S létem se vydávají na cesty i klasická hudba a opera. Míří ven ze sálů, do volného prostoru, který sice nenabízí dokonalou akustiku, ale tento nedostatek vyvažuje jinými požitky: čerstvým povětřím, svitem slunce nebo noční oblohou s hvězdami nad hlavou. Právě takové závany přírodních živlů přispívají k tomu, že letním produkcím rádi odpouštíme drobné technické vady.
Někdy se za hudbou stačí vypravit – řečeno s básníkem – „pět minut za město“. Představte si, že v létě zamíříte na koncert vážné hudby třeba do pražské Stromovky (ta by ovšem nemohla být tak těžce zkoušená zvukovým smogem od kolotočů a jiných atrakcí civilizace). Zdá se vám to nemožné? Například v parku Floral ve 12. pařížském obvodě se klasická hudba hraje všechny soboty a neděle od 2. srpna do 22. září – viz www.classiqueauvert2008.com .
Jindy vhodnou kulisu vytváří jezero. Dejme tomu Bodamské. A za zády máte rakouský Bregenz. Do snášejícího se soumraku zaznívají tóny Pucciniho Tosky , neboť právě ta je letos hlavní náplní zdejšího festivalu. Bregenzské inscenace vždy oslňují scénografií – Tosce vévodí obrovské oko, u kterého se nechal vyfotografovat i momentální představitel Jamese Bonda, herec Daniel Craig.
Letošní letní Bregenz ovšem nabídne i jiné lahůdky. Ve čtyřech termínech na přelomu července a srpna bude (nikoli na jezeře, ale ve Festivalovém domě, kam se venkovní produkce obvykle uchyluje při nepřízni počasí) uváděn také Karl V. od Ernsta Křenka, dodekafonní dílo, které v roce 1934 odmítla Vídeňská opera a které bylo poprvé uvedeno 22. června 1938 v Praze, na scéně Nového německého divadla. Podrobnosti o této produkci, stejně jako třeba o uvedení Prokofjevovy hudby k filmu Alexandr Něvský si snadno „vysurfujete“ na festivalové adrese; tradičně dobře provedené stránky (www.bregenzerfestspiele.com ) jsou přehledné a logické, s množstvím fotografií a krátkých videí.
Na přehlednost vsadila i nová internetová prezentace veronské Arény, jednoho z nejoblíbenějších letních festivalů na evropském kontinentu, který rok co rok nabízí opulentní inscenace zejména klasického italského repertoáru. Na stránkách s jednoduchou adresou (www.arena.it ) jsou kromě aktuálních informací k vidění například také ukázky z černobílého záznamu zdejší inscenace Aidy z roku 1966. Podívaná ve veronské aréně je – jak před časem napsala Anna Midgetteová na stránkách New York Times – kvintesencí „outdoorové“ opery v Evropě: velkolepá, monumentální…
Mnohé prostory či historické stavby na starém kontinentu se k podobnému účelu přímo nabízejí. Například neoklasicistní Sferisterio v italské Macaretě, původně aréna pro míčové hry, která se ve dvacátém století stala sezonním stánkem opery. Tradice tu byla položena už v roce 1921 Aidou s tisícihlavým davem statistů. Posledních čtyřiačtyřicet let se tu opera hraje pravidelně rok co rok. Nespoléhají přitom jen na Verdiho a Pucciniho, ale letos například bude uvedena i Cleopatra u nás málo známého Donizettiho pokračovatele, macaretského rodáka Laura Rossiho. A na programu jsou i novinky soudobých skladatelů (Marco Tutino, Alberto Colla). Podrobnosti (včetně dějin působivé stavby) na www.sferisterio.it .
V dávném římském amfiteátru se odehrává nejstarší festival ve Francii, jehož historie sahá do roku 1869. V Orange (zhruba 28 km od Avignonu) sázejí téměř výhradně na francouzskou klasiku – letos to dosvědčují Bizet, Gounod, Massenet, Fauré; viz www.choregies.asso.fr .
Program (šedesátiletého) festivalu ve francouzském Aix-en-Provence (www.festival-aix.com ) mixuje Mozarta, Haydna či Händla s Wagnerem (od roku 2006 tu sir Simon Rattle uvádí celý Prsten Nibelungů – letos dojde na Siegfrida ), koncertní část pak kombinuje velká tělesa (například Berlínské filharmoniky) s komornějšími (například se souborem Williama Christieho). V Aix se ovšem hraje nejen pod širým nebem (například v zahradách arcibiskupského paláce), ale také ve zbrusu nové budově Grand Théâtre de Provence na avenue Max Juvenal, kterou projektoval italský architekt Vittorio Gregotti.
