Hudba je na tom bledě. Přesněji: trh s hudbou. Či ještě přesněji: trh s hudebními nosiči. Krize hudebního průmyslu pokračuje nepřetržitě přinejmenším od přelomu století. Prodej hudebních nahrávek se ve všech vyspělých státech každým rokem snižuje přibližně o čtyři až pět procent. Prodej klasických nosičů hudby – kompaktních disků, hudebních DVD či vinylových desek – klesá ještě výrazněji, až o deset procent ročně…
Spásu má přinést hudba distribuovaná v rozličných digitálních podobách, hudba stahovaná do mobilních telefonů či prostřednictvím internetu do osobních počítačů a přehrávačů mp3 a dalších formátů. Nebýt digitální distribuce, trh by na tom byl výrazně hůř. Například v Jižní Koreji, zahlcené moderními typy mobilních telefonů, které jsou uzpůsobeny k reprodukci hudby, představovala loni už kolem poloviny všech prodejů hudebních nahrávek. A americká asociace nahrávacího průmyslu (Recording Industry Association of Amerika) hlásí, že loni bylo v USA staženo 586 milionů skladeb (ve srovnání s předloňským rokem o 60 procent víc, zatímco prodej CD klesl o 12,8 procenta). Jak pravil šéf společnosti Nielsen Music, která pro nahrávací firmy kontroluje vysílání hudby v sedmi stovkách rozhlasových a televizních stanic osmnácti zemí: „Jsme svědky pokračující přeměny poptávky po fyzických nosičích na spotřebu digitální hudby.“ Je to sice v marketingové novořeči, ale snad přesto srozumitelné.
K podobné proměně dochází i v České republice. Na tuzemském digitálním trhu se až do loňska obchodovalo hlavně s takzvanou ringtones, ringbacktones či realtones, tedy s tou prapodivnou odnoží hudby, kterou slyšíme, když někomu vyzvání mobilní telefon nebo když čekáme, až na druhé straně někdo přijme hovor. (Aby ovšem nebylo mýlky, tyhle takzvané vyzváněcí a takzvané uvítací tóny představují výraznou část obchodu s hudbou. Tak výraznou, že mají i svoje hitparády. Hudební firmy právě do těchto tónů vkládají velké naděje. A jejich šéfové už se těší, že časem budou hudební kousky moct doprovázet i odesílání a přijímání textových zpráv, že se rozšíří nabídka těch typů mobilů, do nichž je možné stahovat celé skladby, že časem dojde i na celé videoklipy. Tristní osud hudby? Možná, ale taková je realita.) Dnes už tu působí několik internetových obchodů s regulérními digitálními nahrávkami. Na podzim 2006 se například otevřel obchod i-Legálně.cz. Za osmdesát dnů existence si z téhle internetové stránky zájemci stáhli na padesát tisíc skladeb za asi 1,3 milionu Kč. V druhé polovině května bylo v nabídce 351 110 skladeb, 29 163 alb a 24 317 umělců. Naštěstí nejen pop a rock, ale i klasika a jazz. Smetanovu Vltavu tu můžete zakoupit za 14,90 Kč (nebo za 30 bodů získaných nákupem Coca-Coly), celou Mou vlast v podání České filharmonie řízené Zdeňkem Košlerem za 149 Kč (300 Coke bodů).
Skeptici ovšem tvrdí, že šíření digitalizované hudby přináší hudebnímu průmyslu nejen naději, ale i nové problémy. Například: Z internetu si lze stahovat nejen celá alba, ale i jednotlivé skladby. Právě tuto možnost většina zákazníků digitálních obchodů využívá. A někdejší alba, náhodně poskládaná i důmyslně koncipovaná, začínají ztrácet na významu.
Nahrávací společnosti se musejí také vyrovnávat s existencí některých internetových zvláštností, jakými jsou třeba výměnné sítě, kde se objevují i zvukové či obrazové záznamy chráněné autorským právem. Jedna z velkých sítí, YouTube, sdružuje na 20 milionů registrovaných uživatelů, kteří sdílejí své nahrávky s jinými uživateli i neregistrovanými návštěvníky. Zábavní průmysl (místo málo produktivních žalob) začal do podobných sítí sám umísťovat ukázky svých produktů, aby nelegálnímu počínání předešel a zároveň aby na neznámém teritoriu vyzkoušel sílu své reklamy. Anebo podobné sítě dokonce zakládá.
Internet tedy hraje dnes jednu z klíčových rolí v obchodování s hudbou, v hudebním marketingu a reklamě. Spojení internetu a hudby je ale naštěstí mnohonásobně bohatší. Na internetu (či chcete-li webu, netu, síti…) naleznete tisíce dobrých adres, dobrých v tom nejlepších smyslu slova. Rádia hrající nepřetržitě klasickou hudbu i jazz, encyklopedie hudebních pojmů, databáze nahrávek už dávno zaniklých labelů, stránky zasvěcené známým i méně známým tvůrcům, orchestrům, operním domům, hudebním spolkům a organizacím, festivalům…
Zadáte-li do internetového vyhledavače slovo hudba, ve zlomku sekundy se vám na monitoru počítače objeví 1 670 000 odkazů. Zadáte-li slovo music, pak je to už 71 900 000. Jejich řazení je ovšem často ovlivněno obchodními zájmy. Proto, chcete-li najít zajímavou adresu, musíte surfovat po síti, pátrat, hledat. V tom tkví jedno z kouzel internetu.
