V Ostravě a Třinci se během příštích dvou dnů představí kontratenorista Filippo Mineccia. Rodák z italské Florencie tu v rámci právě vrcholícího Svatováclavského hudebního festivalu spolu s Collegiem Marianum představí árie nepříliš známého italského barokního skladatele Domenica Sarra.
Váš koncertní program je naplněn pouze Sarrovými áriemi slavné barokní éry tzv. neapolské opery. Mohl byste přiblížit, v čem jsou jeho kompozice unikátní? Domnívám se, že u Domenica Sarra je zřejmá proměna kompoziční techniky, která posunula pozdně barokní styl ke galantnímu stylu. U jiných skladatelů téže generace (jako Francesco Mancini) nebo mladších (jako Vinci nebo Hasse) je změna mnohem méně patrná. Kromě toho si myslím, že Domenico Sarro je dosud příliš málo probádaný a jeho tvorba obsahuje mnoho hudebních „překvapení“. Opravdu doufám, že publikum potěší práce, kterou jsem odvedl.
Dá se vůbec v tak rozmanité paletě Sarrových děl psaných pro kastráty vybrat „ta nejlepší árie“ – hudbou i textem? Mohl byste také upozornit na ty, které jsou technicky nejobtížnější? Árie pro tento recitál jsem vybral z více než 25 partitur oper a serenád. Právě tyto árie jsem zvolil proto, že jsem chtěl nabídnout co nejširší představu o tom, jak Sarro vyjadřoval své kompoziční nápady. Nejobtížnější árie jsou samozřejmě ty, které předpokládají četné koloratury a ty, které vyžadují schopnost propojit frázování a práci s dechem. Kdybych měl vybrat jednu, určitě by to byla árie o spánku, „Přijď, spánku“, ta je velmi zvláštní.
Kdy jste se rozhodl stát se kontratenoristou? Zájem a zaměření na barokní repertoár zpravidla student vyjádří během studia zpěvu. Z toho vyplývá schopnost zpívat falzetem a znalost repertoáru velkých kastrátů 17. a 18. století. Navzdory tomuto poslednímu tvrzení bych rád něco upřesnil: kontratenor NENÍ kastrát. Alespoň ne v dnešní době. Kastráti velmi pravděpodobně měli (v důsledku operace, kterou prodělávali skutečně v útlém věku) hlas mnohem přirozenější a mnohem homogennější hlasový rejstřík a rozsah. Dnešní kontratenoři nesmírně rozvinuli svou pěveckou techniku, aby dokázali lépe uspět v tomto mimořádném, ale obtížném repertoáru a být barvou hlasu a scénickým provedením alternativou k ženským hlasům. Já jsem objevil barokní repertoár zhruba v patnácti letech, když jsem studoval violoncello. Jakkoli jsem měl velmi rád velký romantický repertoár 19. století, nedokázal jsem jej dostatečně dobře vyjádřit. Tak jsem se dostal k Mozartovi, Vivaldimu a Bachovi, kteří mě absolutně okouzlili. Začal jsem hltat CD jako Vivaldiho Čtvero ročních dob, Bachovy Braniborské koncerty a Mozartovy symfonie. Brzo nato přišla má velká láska: Händel a vokální hudba. Tam jsem pochopil, že tohle je má cesta.
V dnešní době se znovu více setkáváme s pojmy árie pro francouzský „haute-contre“ a italské árie psané pro „kontratenor či kastráty“. Mohl byste ze své profese popsat rozdíl mezi těmito dvěma technikami? Co se týče definice názvu, kontratenor je dost nevhodný termín. Bylo by lépe mluvit o kontraaltistech, sopranistech nebo obecně o falzetistech, neboli mužích, kteří používají techniku falzetu ke zpěvu ženského repertoáru pro alt, mezzosoprán nebo soprán. Technika haute-contre se naopak týká francouzské hudby ze stejného období a je to něco zcela jiného. Haute-contre je tenor, který zpívá neustále hrudním rejstříkem a hlavovou rezonanci používá jen pro vysoké tóny. Technika kontratenora je přesný opak: hlas je téměř výlučně hlavový, falzetem je „posílen“, aby byl hlas zvučný a kulatý, a k hrudnímu rejstříku se utíká jen pokud jde o hluboké tóny. V provozovací praxi je rozdíl mezi francouzskou a italskou hudbou skutečně propastný a obávám se, že odpověď na tuto otázku by zabrala skutečně mnoho času. Nicméně jsou to dva světy zcela odlišné a protikladné.
Mohl byste prozradit, jaký repertoár tzv. staré hudby upřednostňujete a se kterými ansámbly rád spolupracujete? Repertoár staré hudby je nekonečný a plný překvapení. Během své kariéry jsou zpíval skutečně ode všeho: od madrigalů po první Monteverdiho opery a díla jeho současníků, přes Händela, Bacha, až k prvním operám Mozarta a Paisiella. Dá se říci, že repertoár, který mi sedne nejvíc, je vše, co se týká oper a oratorií 18. století v italštině a latině. Zbožňuji Händela a Mozarta. Moc se mi líbí i Bach, ale má výslovnost v němčině není dokonalá a mám příliš velkou úctu k tak vynikajícímu hudebníkovi, že se bojím, abych jeho hudbu nepokazil. Pokud jde o soubory, nemám žádný oblíbený soubor nebo dirigenta, rád pracuji s lidmi, kteří něco o hudbě vědí a mají dost vzájemné úcty a trpělivosti. Myslím, že to je základ k tomu, abychom publiku předložili kvalitní společné dílo.
Pocházíte z Florencie… Jeden z největších operních skladatelů, Giacomo Puccini, vložil árii opěvující krásy Florencie do své jednoaktovky Gianni Schicchi – byla by její slova ještě dnes pravdivá? Florencie je jedno z nejkrásnějších měst světa, když západ barví nebe do nachova a máme možnost obdivovat je z okolních vrchů, je to skutečně jako sen. Puccini měl pravdu a po všech těch letech město neztratilo své kouzlo! Určitě trochu ze své jedinečnosti pozbylo, ale to je bohužel osud všech měst umění, stejně jako Prahy nebo Barcelony, globalizace má tendenci vše vzájemně přizpůsobit. Nicméně doporučuji všem ji navštívit a trochu ji poznat, tak jako všechny vybízím k tomu, aby lépe poznali kouzelný svět baroka, protože nemůžeme milovat to, co neznáme.
Autorka je editorkou SHF.
