Jestliže mezi druhým a posledním vystoupením Leonarda Bernsteina na Pražském jaru uběhlo dlouhých 43 let, proč vnímáme mnohem citelněji oněch 20 let, které letos uplynou od jeho smrti? Aktér obou prvních ročníků našeho největšího festivalu dostál výzvě jeho zakladatele Rafaela Kubelíka a odmítnutím vystupovat v komunistickém Československu ho většina z nás nikdy až do slavného návratu v roce 1990 neviděla. Přesto byl Bernstein pro nás i předtím jakoby symbolicky přítomný prostřednictvím své hudby, desítek skvostných nahrávek a v neposlední řadě díky jeho pověstným televizním seriálům, které nám dopřála i naše televize. Proč nám ale chybí dnes více než dříve, když jeho skladatelský a dirigentský odkaz zůstal s námi? Asi se všichni shodneme na tom, že Leonard Bernstein byl jednou z největších a nejvšestrannějších osobností hudebního světa druhé poloviny 20. století. Kde a v čem ale spočívá jeho hlavní přínos?
Podobné otázky se bezděčně vynoří, když při podobné příležitosti, jako je letošní výročí jeho odchodu, začneme zvažovat význam Bernsteinova výjimečného zjevu. Díky mimořádnému nadání zasáhl do několika hudebních oborů i žánrů současně. Byl výtečným klavíristou, poměrně brzy – v pouhých šestadvaceti – upozornil na svůj skladatelský talent dva roky předtím zkomponovanou 1. symfonií „Jeremiáš“ , jejíž premiéru s Pittsburghským symfonickým orchestrem sám řídil a ještě ve stejném roce 1944 za ni obdržel výroční cenu newyorských kritiků pro „nejlepší americké dílo“. V té době provázela Bernsteina už také slušná pověst zručného a pohotového dirigenta. Ve dvaadvaceti – ještě coby student prestižního Curtisova institutu – ho dirigent a dlouholetý šéf Bostonského symfonického orchestru Sergei Koussevitzky přijal jako svého žáka do právě otevřené letní hudební akademie v Tanglewoodu. Přes velký věkový rozdíl se mezi čtyřiašedesátiletým učitelem a jeho mladým žákem utvořilo natolik silné pouto, že Koussevitzky o dva roky později jmenoval Bernsteina v Tanglewoodu svým asistentem. Od Koussevitzkého také pocházela slovanská zdrobnělina Bernsteinova křestního jména Lenjuška. Obdobně oslovoval svého učitele na znamení vzdáleného pokrevního bratrství „Sergeji Aleksandroviči“. (Koussevitzky se narodil v židovské rodině v carském Rusku, odkud přišli do Ameriky i oba Bernsteinovi rodiče.) V roce 1949 mu Bernstein věnoval 2. symfonii s literárním podtitulem podle poémy W. Audena Věk úzkosti , při jejíž premiéře s Bostonskými symfoniky pod Koussevitzkého taktovkou sám hrál náročný sólový klavírní part, a dirigentovo jméno nese i jeho jediný syn Alexander Serge.
Na dirigentskou dráhu coby zřejmě hlavní z Bernsteinových uměleckých aktivit ho definitivně nasměrovala náhoda. Když se ve třiadvaceti rozhodl usadit v New Yorku, měl v kapse vysvědčení bakaláře svobodných umění z Harvardské univerzity („cum laude in musica“) a absolutorium dvouletého studia klavíru, dirigování a instrumentace na Curtisově institutu ve Filadelfii. Mezi jeho učiteli figurovali například tehdejší šéf v Pittsburghu Fritz Reiner či skladatel Randall Thompson. Přesto nebyly jeho začátky v New Yorku snadné. V té době už se 
nemohl spolehnout na finanční injekce od rodičů, s jejichž pomocí završil studia, a naopak musel znovu absolvovat strastiplnou cestu, kterou kdysi prošel jeho otec Samuel, když po příchodu z ukrajinského Rovna vážil ryby pod brooklynským mostem za jeden dolar denně (v době Bernsteinova narození v massachusettském Lawrence měl ovšem už slušně prosperující salón krásy, který zásoboval kosmetickými prostředky lazebníky v celé Nové Anglii). Pro jeho syna bylo nyní problémem dát dohromady alespoň 10 $ týdně, nezbytných pro přežití ve velkoměstě, a nezbylo mu než zasvětit svůj talent lehké múze a živit se podobně jako před ním třeba Irving Berlin nebo George Gershwin jako písňový agent (v edicích známého Harmsova nakladatelství vycházely poté nějaký čas klavírní úpravy a aranžmá šlágrů jejich kmenových autorů pod jeho pseudonymem Lenny Amber). Nevděčného zaměstnání se mohl vzdát až po dvou letech, když nastoupil jako asistent šéfa Newyorských filharmoniků Artura Rodzińského. Tehdy pomohla náhoda, která dala bernsteinovské story přídech pohádky o Popelce. Namísto onemocnělého Bruna Waltera se ocitl na nedělním odpoledním koncertu 14. listopadu 1943 na dirigentském stupínku před Newyorskou filharmonií, aby bez jediné předchozí zkoušky řídil ohlášený program z děl Schumanna, Wagnera, Miklóse Rószy a nádavkem doprovodil sólisty v pro něho neznámých koncertantních variacích Richarda Strausse Don Quijote . „Hřejivý a přívětivý triumf zcela zaplněné Carnegie Hall se odtud rozprostřel po rozhlasových vlnách do celonárodní sítě,“ – napsaly nazítří New York Times a cesta mladého umělce k budoucímu postavení uznávaného dirigenta byla otevřena. O dva roky později stanul namísto Leopolda Stokowského v čele New York Symphony Orchestra.
Důležitým mezníkem této cesty se stal Bernsteinův mezinárodní dirigentský debut, k němuž došlo shodou okolností na dvou večerech prvního ročníku Pražského jara v roce 1946. Hned první z nich je opředen legendou. Přítomný Ivan Medek shrnul svůj největší dojem z tohoto ročníku slovy: „Generálka s Bernsteinem. Ohlášený americký klavírista Eugene List nedorazil včas. Osmadvacetiletý dirigent si bez rozpaků sedl ke klavíru a zahrál zpaměti sólový part Rhapsody in Blue. Valili jsme oči. Na koncertě s Listem to bylo večer slabší.“ Dodejme, že tohoto sólistu předcházela aureola „prezidentského klavíristy“, když po oficiálním koncertu před „velkou trojkou“ vítězných Spojenců na Postupimské konferenci byl v jejím průběhu Trumanem i Stalinem opakovaně zván k dalším vystoupením. V Praze hrál v uniformě amerického důstojníka a kromě Gershwina zazněly na koncertu skladby dalších amerických skladatelů. Na druhém z památných večerů se Bernstein představil českému publiku také jako skladatel zmíněnou 1. symfonií . V její nejdelší závěrečné větě Lamentace přednesla vybrané verše z 1., 4. a 5. starozákonní knihy Pláč Jeremiášův v hebrejském originále Marie Podvalová. Bernsteinova vlastní hudba zazněla na zahajovacím festivalovém ročníku ještě jednou, když Eugene List v následujícím večeru doprovodil svoji manželku Carroll Glenn v mladistvé Sonátě pro housle z roku 1939. Kromě obecenstva si mladičký Lenny získal v Praze také srdce ostatních festivalových hostů počínaje starším krajanem, skladatelem Samuelem Barberem, přes Rudolfa Firkušného až po Lva Oborina a Davida Oistracha. Když se tato vybraná společnost sešla po jednom z koncertů v bytě ředitele festivalu a šéfa České filharmonie Rafaela Kubelíka na Smetanově nábřeží, byl to právě její nejmladší příslušník, který zanechal trvalou vzpomínku v paměti tehdy jen o dva roky staršího skladatele 
O. F. Korteho: „Strávil tu značnou část noci u klavíru, hrál a zpíval neobyčejně spontánně, nač si kdo vzpomněl, od spirituálů až po staré hebrejské písně, včetně exkurzí do hot jazzu, a okouzlil dočista každého. Byl jsem kolem toho klavíru z těch nejzískanějších a podpíral jsem pak silně euforického hrdinu týdne směrem k jeho hotelu, když se zdálo, že mu po Rudolfinu zcela patří také spící Národní třída včetně Václavského náměstí.“
Po tomto triumfu si Bernstein odvážel z Prahy automaticky pozvání také na příští ročník 1947. Vedle pozornosti hostitelské zemi uvedením Dvořákovy dramatické ouvertury Husitská řídil zde sedm měsíců po bostonské premiéře evropskou premiéru 3. symfonie Aarona Coplanda. Na druhém večeru 25. května si pak Bernsteinovo pianistické umění mohla tentokrát vychutnat také pražská veřejnost. Namísto ohlášeného Prokofjevova houslového koncertu s Ricardo Odnoposoffem (o den dříve ho doprovodil v Glazunovovi) přednesl sám a od piana řídil Ravelův Koncert G dur .
V té době už se Bernstein etabloval doma také jako operní dirigent, když v létě 1946 řídil v Tanglewoodu americkou premiéru Brittenova Petera Grimese . Stále častěji byl zván k špičkovému tělesu Bostonských symfoniků, s nimiž ve skladatelově přítomnosti uvedl v prosinci 1949 světovou premiéru obří symfonie Turangalîla Oliviera Messiaena. Bernsteinův strmý dirigentský vzestup vyvrcholil v roce 1958, kdy na šéfovském postu u Newyorských filharmoniků vystřídal Dimitri Mitropoulose a setrval pak v této pozici jedenáct sezon. Vedle klasického a romantického repertoáru (s orchestrem nahrál komplety Beethovenových, Schumannových a Brahmsových symfonií) začal snímkem Mahlerovy 4. symfonie ve výročním roce jeho narození 1960 natáčet s požehnáním skladatelovy vdovy Almy Mahler také obsáhlý komplet jeho symfonického díla, k němuž později přibyl stejný projekt s Vídeňskými filharmoniky pro Deutsche Grammophon. Z české hudby uváděl i nahrával nejčastěji Dvořáka (7. a 9. symfonii , Slovanské tance , violoncellový a klavírní koncert). Soustavnou pozornost věnoval rovněž soudobé hudbě. Kromě Messiaena premiéroval například skladby Blitzsteina, Coplanda, Cháveze, Ginastery, Ivese či Williama Schumanna, do programu svého koncertního cyklu „Klíč k 20. století“ infiltroval avantgardní autory z rodu Elliotta Cartera, Miltona Babbitta či Stockhausena. Vyloženě husarským kouskem s dobrodružným přídechem bylo v únoru 1964 zařazení déle než 70 minut trvající skladby Johna Cage Atlas Eclipticalis s podílem elektronické složky do regulérního cyklu abonentních filharmonických koncertů. Bernstein prosadil riskantní podnik oproti odporu takřka všech zúčastněných 86 hráčů orchestru a nadto přizval k jeho řízení samotného kontroverzního skladatele, který si ovšem netroufl před rozlícené filharmoniky předstoupit a nahradily ho velké automatické stopky.
Přes tyto odvážné počiny byl Bernstein vesměs orchestrálními hráči v celém světě milován. A stejně byl oblíben posluchači. Hned po příchodu do Newyorské filharmonie rozjel historicky nejdelší cyklus klasických programů vysílaný komerční televizí „Young People‘s Concerts“. S orchestrem v nich pokračoval i poté, kdy už se šéfovského místa vzdal. Do roku 1973 odvysílala stanice CBS celkem 53 dílů, zprvu v sobotu dopoledne, ale později i v nejsledovanějším čase v neděli večer. Bernstein v nich dirigoval, hrál na klavír a sám s notnou dávkou moudrého humoru komentoval velká díla světové hudební literatury. Pořady přebíraly stanice v dalších 40 zemích včetně tehdejšího Československa, některé z nich vyšly na gramofonových deskách a získaly Grammy v kategorii „nejlepších alb pro děti“, později byly distribuovány na 
videokazetách a DVD. Nezřídka v jejich rámci představoval mladé talentované umělce (své televizní debuty si v nich odbyli například šestnáctiletý klavírista André Watts nebo sedmadvacetiletý dirigent Seiji Ozawa). Bernsteinova velkorysá vzdělávací mise patřila mezi jeho různorodými aktivitami k nejzáslužnějším. Z bohaté dirigentské praxe a nezbytné potřeby i schopnosti sdělit hráčům svou představu vyrostla zcela přirozeně jako účinný prostředek, jak se dostat pod kůži nejmladším posluchačům a zpřístupnit jim s příslovečným osobním šarmem velké tajemství hudby, jakkoli si jako málokdo jiný uvědomoval, jak obtížné je „vrhnout paprsek světla na to hrozné strašidlo, na hudební význam“.
Při dirigentském vytížení je neuvěřitelně obsáhlá Bernsteinova skladatelská tvorba. Zasáhl prakticky do všech kompozičních oborů (3 symfonie, četné orchestrální suity a ouvertury, oratoria, mše, komorní hudba, balety, opery, muzikály). Největší životnost provází legendární West Side Story z roku 1957, pravděpodobně nejdůležitější dílo muzikálové historie. Původcem ideje přenést osudy Shakespearových hrdinů Romea a Julie do současnosti byl choreograf a režisér Jerome Robbins. Aktualizovat příběh veronských milenců problematikou rasových rozmíšek mezi pouličními gangy bílé newyorské mládeže a protorikánskými přistěhovalci napadlo ale poprvé Bernsteinovu manželku, herečku Felicii Cohn Montealegre, která sama pocházela z židovské rodiny latinskoamerických exulantů a stala se předobrazem Marie, oslavené skladatelem nezapomenutelnou melodií.
Zatímco našemu prvnímu orchestru vystavil Maestro vysvědčení „skvělé filharmonie” už při prvním setkání v roce 1946, v roce 1990 si padl do noty s Pražským filharmonickým sborem a zvlášť s jeho sbormistrem Pavlem Kühnem. Nezůstalo přitom jen u zdvořilostních gest. Už v průběhu zkoušek na Devátou j sme v přítomnosti dirigentova manažera upekli plán na hostování pražských pěvců při provedení Beethovenova díla v několika evropských velkoměstech v průběhu celé následující sezony. Na megapodniku inspirovaném památným Bernsteinovým koncertem na Boží hod v roce 1989 u příležitosti pádu berlínské zdi v tamním Schauspielhausu měla participovat místní symfonická tělesa a dějištěm koncertů měly být obří sportovní arény. První večer se měl konat ještě na podzim ve víceúčelovém Palais omnisports na pařížském Boulevardu de Bercy. Po odjezdu z Prahy strávil Maestro léto jako obvykle v Tanglewoodu, kde řídil při svém posledním veřejném vystoupení Bostonské symfoniky v Beethovenově Sedmé a instrumentálních interludiích z Brittenovy opery Peter Grimes ( záznam vydal Deutsche Grammophon). Jenom pár týdnů před chystaným pařížským koncertem přišla z New Yorku smutná zpráva, že tam ve svém apartmánu v 2. patře proslulého bytového komplexu Dakota v západní části Central Parku Leonard Bernstein v neděli večer 14. října 1990 zemřel na srdeční zástavu následkem letitého onemocnění rozedmou plic.
