daleko to se mnou dojde díky úvodním textům programových brožur a jejich sepisování. V příloze tedy další.
Prosím: já sám zkoriguji natipované konečné znění a: pokud budete chtít, pronesu text do mikrofonu. Při pročítání jsem pocítil (v duchu šílenců přecitlivě), že se tam slyšitelně odehrává něco z rozhlasové hry.
Vydržte, až do obdržení faxové kopie
včetně zdravice překypující pozdravy,
Váš Wolfgang Rihm
Dílo. Uvedení k uvádění. Posila pro [třesoucí se] kolena?
I
Každý, a téměř každý, ví, co si myslím o skladatelově „uvádění do díla“ v programové brožuře. Tak tedy. Navzdory všemu zřejmá sadomasochistická uzpůsobenost všech zúčastněných působí jedním směrem, takže
a) sadistický dotaz mě vždy dosáhne, ačkoliv
b) každý, a téměř každý ví, že uhodím zpět, že při tom
c) velice trpím, ač se zároveň usmívám.
Jediný důvod k otištění v programu, navzdory námitkám proti „uvádění do díla“, je: Každý, a téměř každý rád čte během prvního uvedení v programové brožuře. Možnost nepozorovaně rozšiřovat touto cestou lidovou osvětu by se neměla nechat nevyužita. Sestavil jsem dohromady něco, co by mohlo dát možnost laikovi mužského i ženského pohlaví, ano i odborníku bez zájmu a jeho ženskému protějšku, tu, či onu problematiku vytušit.
II
Můj kus je velice hezký
Složil jsem ho já sám
Jsem moudrý
Nyní analyzuji svou skladbu. Skladba začíná na začátku. Využívá nejmodernějších skladebných technik, které ještě nikdo nezná. Je velice krásná. Velice kritická. Velice komplexní. Velice, velice jednoduchá. Nic se neopakuje. Je velice komplexní. Ale také celistvá. Je nádherná, jedinečná, velice inteligentně zkonstruovaná. Už Adorno říká, a Luhmann v tom shledává pozdější potvrzení McLuhanovo, že Derrida má pravdu, když oproti Heinrichu Köselitzovi táhne do pole, neboť tento je na omylu, když se domnívá, že ne všeho množství dobrých mandlových chlebů je do třetice. (Srv. De Institutione Musica: Tres esse musicas). Z toho vyplývá význam mého díla pro přicházející tisíciletí. Obzvláště takt 19 ve své úplnosti je ukazatelem za hranice příštího tisíciletí. Dá se vynechat, anebo se musí hrát opakovaně!
III
„Ve Styx! Už zase Akademie! Úvod si musím ze chřtánu vyrvat. Spolkne se, jak se to vyplivne. A hladové jsou nenažrané mouchy z Baar (pro českého čtenáře: označení kraje kolem Donaueschingen, kde se po desetiletí konají festivaly současné hudby). Ke všem čertům, odkud mají ta slova přijít? Ví to někdo?? – budu se muset bránit dozvědět se to, aby mé spisy nedaly podnět k novým nedorozuměním?“
Tak podobně: Ludwig van Beethoven, v jednom svém obchodním dopise z 13. srpna 1825 (psaného ve Villingen).
IV
(Na toto místo měl přijít Hamannův citát. Ten samý, který je později k přečtení v Double-Variation. – To se hodí, tak vznikne volný prostor.
Asi takový:
Mohl bych tam něco vepsat. Možná poukaz, zcela malý, že forma Double-Variation má mnoho společného s mou tvorbou. Ne, ne zásadně, ale mnohdy, častěji, snad, stále řidčeji, málo a hodně, více a hodně, velice hodně, naprosto nic. To by možná bylo hodně nápomocné. Ale to opět odvádí pozornost od poslouchání. Proto toho nechám, zatímco jsem se mezitím rozhodl, že nechám otisknout obě varianty, neboť
1. je to více
2. poučné a
3. objasňuje to snad to, či ono neobjasněné, anebo také ne.)
V
Styx a Lethe. Titul pochází ještě z počáteční fáze skladebného procesu, když ještě vše mělo být zcela jiné. Ale všechno se naprosto změnilo. Nechal jsem název stát. Neb, podzemní formy toku to měly být a také se jimi staly. I když jiné. A ta „nenáviděná“ řeka Styx zůstává vlastní silou nepřekonatelná. Olověná, bezedná – snad jezero? A Lethe, zapomnění, je snad podobná hudbě: Hudba je jako horská sluje, která svým jménem napovídá, že nejen označuje, ale také něco skrývá. Pravdu? A-Lethe-ia? (Pozn. překl.: v řečtině se předponou stává ze skrytý slovo neskrytý, zjevný, pravdivý.) Hudba „zapomíná“, zřetelně vnímatelná, okamžitě zapomíná své předtím: zapomíná sama sebe. To se dá cítit, spolucítit. Nervový subjekt (nervy jako drátěné struny!) cukají a chvějí se z hloubi do výše. Tam to zpívá. Jako kov. Vše je plné energie, snad divočina. Snad opětovná temná hra? Monodrama? Na začátku tomu tak nemělo být. Mělo to být přidušené, chladné, cudné, klasické, tekoucí na hraně slyšitelného. Proč přišlo všechno jinak? Nevím to. Tažte se sami. Tam to přichází.
VI
Skladba je věnována Lucasovi Felsovi. Doufám, že se mu bude líbit.
Je velice těžká na hraní.
Mně se líbí. Ne, ještě nevím – ano. Navzdory.
Premiéra bude v Donaueschingen.
Hans Zender bude dirigovat.
Je nahá.
Je krásná. Jsem pyšný.
Ano, líbí se mi. Anebo?
Mám ji rád.
Hle, už přichází.
Ne?
Přeci, to je ono. Ano.
VII
Zde ještě plán formy:
