Národní divadlo v Praze připravilo novou inscenaci slavností opery Libuše Bedřicha Smetany; zlatá kaplička tak přispěje svým dílem k důstojným oslavám stého výročí vzniku Československé republiky. Inscenace se chystala už od poloviny června, aby mohla být v předpremiéře uvedena v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Pro ten byla samozřejmě poněkud upravena, ale v Národním divadle bude podle důvěrných informací nová Libuše hýřit výpravou a barvami a zapojí do provedení snad všechny myslitelné jevištní mechanismy. V úloze Přemysla se poprvé představí barytonista Svatopluk Sem, kterého jsme se zeptali, čím mu nová role a nový úkol přispějí do jeho uměleckého arzenálu.
Rozhodně dramatičností a výrazem. Abych byl upřímný, opera Libuše není po stránce libreta až tak zajímavá a těžiště tu namísto akce leží ve statických sólových výstupech a v ansámblech. Velkou zásluhu na pohybových kreacích má Petra Zuska. Uplatnil tu své zkušenosti i kreativitu, ale přesto zůstane naše Libuše taková, jak je vnímána, tedy historický obraz, tableau…
Prozradíte, jak s vámi, operními pěvci, Petr Zuska pracuje? Vždycky si nechá společně s režisérem Janem Burianem nabídnout náznak, který nanečisto zkusíme, a Petr Zuska pak po konzultaci s režisérem začne pracovat. Vidí věci do hloubky a dokáže přesně vystihnout pocit a tím přesně říct, jak se má postava v dané situaci podívat, popojít nebo třeba otočit. Hned poznáte, jak dobře ovládá své řemeslo. A přestože je to umělecká stylizace, zůstává v jeho zpracování náš pohyb přirozený a logický.
Poprvé ve své kariéře ztvárňujete postavu Přemysla. Jistě jste o něm přemýšlel i jako o člověku… Otázku co je vlastně Přemysl zač, si kladu stále. Vidím ho nikoli jako mytickou postavu, nýbrž jako muže z masa a kostí. Sedláka. Je dobrosrdečný, statečný a oddaný národu. Je to vlastně prototyp správného muže, kterého s Libuší poutalo nejdříve blízké přátelství a posléze milenecký vztah. Za důležité považuji jejich dočasné odloučení a Libušin stesk po jeho blízkosti. Ale i ona je jen člověk. A já si skutečnost, že Přemysla povolala na trůn, vykládám především její touhou po milovaném muži. Dávám si záležet na tom, aby Přemysl byl v mém podání chlapský a abych ho neopentloval operní manýrou.
Je vám 44 let, a to je ideální věk na to, aby role v operách Bedřicha Smetany ve vašem repertoáru přibývaly. Vyložil jste si sám pro sebe, co znamená termín „smetanovský baryton“? Vím, že se tento termín často používá a na rozdíl od kolegů a odborníků já smetanovský baryton za samostatnou kategorii nepovažuji. A ani o něm takhle nepřemýšlím. Práce a úkoly přicházejí, věřím těm, kdo mě pro tu kterou roli osloví. Pro mne je nejdůležitější se úlohu naučit a co nejlépe ji odvést. Ale když se ptáte na tento obor, mám pocit, že v poslední době mi české opery začínají víc a víc sedět. Čím dál raději zpívám v naší mateřštině.
Váš kolega Jiří Hájek mi před časem na podobnou otázku řekl, že „smetanovský baryton je, když to dobře zazpíváte a je vám rozumět…“ Tak touhle optikou bych se za smetanovský baryton považovat mohl… Vím, že mezi moje pěvecké vlastnosti – a slýchám to od diváků, od kolegů i kritiků – patří dobrá srozumitelnost zpívaného slova. A to do té míry, že na ni nemusím při výkonu myslet. Snad jsem se s touto dispozicí narodil a bezesporu mi ji upevnilo i moje hudební zázemí v dětství a mládí. Moravská cimbálka byla zkrátka podle mne tou nejlepší průpravou. Nicméně i na Smetanu potřebujete ocelové hlasivky, tak jako na role v operách Richarda Wagnera. A právě u postav v Libuši vidím já osobně jasnou paralelu s charaktery wagnerovskými. Což byl, jak jsem se dozvěděl, Smetanův záměr.
Produkcí Smetanovy Libuše se v letošním jubilejním roce odehraje několik a intenzivně se o nich začalo hovořit už dávno před premiérou. Stejně tak budou sledovány i samotné inscenace a vaše jevištní výkony. Je pro vás důležitá odborná kritika vašeho podání Jistěže ano. Prvoligových zpěváků u nás – tak jako vrcholových sportovců – mnoho není. Sám o sobě si myslím, že jsem se na tento jakýsi vyšší level dostal. A v tu chvíli jste mnohem víc pod drobnohledem, než jindy. Asi to tak má být, ale já si tu uvědomuji stoupající tlak na naši psychiku, tlak, který vás nutí k dokonalému výkonu za každých okolností. A navíc u nás není mnoho kritiků, kteří by za vámi po výkonu osobně přišli a prohodili pár slov. Výjimky se však najdou a z toho mám pak radost.
Jejich názor je pro vás důležitý? Je. I když kritik často vynese subjektivní verdikt. Stává se mi, že s kritikou na představení, které jsem sám viděl, absolutně nesouhlasím. Moc rád bych kritiky viděl na některých zkouškách, aby si udělali ucelenější názor na umělce a jejich práci s rolí. Zdaleka nejvíc by mi však víc seděl kritik, který sám na jevišti někdy stál…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2018 (koupit)
