V cyklu České filharmonie Filharmonici a jejich hosté vystoupil 10. ledna Afflatus Quintet (Roman Novotný , Jana Brožková , Vojtěch Nýdl , Ondřej Roskovec , Radek Baborák ) a přítomné publikum doslova nadchl. Netradiční program s řadou neznámých skladeb zážitek z interpretace ještě umocnil. K Mozartově jubileu se soubor přihlásil hned v úvodu koncertu provedením Andante K 616 a Fantazie K 594 v transkripci pro dechový kvintet; obě skladby zazněly s brilancí a lehkým zvukem. Po Mozartovi byl dán prostor tvorbě „moderní“, novodobé a současné. Premiérou večera se stala skladba Nuraghi Martina Kumžáka, která by si v tištěném programu zasloužila alespoň označení vět. Pod tajemným názvem (označení dávno neexistující kultury na území dnešní Sardinie) se skrývá poměrně rozlehlý čtyřvětý, zvukově barevný, tempově a melodicky sytě prolnutý celek. Inspirován tajemností, u níž ve výsledném výrazu setrvává, předpokládá při provedení technicky téměř neomezené možnosti; a ty soubor Afflatus, jemuž je skladba věnována, nabídl beze zbytku. Není ekvilibristická, ale bohatá na mnohoznačnost, vyjádření náznaků i symbolů. Počítá s nástrojovou precizností a dává jednotlivým hráčům prostor; ne sice tolik k sólovým vstupům, ale o to více k souhře v táhlých zvukových plochách, barevně prokreslených a kontemplativních. Skvělá interpretace dala novince šanci na koncertní budoucnost. Další dvě skladby téměř neznámých autorů – německého Augusta Klughardta (2. polovina 19. stol.) a anglického Malcolma Arnolda (nar. 1921) opět umožnily vyniknout mistrné souhře a vysoce kvalitní interpretaci Afflatus Quintetu. Každá však v jiném směru: Klughardtův Kvintet op. 79 , pozdně romantická, melodicky široce klenutá čtyřvětá kompozice eklektického charakteru (místy připomínala Wagnera, Brahmse, místy Strausse) nabídla dechovým nástrojům bohaté vyžití; Arnoldovy Three Shanties (Tři popěvky) vycházely ze známých světových melodií, jež vtipně, technicky brilantně a neokázale varírovaly. Obě skladby, v podání ansámblu složeného ze sólistů a mistrů svých nástrojů, jen dokreslovaly jeho široké interpretační možnosti. Závěrečné variace Jean-Michela Damase (Dix-Sept Variations op. 22 ) sumarizovaly to, co celý koncert ukazoval: Afflatus Quintet je mistrovským důkazem toho, že komorní hudba pro dechový kvintet, a to z jakékoli doby, je dnes posluchačsky i kompozičně stejně životná jako kdysi. Je k ní však potřeba hráčů, jací se sešli v tomto skvělém souboru.
